Každý most má dvě strany aneb v čem spočívají síly Ledového království

REFLEXE: Ledové království I + II (režie: Jennifer Lee, Chris Buck, 2013/2019) – JANA BÉBAROVÁ

Vždy jsem si myslela, že jednou budu filmově vzdělávat svou neteř (2) a synovce (4), ale opak se stal pravdou, a nakonec dali zásadní filmové vzdělání jako první oni mně (ostatně, od dětí se obecně hodně učíme). Letos na jaře za mnou přišli s otázkou: „Teto, znáš tu pohádku o Else a Anně?“ a já se s nimi podívala na první díl Ledového království a byl to zásah přímo do srdce. Jistěže jsem byla nadšená z konceptu pohádky, v níž princezna není charakterově plochá a pasivní blbka bez názoru vyhlížející z okna své komnaty anonymního prince, který jde zrovna kolem a kterému pan tatínek král za jeho chrabrost daruje půl království a jako bonus mu k tomu na zlatém podnose přihodí svou dceru. Ale ještě víc než skutečnost, že pohádková ženská protagonistka a její motivace nejsou definovány skrze její postavení k muži, mě nadchlo, že její charakter a jednání jsou založeny na jinakosti, že je nepochopenou outsiderkou s bohatým vnitřním světem, a že si navzdory svému hendikepu dovolí být svá a bojuje o své místo na světě, čímž může být pro současnou generaci dětí konečně tou pravou hrdinkou. Hrdinkou, která nezosobňuje naivní ideály o lásce a v reálu neexistujících princích na bílém koni (které většinu dospívajících dívek vždycky nutně poškodí), nýbrž která dětem a dospívajícím (a i dospělým) může být silným vzorem. Navíc bez ohledu na pohlaví. Neboť stejně jako se v Else mohou zhlédnout dívky, mohou se v ní vidět i chlapci. Kdokoliv.

To není sněhová bouře, to je moje sestra.

Else dal osud do vínku magickou schopnost, jež ji – s ohledem na přijetí okolím – paradoxně více ubližuje, než pomáhá. Je tak typickou zástupkyní (jakékoliv) minority, která je kvůli své jinakosti nepochopena většinovou společností, do níž se nemůže začlenit, je odsunována na okraj a není jí dopřáno být sama sebou. Když svou vrozenou odlišností Elsa nechtěně způsobí nepříjemnost svým blízkým (ledovým kouzlem omylem omráčí mladší sestru Annu), rozhodnou se rodiče chránit obě dcery tím, že je od sebe oddělí (přeneseně, aby Elsa kvůli své odlišnosti neměla na Annu špatný vliv). Starší Elsa je tak bez možnosti seberealizace nucena žít v izolaci své komnaty a potlačuje své pravé já. Postupem času už se do samoty dobrovolně-nedobrovolně stahuje sama a programově se schovává před lidmi.

Kouzelná moc, která je Else hendikepem, funguje jako metafora jakékoliv choroby – nejpříznačněji deprese (či jiného psychického onemocnění), která jedince izoluje od okolí, nutí je stahovat se do jejich pokojů a skříní a nekomunikovat s okolním světem. Ten jejich jednání nerozumí, protože netuší, co se odehrává v nitru psychicky nemocného jedince. Ještě hůř – nezřídka o jeho skutečném stavu ani nemá tušení, protože duševní porucha není na první pohled tak patrná jako třeba sádra na noze. A pochopit fyzickou bolest je mnohem snazší, protože jsme ji na rozdíl od té duševní pocítili všichni. Příkladem tohoto neporozumění je postava Anny, která si Elsinu distanci vysvětluje tím, že ji sestra nemá ráda, a fakt, že Elsa nosí rukavice (aby v emocionálním rozrušení nedestruovala vše kolem), vnímá tak, že se jen štítí dotýkat se věcí holýma ruka (jak snadné je si věci na základě neznalosti a nekomunikace dezinterpretovat). A to Anninu osobnost v důsledku taktéž neblaze deformuje.

V dobrém úmyslu, leč bez vysvětlení rodiče Annu od Elsy separovali, zatajili nejen jí a celému království Elsinu jinakost a když Anna po jejich tragické smrti na rozbouřeném moři zůstane jako dospívající dívka sama bez jakékoliv opory a vzoru, není se čemu divit, že díky celoživotnímu zoufalému hledání lásky propadne prvnímu muži, kterého pozná (intrikující princ Hans). V této souvislosti je však chvályhodné, že i přes svou naivitu Anna nezůstává v ploché rovině prostoduché, nudné konzervativní princezny, ale je rovněž nahlížena v komplexitě. Sice není „jiná“ a výjimečná jako Elsa a na rozdíl od ní neumí čarovat, ale stejně jako sestra opakovaně projeví sílu svého charakteru a nezdolnou bojovnost. Jinými slovy, i tuctová holka může být zajímavá a má světu co nabídnout.

Žít v zimě bez konce život svůj

První díl Ledového království komunikoval divákům silné téma o důležitosti být sám sebou a možnosti obrátit svou jinakost (komplexy) ve výlučnost (přednosti). Středobodem toho je scéna s oscarovou písní Let it go / Najednou, skrze kterou Elsa dává konečně naplno průchod svým emocím, překonává strach a nabývá sebedůvěry. Když zpívá, že ta samota královstvím je, přetavuje svou bolest v kreativitu – samotu začne vnímat jako svobodný prostor pro sebevyjádření (a staví své ledové království). Z prvotní melancholicky posmutnělé polohy se píseň postupně mění v extatický, průbojný projev dívky, která už nechce být loutkou skrývající své city, s rázným dupnutím do země hlásá, že chce být svá a chce to dokázat všem. Kruciální je v tomto kontextu česká překladová replika mé slzy šperkem jsou, která nese hlubší konotace než originální you’ll never see me cry. Poselství, že plakat se člověk (holky ani kluci!) nemá bát, protože strach nás jen svazuje, je důležitější, než hrdě znějící vy mě plakat nikdy neuvidíte.

Kromě gesta stržení rukavice (bariéry, kterou léta blokovala svou autentičnost) a odhození královské koruny a těžké vlečky královských šatů jakožto břímě minulosti je pro Elsin přerod nejvýmluvnější očistné osvobozující gesto rozpuštění cudného staromódního drdolu a pročísnutí vlasů do rozvrkočeného spleteného copu volně přehozeného přes rameno. Mistrnější zakončení tohoto emancipačního projevu než Elsiným všeříkajícím I-don’t-give-a-fuck pohledem se zvednutým obočím čelem k publiku si snad ani nelze představit.

V druhém díle proces osvobození od povinností spjatých s očekáváním okolí Elsa dovrší tím, že si rozpustí i ten cop. Volně spuštěné vlasy jsou expresí její doslovné volnosti a svobody, kterou si jednoduše dovolila dopřát. K tomuto přidávám fun fact à la odposlechnuto v kině, který nepotřebuje další komentář: „Tati, proč si rozpustila vlasy? – Nevím, asi ji ten cop táhl.“

Ledové srdce může rozehřát jen projev pravé lásky

V obou dílech samozřejmě nechybí i ono tradiční pohádkové poselství „láska hory přenáší“, nicméně nahlíženo je opět z odlišné perspektivy. Záchrana jedince zde nesouvisí s projevem lásky heterosexuálního páru v rovině princ–princezna, ale projevem lásky přátelské, která je tou nejsilnější ze všech (Věřím v tebe víc než v kohokoliv jiného, říká Anna Else). Skrze tento motiv otevírá Ledové království I i II otázku důležitosti ženské soudržnosti. Lépe řečeno lidské soudržnosti – Elsu a Annu můžeme přece jen nahradit i mužskými postavami a příběh bude stále fungovat. Každopádně v kontextu vymykání se tradičním pohádkovým schématům, archetypům a stereotypům s nimi spjatých je zajímavější skutečnost, že ústředními aktivními a komplexními postavami jsou ženy, jež – jak už bylo řečeno – nejsou definovány skrze svůj vztah k mužům. V kontextu feminismu je zde rovněž klíčové, že Elsa, která se i navzdory svému emancipovanému přerodu na konci prvního dílu stává královnou, není kariéristkou, která by v důsledku svého boje za rovnoprávnost přebírala hodnoty patriarchátu – tak, jak tendence mnohých rádoby feministek kritizuje Jessa Crispin ve feministickém manifestu Proč nejsem feministkou (Why I Am Not a Feminist, 2017). Elsa se vůdčí pozice ujímá z povinnosti, z pocitu zodpovědnosti vůči rodině a obyvatelům království. Opětovně tím popírá své já a své skutečné touhy a potřeby, což ji v druhém dílu zase dožene… Shrnuto, podtrženo: Ledové království sice nabízí čtení optikou feminismu, ale jako podstatnější vnímám poselství o jinakosti jako výlučnosti. Jelikož primárně pojednává o minoritách, které mají stejně důležitou hodnotu a právo na své místo ve společnosti jako kdokoliv jiný.

Nepřišla ti Elsa divná? – Přišla mi jako Elsa.

Druhý díl nastoluje řadu dalších nosných témat a poselství spjatých nejen s Elsou a Annou, ale i s ostatními postavami (zejména s Olafem a Kristoffem). Elsa si sice v prvním díle prošla důležitým procesem sebepřijetí, ale v závěru svou svobodu (ledové království) stejně opustila a znovu se podvolila svazující funkci královně Arendellu. Příběh druhého dílu je proto odvíjen od opětovné nutnosti Elsina osvobození se z okovů povinností a návratu k vlastní podstatě. V hledání odpovědí na existenciální otázky se pohádka posunuje do roviny filmu–terapie. Jelikož Elsa nechápe, co se kolem ní děje (slyší volání hlasů) a ztrácí vnitřní klid, musí se podvolit psychoterapii ve smyslu návratu do minulosti za účelem objasnění jednání v přítomnosti. Sestry se v druhém díle vyrovnávají s odkazem zemřelých rodičů (a prarodičů) a s tajemstvím spojeným s jejich identitou. Aby pochopila, kým je, musí Elsa porozumět, kým byla její matka, jejíž figura se v uspořádávání střípků minulosti vyjeví jako klíčová. Matka se odhaluje být dominantní figurou rodičovské dvojice a opětovně do příběhu vnáší reverzi pohádkového klišé o záchraně z kletby – byla to totiž ona, kdo kdysi zachránil jejich otce ze spárů kouzel (ne naopak). A matka (příroda) nyní Elsu volá, aby zachránila zakletý kouzelný les (její rodiště), vnesla harmonii do chaotického řádu a tím i urovnala zmatky ve své duši.

Vrať se domů, dítě mé

Píseň Into the Unknown / Do neznáma dál vyjadřující Elsino počáteční odmítání vábení hlasů (matky/svého já) je ventilem hrdinčina vnitřního boje se sebou samou, který rozbouří přírodní živly – oheň uhasíná, voda se vytrácí, vítr bouří, země se chvěje a lid tak musí prchat z Arendellu. Následná výprava Elsy a jejích přátel do kouzelného lesa na sever od království odhalí, že tamní obyvatelé (kmen Northuldrů, odkud matka Elsy a Anny pochází) jsou v dlouholetém sváru s arendellskými vojáky. Aby porozuměla příčině sporu, musí se Elsa vydat na strastiplnou cestu ke kouzelné ledové řece Ahtohallan, o které jí matka v dětství zpívala, že skrývá tajemství minulosti a zná náš osud. Proti Annině vůli Elsa opět svou sestru opouští (někdy milovat znamená nechat jít, aby se ten druhý měl lépe) a jde cestou dalšího potřebného sebepoznání. Její opakované vrhání se do vysokých vln rozbouřeného moře (po výše zmiňovaném gestu rozpuštění vlasů), které je výrazem její nezdolnosti, vyústí ke zkrocení vodního živlu a nalezení domova (své podstaty) – ledového království řeky Ahtohallan. Za zpěvu klíčové písně Show Yourself / Ukaž se (jež je obdobným projevem emancipace jako Let it go / Najednou v prvním díle) definitivně poznává své já: ona je tím tajemným pátým živlem, který sjednocuje a uvádí v soulad ostatní čtyři: oheň, vodu, vzduch a zemi. Elsa v chaosu nachází řád a díky objevení její vnitřní harmonie nastane i harmonie v přírodě/ve světě. Pro odhalení pravdy a s ní spojené křivdy minulosti (dědečkovy dávné zrady Northuldrů) však musí přinést oběť, a tak se Elsa obdobně jako Anna v prvním díle mění v ledovou sochu.

S motivy harmonie a dvojakosti úzce souvisí fialová barva, která je symbolem duality a v našem pohádkovém příběhu je spojovaná se všemi třemi ženami. Matka princezen nosila fialové šaty a fialový šál a Elsa i Anna se střídavě odívají do fialových plášťů a šatů. Fialová coby barva spojovaná s domovem je dominantní barvou Elsina hradního pokoje a ledových království (domovů), jež si Elsa v obou dílech staví. Dle symboliky barev v sobě fialová spojuje dva protiklady – červenou a modrou. Snoubí tak v sobě sílu a klid, pozemské a nadpozemské, mužský a ženský princip (fialová je i ještěrka zosobňující živel ohně, která umí být navzdory drobnému vzezření a roztomilosti velmi destruktivní). Fialová barva je ekvivalentem transformace jakožto stěžejního tématu Ledového království. Je vyjádřením syntézy, lépe řečeno synergie. Jako charakterové protiklady musí Anna s Elsou spojit své síly (kvality), aby vznikla síla (kvalita) mimořádná, jíž by samy za sebe nikdy nedosáhly. Jako objevená pátá síla se Elsa stává mostem mezi dvěma světy, ale jak sama říká, každý most má dvě strany. Sestry jsou si rovny a mají stejně důležitou roli (dvě sestry, jedna mysl). Bez jedné by nebyla druhá, bez absence jedné z nich by most postrádal smyslu. Synergie Elsy a Anny tak harmonicky spojí kouzelný les a Arendelle, jejichž se stávají vládkyněmi.

Pusinky les nezachrání aka ztracený bloud

Zatímco ženy jsou v příběhu Ledového království empatické osoby konající skutky pro dobro druhých, Annin partner Kristoff celou dobu v podstatě řeší jen sebe. Jakkoliv se mi škatulky genderovových stereotypů příčí, tak zrovna skutečnost, že ženy jsou od přírody více empatické a pečující, zatímco jednání mužů je spíše předurčeno sobeckými zájmy, je nepopiratelná. Partnerský vztah Kristoffa a Anny je vyobrazen bez příkras – na jejich dvojici je patrný přirozený jev postupného vyprchávání bláznivého zamilování ve prospěch vzájemného odcizování eskalujícího v sérii nedorozumění, jejichž příčinou je neochota naslouchat a důsledkem vztahovačnost a nesmyslné hádky. Proto je pro Kristoffa tak složité a až téměř nemožné vyřešit svůj jeden jediný problém, se kterým se v průběhu druhého dílu potýká – jak požádat Annu o ruku.

Přestože netouží po ničem jiném než po Annině přítomnosti, tak kvůli neustálému zabývání se sebou samým nestojí po jejím boku v momentu, když ho nejvíc potřebuje. Místo, aby vnímal partnerčiny skutečné starosti (ohrožená existence Elsy a království), egoisticky řeší marginálie. Už od prvního dílu je Kristoff načrtnut jako charakterově jednoduchá postava, což mu samozřejmě nijak neubírá na lidských kvalitách. Ani Anna přece není nijak komplikovaná osoba a má prostá přání: milovat, být milován a radovat se z dobrých dnů. A na obranu Kristoffa – ani Anna není ve stavu naslouchat svému partnerovi. Oba dva se míjejí v pochopení potřeb toho druhého. Otřepaný genderový vtípek spjatý s mystikou žen Olaf humorně převrací v povzdech, že v mužských se nikdo nevyzná! Poselství příběhové linie Anny a Kristoffa tedy spočívá v uvědomění, že získáním ženy/muže svého srdce práce na vztahu nekončí a pro udržení jeho kvality a životnosti se musí neustále oboustranně opečovávat. Proto Kristoff v závěru přichází na scénu se záměrem Anně pomoci, aniž by nutně potřeboval odpověď na otázku proč (když ji věříš, není co řešit).

Všechno dojde mi, až budu starší

Proměnlivost sněhuláka Olafa ve smyslu jeho rozložitelné fyzické konstituce můžeme číst jako příznak nedospělé osobnosti, která se dá modelovat. Principiálně je výrazem lidské (Elsiny) kreativity. V počáteční fázi byl neživým dílem dětské imaginace (když malá Elsa kouzlila sestře sníh a stavěly spolu sněhuláka těsně předtím, než se stala tragická nehoda Annina omráčení Elsinou ledovou rukou). V druhé fázi, v momentu Elsina emancipačního přerodu při stavbě ledového království, byl dílem dospívající osoby. Již dostal i řeč a možnost svobodného sebevyjádření (stejně jako jeho stvořitelka). V druhém díle Ledového království prochází Olaf paralelně s Elsou další úrovní dospívání/transformace ústící v smrt/přerod. Něco starého končí/umírá, aby mohlo vzniknout/zrodit se něco nového. Když Elsa umrzá na dně řeky Ahtohalllan, opouští život i Olafa a umírá Anně v náručí. S jejím oživením/znovuzrozením se pak „resuscituje“ i on – protože, jak sám říká, voda má paměť a jeho DNA (sněhové vločky) se tak dokáže replikovat.

V expozici druhého dílu, která je příhodně situovaná na podzim (fáze dozrávání, po níž přijde zima–smrt), Olaf v dialogu s Annou tematizuje konečnost existence. Netrápí tě někdy, že nic není navždy? V průběhu následujícího dění perspektivou dítěte/teenagera neustále ventiluje své nepochopení jevů a událostí, kterých je svědkem. Jak zvládáte uvažování, jež souvisí s dospělostí? ptá se Olaf dětí z kouzelného lesa. Podstatné ovšem je, že se tím netrápí. Příhodně to vyjadřuje jeho písničkový part When I am older / Až budu starší, při němž si s radostí notuje vyrůstám z puberťáka a ptám se, co chce svět, co já v něm?

Úvodní slova Olafovy písně – všechno dojde mi, až budu starší – se v průběhu děje vracejí jako mantra. Mantra, kterou Olaf de facto glosuje celý film – jelikož v sobě příběh Ledového království II skrývá celou řadu hlubokých myšlenek, je logické, že nejmenší diváci je všechny nerozklíčují. A vůbec to nevadí – protože stejně jako Olaf ani oni nemusí všem sdělením nutně hned napoprvé porozumět; pochopí je, až budou starší. Olaf tak reprezentuje dětskou/nedospělou mysl, jíž stále vládne imaginace, a tak si dění kolem sebe přirozeně nedokáže racionalizovat tak, jako dospělí (Elsa a Anna). A nejdůležitější je, že dětským/dospívajícím divákům, jejichž je krevní skupinou, optimisticky komunikuje výzvu netrapte se nepochopením okolí. V tomto kontextu Olaf destigmatizuje pohled na dospívání jako životní fázi plnou frustrací z proměn a reakcí na ně. Se vstupem do kouzelného lesa signalizuje blížící se transformaci, o které sice neví, co znamená, ale už se těší, co s nimi udělá. Návštěva kouzelného lesa je pro všechny vstupem do nové životní fáze.

Frozen I

scénář: Jennifer Lee (na motivy pohádky Sněhová královna od H. Ch. Andersena)
režie: Jennifer Lee, Chris Buck
hudba: Christophe Beck, Robert Lopez, Kristen Anderson-Lopez
hrají (hlasy): Kristen Bell, Idina Menzel, Josh Gad, Jonathan Groff, Alan Tudyk, Ciarán Hinds, Santino Fontana, Jennifer Lee (ad.)

Frozen II

scénář: Jennifer Lee (na motivy pohádky Sněhová královna od H. Ch. Andersena)
režie: Jennifer Lee, Chris Buck
hudba: Christophe Beck
hrají (hlasy): Idina Menzel, Kristen Bell, Jonathan Groff, Josh Gad, Sterling K. Brown, Evan Rachel Wood, Alfred Molina (ad.)