Rogue One: Na hraně Nové naděje

REFLEXE: Rogue One (režie: Gareth Edwards, 2016) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Pokud bude něco platit o předvánoční Star Wars premiéře roku 2016, pak to, že na filmová plátna světových kin přinesla „něco jiného“. Jiného oproti zažitým zvyklostem, do velké míry i oproti očekáváním a co je asi ze všeho nejdůležitější, jiného oproti plejádě relativně notorických stereotypů a nešvarů, vlastních předcházejícím filmům.

Premiérová atmosféra se tentokrát výrazně lišila od loňské epizody Síla se probouzí. Byla skromnější a nenápadnější, s výrazně menší dávkou mediální propagace a poměrně neurčitou směsí očekávání. To by se dalo odůvodnit i tím, že jde o první samostatnou epizodu, která pouze doplňuje klasickou sérii o relativně nezávislý příběh. Svou roli ale bezpochyby sehrály i uniklé zvěsti okolo přepisů scénáře a přetáček hotového filmu, které vyvolaly množství pochyb u části publika a pravděpodobně i u samotných tvůrců.

S určitým odstupem už nyní můžeme konstatovat, že tyto obavy byly zbytečné. Epizoda Rogue One režiséra Garetha Edwardse zaznamenala velký úspěch a vypadá to, že i přes svou relativní samostatnost zanechá v sérii Star Wars na dlouhou dobu hluboký odkaz. Příchod filmu do kin a prvotní přijetí u diváků přitom byly rozporuplné. Takřka celý film a vše, co ho provází, s sebou přineslo až překvapivou míru paradoxů, kontrastů a opaků, které vzdorují předpokladům.

Edwardsův film by šlo přirovnat k ledoborci. Pokud si vypůjčíme populární obrat z konkurenčního Star Treku, tak se odvážně pouští tam, kam se dosavadní snímky Star Wars ságy (alespoň ty nedávné) buďto nevydaly, nebo přinejmenším příliš nehrnuly. V duchu svého názvu a ústřední frakce postav Rogue One rebeluje proti některým zavedeným zvyklostem a v různých směrech se snaží prorazit nové cesty.

Na povrchu je snaha o inovaci patrná v množství drobných detailů napříč filmem. Hned zkraje se upustilo od tradičních úvodních titulků, což bude do budoucna pro samostatné snímky z tzv. Antologie možná pravidlem. Zároveň se tu také nesetkáme s názvem Star Wars, jako součástí hlavního titulu. Byl sice ze začátku ještě uváděn v podtitulu, nicméně v premiérovém střihu se nakonec vůbec neobjevil. Charakteristické hudební motivy Johna Williamse se v soundtracku Michaela Giacchina objevují pouze v omezené a většinou silně přepracované podobě. V rovině detailů obrazového ztvárnění se pak například setkáme s pohledem na proslulou Hvězdu smrti v množství odlišných a velmi neobvyklých úhlů, což je zajímavý kontrapunkt ke zvyku klasické trilogie zobrazovat tuto stanici téměř vždy jen vertikálně. Patrně největší a také nejpřínosnější změnu ovšem nový film nese hlouběji u svého jádra – na úrovních dramatizace a dramaturgie.

Snímek se vrací těsně před samotný začátek nejstaršího filmu ságy George Lucase, Epizody IV: Nová naděje. Impérium pod nadvládou císaře Palpatina a dohledem Dartha Vadera se chystá učinit poslední kroky k totální diktatuře a zatím malé a nesmělé Povstání je nuceno přejít od politických intrik a špionáže k vojenské akci. Zasazení, jehož námět prosadil John Knoll (vedoucí tvůrčího týmu studia Industrial Light & Magic), nasměrovalo žánr směrem k vážnějšímu, špionážně-válečnému filmu. Nicméně i v tomto případě hraje jako vždy rozhodující roli konkrétní dramaturgické pojetí, které udává snímku povahu a tón a formuje konečný dojem z jeho celkové podoby. V případě Rogue One došlo právě v této rovině k možná nejparadoxnějšímu veletoči a také zdaleka nejvýraznějšímu přínosu pro celý film.

Trailery, které se začaly objevovat v první polovině roku 2016, hýřily vypětím. Dramatické akční scény nechávaly hlavní postavy pobíhat v otevřených prostranstvích pod palbou ze všech stran, nebo stavěly ústřední hrdinku osamocenou tváří v tvář zbraním nepřátelské stíhačky. Postavy si mezi sebou vyměňovaly téměř výhradně přepjaté, vyhrocené, egoistické nebo výhružné exklamace. I pokud dáme stranou běžné tendence stavby filmových trailerů, dojem, který předvedený obsah filmu zanechával, měl blízko spíše k slabší straně hollywoodského mainstreamu.

Ve stejné době se začaly v médiích šířit zvěsti o připravovaných přepisech a dotáčkách, v reakci na údajnou nespokojenost vedení studia Disney s dosavadní podobou filmu. Tato prvotní verze Rogue One vznikla podle scénáře Chrise Weitze, který se v minulosti podílel na psaní a režii filmů, jako Prci, prci, prcičky, Zamilovaný profesor 2, nebo Twilight: Nový měsíc a jeho jediným vážnějším vědeckofantastickým snímkem byl rozporuplně přijatý Zlatý kompas (2007).

K diskutovaným úpravám, které byly podle řady zdrojů v plánu už od začátku natáčení, byli následně přizváni Tony Gilroy, zkušený autor kriminálních a špionážních thrillerů, jako jsou první díly bournovské série (2002-2012), nebo snímek Michael Clayton (2007) a jeho bratr, střihač John Gilroy. Oba podle dostupných informací úzce spolupracovali s režisérem Edwardsem na hlubším prokreslení hlavních postav, stejně jako na obsáhlém přeuspořádání stavby celého syžetu, který podle všeho počítal s množstvím variant různých částí filmu.

V porovnání s povahou původních trailerových úryvků jsou změny, které tento proces přinesl do premiérové podoby, opravdu výrazné. Celkovým podáním Rogue One viditelně usiluje o úroveň seriózního válečného filmu. Vyhýbá se zbytečným tendencím jak infantilního odlehčování, tak dramatické přepjatosti, nebo prostého protěžování zběsilé efektní akce. Místo toho sází na všeobecně serióznější a vesměs střízlivě poutavou výpravu. Takřka vše, co snímek uvádí, v něm má své opodstatněné místo a odehrává se (až na výjimky) v přiměřeném a uvěřitelném stylu v rámci mezí svého fikčního světa. Postavy jednají způsoby odpovídajícími jejich povaze a okolnostem, souvislosti děje probíhají a navazují až na drobné detaily bez výrazných problémů s konzistencí.

Ačkoliv podobné argumenty mohou jinde znít jako naprostá samozřejmost, v případě Star Wars se jedná o razantní vertikální pokrok v normách vyprávění. Cílený odstup od extrémnějších výchylek zábavně-dobrodružného zaměření přitom neznamená žádnou viditelnou ztrátu po stránkách nadsázky, nebo humoru. Ty se naopak drží toho nejlepšího, co bylo dosud ve Star Wars zvykem. Ze stylistického a kvalitativnímu posunu, k němuž viditelně přispěla účast bratrů Gilroyových, by se výhledově mohl stát trend, jakým by Hvězdné války jako série i jako fikční svět mohly pouze získat.

Proces přepracování si ovšem u Rogue One přesto vybral malou, přinejmenším v premiérové verzi velmi patrnou daň. Za tu by se dala označit nevyrovnanost ve střihové skladbě snímku a v konstrukci některých pasáží syžetu. Především ze začátku, v přechodové části z úvodu (minulost) do vlastního děje filmu (současnost). Dochází zde k množství krátkých a rychlých, chvílemi hůře přehledných skoků mezi různými místy a událostmi, které mohou být pro méně pozorné diváky matoucí. Snímek všeobecně pracuje s až překvapivě širokou škálou dějových lokací i klíčových událostí, ale po většinu své délky se mu vcelku daří vyhnout se překombinovanosti. Spíše má v některých částech tendenci kompenzovat bohatý prostor, věnovaný větším úsekům, na stručných a prudkých přechodech mezi nimi. Zejména je to bohužel patrné v posledních okamžicích filmu, ve kterých silně vygradované finále přechází do závěrečných titulků rychlostí televizního seriálového cliffhangeru, ačkoliv by celovečernímu snímku slušel o něco plynulejší přechod.

Vedle dramatizační a dramaturgické stránky stojí u Rogue One za vyzdvižení také pojetí a zpracování postav. Dlouho dopředu známou velkou změnou v Rogue One je téměř úplná absence rytířů Jedi a většiny klíčových protagonistů Lucasovy původní ságy. Místo nich se film zaměřuje na čerstvou skupinu charakterů a sérii událostí, které mají uvést do pohybu děj epizody Nová naděje. Setkáme se i s některými vedlejšími postavami z moderních prequelových filmů o Klonových válkách, které tu sehrávají důležitou roli na politickém pozadí zápletky.

Nové postavy patří k nejsilnějším a nejvýznamnějším prvkům hlubší inovace v Rogue One. Jejich prostřednictvím snímek ustupuje od silně černobílého rozdělení a charakterizace stran i jednotlivců, která byla v minulosti se Star Wars (alespoň ve filmu) zdánlivě nerozlučná. Noví hrdinové (v relativnějším smyslu i antihrdinové) pomáhají připomenout, že každý konflikt má svá stinná místa na všech zúčastněných stranách a povaha dobra a zla je silně nejednoznačná a individuální. Zároveň přivádějí na scénu bohatou a rozmanitou škálu nových charakterů, které o sobě mají mnoho co povědět. Podstatně víc, než kolik unese už tak dějem přeplněná stopáž snímku. S přihlédnutím k silnému pozitivnímu ohlasu diváků a fanoušků by se postavy z Rogue One mohly do budoucna velmi dobře zabydlet i v rozšířené kontinuitě mimo samotný film, kde je mnoho prostoru pro prohloubení jejich příběhů.

Jednu z největších senzací (především pro fanoušky) vyvolalo několik menších a dva skutečně velké a působivé návraty původních postav, neoddělitelně spojených s Epizodou IV: Nová naděje (1977). Tyto postavy, z jejichž představitelů dnes už bohužel mnoho není naživu, se podařilo nápaditě přivést například zakomponováním upraveného nepoužitého materiálu přímo z Nové naděje (velitelé Rudé a Zlaté eskadry), nebo náročným digitálním restaurováním podoby původních herců na jejich současné dubléry. Tímto postupem se vrací jedna skutečně ikonická postava Epizody IV, která v Rogue One dostala až překvapivé množství prostoru, vyplněného dokonale a beze zbytku. Snad jediným úskalím digitální animace se tu stávají např. scény v detailním křížovém střihu proti skutečnému člověku, ve kterých animaci prozrazuje především ne zcela odpovídající nasvětlení.

Podobné drobné technické nedostatky, které stejně jako zmíněná střihová skladba souvisí převážně s postprodukcí, by šlo označit za jedinou výraznější slabinu filmu. Vzhledem ke známým tendencím dodatečných úprav Star Wars epizod pro jejich budoucí DVD nebo Blu-Ray edice se ovšem pravděpodobně dočkáme zlepšení i po těchto stránkách.

Z vlastního filmu jinak obecně vyzařuje extrémně pečlivá práce se všemi zavedenými a oblíbenými aspekty klasického zasazení. V případě Rogue One ovšem v tomto ohledu hraje skutečný prim nesmírně decentní a přiměřený přístup jeho tvůrců. Ti do důvěrně známého prostředí pečlivě vložili rozsáhlou dávku drobných inovací, které už tentokrát nepůsobí jen povrchně, účelově a na efekt, jak bylo ve zvyku u loňské epizody Síla se probouzí. Naopak je u nich patrné promyšlené a praktické uvažování, které přesahuje rámec pouhého filmu a snaží se tím budovat jak vazby na své dějové prostředí, tak jemu samotnému přinést velmi užitečné rozšíření a aktualizaci.

V roce 1980, tři roky po Nové naději, spatřila světlo světa dnes již legendární Epizoda V: Impérium vrací úder. Podobně jako nejnovější film, i klasická Epizoda V prošla komplikovaným vývojem a ani její příchod na stříbrná plátna neproběhl s vysloveně pozitivním přijetím u filmových kritiků. Dnes se nicméně řadí mezi klasická a široce uznávaná díla nejen v rámci vlastní série a jejího žánru, ale i kinematografie jako celku. Aktuální epizodě Rogue One se podařilo výrazně předčít zpočátku slabá a vrtkavá očekávání, stejně jako udělat podstatný a dlouho očekávaný krok kupředu a přenastavit normy ve způsobu podávání světa Star Wars na velkém plátně. Z těchto i dalších důvodů má Rogue One velmi dobré podmínky k tomu, aby se do budoucna zařadila po boku Epizody V: Impérium vrací úder mezi to nejlepší, co v rámci série Star Wars vzniklo.

Rogue One: A Star Wars Story

Režie: Gareth Edwards
Scénář: Tony Gilroy, Chris Weitz
Kamera: Greg Fraser
Hudba: Michael Giacchino
Hrají: Felicity Jones, Diego Luna, Ben Mendelsohn, Alan Tudyk, Donnie Yen, Wen Jiang,  Mads Mikkelsen, Forest Whitaker
Česká premiéra: 15. 12. 2016 (Falcon)