Portrét neportrét, který klouže po povrchu

Původem německá zpěvačka Nico má v českých zemích specifické postavení. Dílem je to její vazbou na Velvet Underground, jeden ze zdrojů inspirace pro domácí undergroundovou hudbu, dílem tím, že byla jednou z mála západních hvězd, které se do normalizovaného Československa podařilo přes železnou oponu přivézt a ona zde odehrála jeden ilegální a navíc nedokončený koncert.

Příběhu o posledních letech této zpěvačky se ujala italská režisérka Susanna Nicchiarelli. Pojala jej jako retrospektivní road movie, které zachycuje Nico na jejím posledním turné (které ji zaválo i za železnou oponu). To nabourávají střípky z běžného života. Hudební šňůra dává snímku řád, přesto je však jaksi bez začátku a bez konce. Rámcová scéna, v podstatě poslední chvíle ve zpěvaččině životě – aniž by to ovšem bylo explicitně řečeno – všechny události ukotvuje.

Na koncertní šňůru jsou pak navlečeny další momenty a náznakové motivy, zůstávají však nedotažené. A přitom by mohly být velmi nosné – boj Nico se závislostí na heroinu, hledání cesty k synovi, atd. však zůstávají nedořečené a hlavně nevysvětlené. Situaci ještě komplikují flashbackové sekvence – jedna do dětství, druhá do zpěvaččina newyorského období. Opět jsou zařazeny v podstatě bez vysvětlení. Tvůrci filmu se zaklínají tím, že se opírají u skutečné události a výpovědi jejich účastníků. To je nepochybně pravda. Kladu si však otázku, na koho je film vlastně cílen, neboť vstupní znalosti, a to poměrně detailní, jsou pro jeho plné pochopení docela potřeba. Události ve filmu Nico, 1988 (což je svým způsobem trochu zavádějící datace) padají z čistého nebe. Mají-li své kořeny mimo rámec filmu, většinou se to nedozvíme.

Odstřihneme-li se ale od faktů, které kolem celého filmu poletují, naštěstí zůstane působivý, silně melancholický portrét zpěvačky (a z tohoto úhlu pohledu ani moc nesejde na tom, na jakou zpěvačku se díváme), která je za zenitem své kariéry. A dobře to ví. Snaží se najít své místo v životě, ale ten okolo ní proplouvá, aniž by se jí jakkoliv dotýkal. Hraní před poloprázdnými kluby, kde si s ní chtějí zahrát jazzmani jen proto, že je to „asi hvězda“, marná touha po tom usadit se, najít konečně své místo na světě a dojít konce v klidu. Nico – tady by bylo asi vhodnější použít civilní jméno Christa, ve snaze oddělit osobu od její stage-persony – je duch. Chladná, jen s letmými náznaky emocí. A ty v ní navíc probouzí buď hudba (třeba jako zlomový koncert v Praze), nebo silné, emocionální momenty, jakým je synův pokus o sebevraždu, který opět působí poněkud psychologicky neukotveně. Od představitelky Nico/Christy Trine Dyrholm vyžaduje film poměrně ztišený, do sebe ponořený výkon. Těžko posuzovat Christu, tedy její chování a pohled na svět mimo jeviště, ale pokud jde o koncertní scény, zvládla je Trine Dyrholm velmi dobře. I včetně té lehké afektovanosti v mimice, která ke stárnoucí Nico bezpochyby patřila.

Ač před sebou máme hudební film, Nico, 1988 si spíše libuje v tichu. O to více pak vyniknou koncertní scény. Kameramanka Crystel Fournier je podobně střídmá, vyhýbá se svodům klipového stylu. Do kontrastu se opět staví dynamické scény z koncertů a zkoušek (vrcholná je i v tomto kontextu ta z československého koncertu, která je nejen rozpohybovaná samotnou zpěvačkou, ale i pohybem kamery, která zajímavě využívá dlouhých jízd) se spíše statickými, pomalu stříhanými dialogovými, resp. mlčenlivě kontemplativními scénami.

Mám však pocit, že film samotný se sám nedokáže rozhodnout, čím chce vlastně být. Přesnou dokumentární rekonstrukcí? Pohledem do duše zpěvačky na odchodu? Filmem o hledání cesty k synovi, kterého matka opustila? Filmem o hledání sama sebe? Všechno to tam je, ale film klouže po povrchu.

Nico, 1988

Scénář a režie: Susanna Nicchiarelli
Kamera: Crystel Fournier
Hudba: Gatto Ciliegia
Hrají: Trine Dyrholm, Calvin Demba, Karina Fernandez, Sandor Funtek, John Gordon Sinclair, Anamaria Marinca, Thomas Trabacchi
Itálie / Belgie, 2017, 93 min
Česká premiéra: 5. 4. 2018 (AČFK)