Obyčejná noční můra jednoho života

Filmů o malířích, respektive o umělcích obecně byla natočena celá řada. Většinou byla jejich námětem samotná tvorba. Co tvoří nutkání něco vytvářet, jaká dřina se za jednotlivými plány skrývá a jaká tvůrčí muka ji doprovázejí, jak samotná tvorba ovlivňuje vztahy ústřední postavy a v jak nuzných podmínkách musí umělec tvořit.  To všechno je většinou zabalené do vizuální formy, která se blíží umělcově tvorbě. Impresionista bývá portrétován v sytých pastelových barvách v přírodě, zatímco barokní mistr v pro sebe typickém šerosvitu. Životopisný film o polském malíři Zdzisławu Beksińském, jehož tvorba bývá označována jako dystopický surrealismus, případně apokalyptická fantastická malba, by v kombinaci s jeho tragickým životem (a nakonec i s podivně znepokojivou postavou na plakátě) mohl svádět k tomu, že bude divák ponořen do zlé apokalyptické fantastické vize propojené se syrovou realitou socialistického a raně kapitalistického Polska. A ano, film debutujícího Jana P. Matuszynskiho vlastně něčím takovým je, jen v daleko hlubším smyslu, než by se na první pohled dalo čekat. Debutující autor se kupodivu vyhýbá všem svodům, které z tématu i prostředí vyplývají a buduje precizní vnitřní i vnější svět jedné podivuhodné rodiny.

Začněme tou syrovou realitou socialistického a raně kapitalistického Polska. Film otevírá cesta rodiny po rozestavěném sídlišti, které svou nedokončeností, vyhřeznutými kanály, příkopy a bahnem evokuje prostředí z filmu Panelstory Věry Chytilové. Jenže to je film odehrávající se v době svého vzniku, stejně jako třeba taktéž na sídliště umístěný Dekalog Krzysztofa Kieszlowského. Šlo tedy o živý portrét živých lidí na sídlišti, aniž by se oba tvůrci museli nutně zamýšlet, jak konstruovat retro nebo spíše historickou realitu v současnosti a jaké znaky pro takovou rekonstrukci použít. Už ve výběru těchto znaků spočívá první pokušení, kterému se Matuszynski zdárně vyhnul.  Současný východoevropský film by se soustředil na mravní bídu, korupci a nehostinné prostředí v systému, a to by zdůrazňoval natolik, že by postavy do jisté míry nebo úplně odživotnil, jak se to stalo jinému mladému polskému režisérovi Tomaszi Wasilewskému v jeho Spojených státech lásky. Realita socialistické a postsocialistické země je přítomná, ale z plátna nekřičí. Neslouží jako atrakce pro západní festivalové publikum, jak tomu nezřídka například u bulharských nebo rumunských filmů je.

Matuszynski se dobovým rekvizitám a prvkům nebrání, ale nezdůrazňuje je, protože mu o ně jde až ve třetím nebo čtvrtém plánu. Jeho zajímá v podstatě existenciální drama malíře a jeho rodiny. Ta se přistěhovala do panelákového bytu do Varšavy a svůj byt získal i psychicky nemocný syn Zdzisława Tomasz, legendární hlasatel z rádia, překladatel, propagátor rockové a progresivní hudby a v neposlední řadě i fanoušek horrorů. Jeho otec Zdzisław sdílí malý stísněný byt, do kterého se musí vejít i jeho ateliér, spolu se svou ženou Zošou a matkami z obou stran, které jsou obě starší devadesáti let a jejichž zdravotní stav přináší do příběhu přítomnost smrti. Tu navíc zvýrazňují Tomaszovy pokusy o sebevraždu i jeho výbuchy nepříčetnosti, při kterých demoluje domácnost otce nebo si odnáší jeho libovolné obrazy.

Zdzisław tohle všechno sleduje s jakýmsi pozorovatelským a smířeným odstupem, který kombinuje s černým humorem. „Když se na loďce řítíš z útesu a můžeš si vybrat, jestli si sedneš na židli nebo na kaktus, je lepší sedět na té židli,“ vysvětluje svůj postoj obdivovateli, který s ním nahrává rozhovory. Jediný syn, u kterého je čím dál víc jasné, že nebude mít děti, a u kterého je pravděpodobné, že zemře dříve než rodiče, vytváří pocit konečnosti, slepého ramene řeky, která dál nepoteče. Matuszynski klade existenciální otázky. Život by měl obsahovat varování před spoilerem, že končí smrtí. Otázka jen je, jaká ta smrt bude a kdy přijde. A hlavně, jaký to celé má smysl. O tom spolu jednotliví členové mluví. Tomasz si stěžuje, že neexistuje skutečná a čistá láska, o které se zpívá v písních, a jeho matka mu trpělivě vysvětluje, že taková je ideálem, za kterým se musí jít. Jindy si naopak stěžuje matka, že v této rodině každý jen do druhého kope a otec jí vysvětluje, že nikdo nemůže garantovat, že soužití více lidí bude pořád šťastné a spokojené. Vyjma prologu je existenciální složka jednotlivých, lineárně vyprávěných fragmentů silnější než samotné obrazy. Na ty kamera cílí jen velmi zřídka a to, že jsou rozvěšené po obou malých bytech, je v podstatě záležitost jen pozadí, stejně jako práce na nich.

To však neznamená, že pečlivě zrekonstruovaná realita života rodiny není bizarní a často až surreálná. Jednotlivé fragmenty jsou obyčejné, dramatické, smutné, existenciální a někdy podivně reálné. Tak jako když se v domě opravuje kanalizace a postavy chodí vykonávat potřebu do připravených nádob na balkon. Ty pak Zdzisław vynáší a u kanálu potkává muže, který mu s obdivem říká, že ho sleduje při práci. Nebo když Tomasz v upíří masce vystupuje v televizním pořadu a vypráví o tom, jak se stal upírem.

Poslední rodina se odehrává povětšinou v malém, precizně vytvořeném prostoru panelákového bytu, ale přesvědčivá zůstává, i když se vydává z tohoto intimního prostoru ven. Rytmus i hudba jsou podřízeny výslednému dojmu a film tak vtahuje diváka do zdánlivě neproniknutelného světa podivně uvažujících svérázných postav. Skutečně málokdy se vidí film tak pečlivě propracovaný v detailech. Matuszynski kombinuje skutečné rodinné videonahrávky rodiny Beksińských s těmi hranými a málokdo si může být jistý, kdy je na plátně herec a kdy skuteční aktéři. Tak pečlivá je práce castingu, kostymérek a maskérů. Totéž se ale dá říct o jakékoli rekvizitě. Stará kamera na videokazety vypadá po vybalení jako čerstvě zakoupená a počítač, který se na deset minut mihne v záběru z roku 2005 má nainstalovaný dobový operační systém. Z každé sekundy filmu je jasné, že Matuszynski ví, co chce a o čem mluví, a s pečlivostí tomu podřizuje nejen filmový jazyk, ale vlastně všechny složky filmu. A to opět bez toho, aby na některé záležitosti přehnaně upozorňoval.

Režisér diváka staví doprostřed rodiny, která žije s určitými problémy, klade si existenciální otázky a spěje tam, kam život každého jiného člověka. Je to mrazivé, depresivní a vlastně podobně temné jako vize samotného Zdzisława Beksińského. Dosahuje toho neuvěřitelnou komplexností ve (znovu)vytváření světa portrétovaných. A tato komplexnost ukazuje nejen mrazivé hledání smyslu lidské existence nutně směřující k zániku, ale i bohatost a barvitost vnitřního světa každého jednotlivého člověka i s jeho hendikepy a omezeními. Ne náhodou se takový debut objevil v hlavní soutěži festivalu v Locarnu a také ne náhodou tam byl oceněn cenou pro Andrzeje Seweryna za ztvárnění hlavní role. Do českých kin ho uvádí vlastně určitá divácká porota v rámci projektu Scope100, která ho vybrala ze sedmi filmů. Dá se říct, že výběr diváků byl více než šťastný a že se tak do české distribuce dostává další vyhraněný a přesvědčivý film.

Ostatnia rodzina

Režie: Jan P. Matuszynski
Scénář: Robert Bolesto
Kamera: Kacper Fertacz
Hrají: Andrzej Seweryn, Dawid Ogrodnik, Aleksandra Konieczna, Andrzej Chyra a další
Polsko 2016, 124 minut
Česká premiéra: 11. 5. 2017 Aerofilms