Kam se nám poděl Jiří Wachsmann?

Publikováno: Tomáš Komínek Publikováno dne: 07. února 2018 Rubrika: Světový film, Český film | Komentář : 0

RECENZE – KNIHA: Americká léta Jiřího Voskovce (Libuše Rudinská, 2017) – TOMÁŠ KOMÍNEK

Kolik toho víme o životě Jiřího Voskovce? Obecně toho není mnoho. Na rozdíl od jeho kolegy a přítele Jana Wericha se s Voskovcovou osobností a příběhem setkáváme v dnešních médiích spíše sporadicky. Necelé půlstoletí v emigraci, o kterém se do Československa dostávaly jen neúplné nebo zkreslené informace, dokázalo u nás kdysi slavného a uznávaného divadelníka téměř úplně vytrhnout ze současného mediálního (a částečně i kulturního) povědomí.

Přitom nechybělo mnoho a zbytek Voskovcovy poválečné historie se mohl už krátce po revoluci prostřednictvím jeho osobního archivu vrátit na domácí půdu. Tehdejší nezájem projevený z české strany ale vedl k uložení archivu na univerzitě v Bostonu a Voskovce tak místo zaslouženého návratu na forbínu obrazně řečeno zazdil za železnou oponou.

O jeho divadelní a filmové činnosti za oceánem zatím stále převládá jen velmi omezená představa a značná část lidí si zpravidla vybaví jen roli v adaptaci Dvanácti rozhněvaných mužů (1957) Sidneyho Lumeta. V posledním desetiletí situaci pozvolna napravuje rozsáhlé třídílné vydání Korespondence (2007) s Werichem, připravené profesorem Ladislavem Matějkou, které doposud stihlo vyjít ve čtyřech edicích a dočkalo se výjimečné divadelní adaptace v režii Jana Mikuláška. I když však vypovídá bezprostředně slovy samotných autorů, jako důvěrná konverzace dobrých přátel někdy vynechává nebo zkresluje podstatný širší kontext jejich životů. Navíc ani sám Voskovec nebyl k Werichovi a ostatním vždy ve všem naprosto upřímný, jak dokládají poněkud rozporuplné okolnosti života jeho rodiny v manželství s Christine McKeown-Voskovec.

Větší světlo do Voskovcových životních okolností přináší práce dokumentaristky Libuše Rudinské. Ta se rozhodla vyhledat ve Spojených státech Voskovcovy příbuzné a známé a vytvořit dokument doplněný o kontext, který samotná Korespondence neposkytne. Výsledkem se stal snímek Můj otec George Voskovec (2011), který vznikl s velkým přispěním jeho dvou adoptivních dcer, zejména mladší Gigi Voskovec-Gottfried. V roce 2017 pak na film navázala publikace, kterou se autorka pokouší pokrýt životní peripetie Jiřího Voskovce v Americe v úplnější podobě, než jí umožnila hodinová stopáž filmu.

Gigi Voskovec s manželem na Ellis Islandu – foto: archiv L. Rudinské

Téměř třísetstránková kniha Americká léta Jiřího Voskovce pokrývá téma sérií kapitol, které po chronologických etapách postupně rozebírají souvislosti různých stránek jeho života v USA: od osobních a rodinných záležitostí, přes trable i úspěchy pracovního uplatnění, po přetrvávající vazby na Československo a Voskovcovu dřívější práci, nebo častý a aktivní kontakt s dalšími českými exulanty a návštěvníky.

Podstatnou roli i v této publikaci hrají úryvky z Voskovcovy korespondence, a to nejen s Werichem, ale také s jeho rodinou v Československu a dalšími známými ve světě. Vlastní text autorky tyto úryvky tematicky propojuje, přemosťuje a doplňuje o informace z dalších zdrojů a osobních svědectví. Kniha je také bohatě doplněná množstvím fotokopií dobového amerického a českého exilového tisku, stejně jako další dokumentace, která rozšiřuje perspektivu o Voskovcově životě, aktivitách a reputaci v zahraničí.

Prolog knihy seznamuje s Voskovcovou zkušeností z poválečné ČSR, motivací a okolnostmi jeho odchodu do exilu. Už následující kapitola se ale obrací k nejnapjatější části jeho pobytu v Americe, jedenáctiměsíční detenci na Ellis Islandu na základě nepodloženého udání. Tyto zážitky později Voskovec sám zpracoval do náčrtů autobiografické knihy, kterou chtěl vydat u Sixty-Eight Publishers manželů Škvoreckých.

Libuše Rudinská uvádí ze zmíněné autobiografie, které později věnuje samostatnou kapitolu, také několik úryvků. Celkově se ovšem zabývá především okolnostmi zdlouhavého psaní nedokončené knihy, i když například kolik textu a jakou porci svého příběhu Voskovec reálně zpracoval, se bohužel nedovíme. Mimo to však kniha Rudinské přibližuje také množství zajímavých detailů z Voskovcových plánů a nadějí na novou spolupráci s Werichem a některými exilovými tvůrci (např. Ivan Passer), ze kterých zpravidla nakonec sešlo.

Libuše Rudinská a Andrei Serban – foto: archiv L. Rudinské

Celý text je velice informativní a věcný a je z něj patrné, že autorce se podařilo proniknut do života Jiřího Voskovce tak, jako to dokázal mimo okruh jeho rodiny jen málokdo. Je to poutavá a čtivá, místy velmi hořká a jindy velmi zábavná sonda do života výjimečného a nápaditého člověka, obdařeného vynikajícím, osobitě svérázným a sympatickým stylem podání svých myšlenek a zážitků.

Jde tedy o velmi kvalitně a poctivě zpracované zájmové čtení. Jestli textu něco schází, pak jsou to zevrubnější bibliografické informace, podrobnější zdrojování nebo jmenný seznam, které by mohly jít vstříc zájemcům o hlubší studium věci. Ovšem na stranu druhou se také jedná o zatím první publikaci svého druhu, kterou se autorce podařilo dostat do oběhu jen ve velmi skromném vlastním nákladu 600 kusů i navzdory neúspěšné crowdfundingové kampani.

Proto si v tomto ohledu dovolím jen vyjádřit upřímnou naději, že si Americká léta Jiřího Voskovce najdou u čtenářů zasloužený ohlas a v budoucnu se vrátí v dalších, třeba i rozšířených edicích. Úspěch, který už stihlo sklidit vydání předcházející Korespondence, promlouvá o potenciálním zájmu publika dostatečně a Americká léta Jiřího Voskovce od Libuše Rudinské mají ty nejlepší předpoklady na něj úspěšně navázat.