Vzpomínky blednou, zůstává idyla

Dělat v sovětském Rusku přelomu sedmdesátých a osmdesátých let rockovou muziku bylo vlastně úplně v pohodě a bez problémů. To je závěr, který si lze nepřímo udělat z filmu Léto režiséra Kirilla Serebrennikova. Muzikanti, sice asi pokoutně, poslouchali zahraniční desky, pravidelně hráli ve svém Rockovém klubu, kde byli samí chápaví kulturní referenti a byla i příležitost natočit desku, byť neoficiálně.

To je jen lehce rýpavá poznámka na začátek – Serebrennikovo Léto vykresluje náznakový příběh vzniku skutečných sovětských rockových kapel Zoopark a Kino a mikrosvět, který se kolem nich utvořil. A ten je skutečně do sebe bohémsky uzavřený, soustředěný na hudbu a ve svém vlastním způsobu odtržený od prázdné reality.

Léto je film-vzpomínka. A ve vzpomínkách vždycky zůstává to lepší. Napovídá tomu i černobílá kamera: skutečné barvy vybledly a zůstávají jen na rádoby skutečných záběrech chlapíka s barevnou osmimilimetrovou kamerou, které občas šeď naruší. Šeď a prázdnota, ve které se vlastně nic neděje, je i funkční metaforou pro zastavený čas socialismu pár let před Gorbačovovou Perestrojkou. Ale skutečně jen těžko se věří tomu, že by bylo všechno až tak hladké, že by se na veřejné burze s deskami dal pořídit Bowie, či že by jediným střetem s mocí bylo nucené schování plakátu s nakresleným srdcem?

O zobrazení konfliktu s režimem, zdá se, tedy Serebrennikovi nejde. Dotýká se ho jen jednou ve scéně v postavou Punka ve vlaku – ale i tam se najdou tací, kteří se veřejně staví na odpor. Spíše se snaží zaznamenat prchavé okamžiky vnitřního prožívání lidí, kteří si i v rámci úzkých hranic nastolených režimem dokázali vybudovat vlastní svět. Do centra vyprávění staví dvojici muzikantů Majka a Víti a Majkovu ženu Natašu. Jejich vztahy jsou nastaveny podle jednoduchého vzorce – Víťa (začínající muzikant-učeň) přichází za Majkem (naopak zkušená hvězda – učitel a hybatel dění v komunitě) se svými písničkami. Nataša je pomyslným třecím bodem, který by mohl vyvolat potenciální konflikt. Jenže nevyvolá, i přesto, že mezi Víťou a Natašou vzniká citelné milostné pnutí. Nedořečená scéna z poloviny filmu, kdy dá Majk ženě „příležitost“, aby s Víťou strávila noc, je uzavřena na konci filmu

Serebrennikov se obešel bez konfliktů, snímek plyne příjemným neměnným tempem a skládá za sebe jednotlivé epizodky a historky (scény z koncertů, večírků, drobné rozhovory nad texty písní či alby západních muzikantů). Jediným možným střetem, který bublá někde v pozadí, je příchod Nové vlny, který se rockerovi Majkovi příliš nepozdává („Automatický bubeník? To už rovnou můžete hrát disko.“ „Ale i Bowie hraje disko.“). Odmítání „divoké mládeže“ ze strany starších generací je ve filmu přítomno opět jen velmi subtilně.

Pro vyznění snímku, které tenduje k idylické vzpomínce, jsou klíčové tři sekvence překračující hranici reality do roviny snu. Podstatná je jejich zvuková složka, jíž tvoří západní skladby (Psycho Killer od Talking Heads, The Passenger Iggyho Popa, Perfect Day Lou Reeda). Všechny jsou zpívány ruskými herci, do sekvencí jsou v podobě sboru zapojení i běžní obyvatelé (ve vlaku, v autobuse, na ulici). V těchto momentech, které jsou vždy na konci utnuty strohým oznámením bohémského intelektuála v černém kabátě „Takhle se to nestalo,“ jsou vyjádřením onoho vnitřního světa uvnitř protagonistů (prvá sekvence patří Punkovi, druhá Víťovi s Natašou, třetí Majkovi), který jim umožňuje vyrovnat se se šedivou realitou. Zároveň však může být chápána – vzhledem k zapojení běžných obyvatel – i jako reprezentace jejich skrytých přání. Kromě hudby hraje v těchto scénách podstatnou roli i obraz. Většinou jsou točeny v podobě záběrů-sekvencí, kamera sleduje protagonisty a proplétá se světem. Černobílý obraz narušují animované „dokreslovačky“ či úryvky textů písní tu a tam poukazující na stěžejní linku či myšlenku.

Léto je zvláštní film – vlastně se v něm nic neděje. Vznikne kapela Kino, ale to jen tak mimochodem. Život hrdinů plyne svým vlastním tempem, ve svých vlastních svobodných konturách. Serebrennikov natočil film-pocit. Hudba a obraz se výborně doplňují, scény mají funkční vnitřní dynamiku, kamera Vladislava Opeljance výborně využívá širokoúhlého formátu dávajícího vyniknout drobnostem, jako jsou plakáty na stěnách či výzdoba udělaná z obalů LP desek.

Serebrennikův film dovede otevřít nové obzory, vybízí k ověřování skutečností. A přesto, že v jeho případě nelze uvažovat o dokumentu (na to je to příliš velká idyla), Léto „naťuková“ některé zajímavé skutečnosti: Zoopark i Kino skutečně existovaly. Zároveň nenápadně poukazuje na fakt, že aby vůbec mohlo v SSSR vzniknout něco jako rock, muselo se to alespoň duchovně hlásit k odkazu písničkářství á la Vladimir Vysockij. Prostoru na dokumentární drobnosti, které nabádají k zamyšlení, je v tomhle příjemně plynoucím snímku spousta. Jen je potřeba odhlédnout od hladce idylického pohledu, který Kirill Serebrennikov zvolil, a připustit si, že ani to léto nemuselo být tak prosluněné.

Leto

Režie: Kirill Serebrennikov
Scénář: Kirill Serebrennikov, Lili Idova, Michail Idov
Kamera: Vladislav Opeljanc
Hudba: Roman Bilyk
Hrají: Yoo Tae, Irina Staršenbaum, Roman Bilyk, Filipp Avdějev, Alexandr Gorčilin, Nikita Jefremov a další
Rusko / Francie, 2018, 126 min
Česká premiéra: 16. 8. 2018 (Aerofilms)