Quick View: Dalibor Knapp

Jak jste se dostal k umělecké tvorbě?

Řekl bych, že vlastně celkem pozdě, až někdy kolem 26 let, kdy jsem začal studovat Centrum audiovizuálních studií na FAMU. Do té doby jsem dělal jiné věci, hodně jsem se věnoval hudbě, závodně jsem sportoval, studoval jsem antropologii. Něco pro sebe jsem si doma sice dělal, ale nenapadlo mě, že bych se tomu věnoval nějak víc.

Mou takovou skrytou ambicí tehdy bylo točit dokumentární filmy. To se vyvinulo z toho, že jsme měli doma kameru na home video, asi z nějaké přirozené plachosti jsem nechtěl být před kamerou, tak jsem téměř všechny ty rodinné výlety a oslavy natáčel já. Mnohem později, na přijímačkách na Katedru dokumentární tvorby mi na moje práce řekli, že si až moc uzpůsobuji realitu sobě a že bych měl jít točit mezi lidi. A jít točit mezi lidi je pro introverta nepředstavitelné, takže jsem to další rok zkusil na CAS. Tam se mi ukázaly úplně nové možnosti.

Co považujete za své nejvýznamnější dílo?

Odpověď nechám na jiných. Osobně mezi jednotlivými díly vlastně moc nerozlišuji, beru je především jako dokumenty mého přemýšlení a všeho toho, co zrovna žiju. Když bych to měl vizualizovat, je to tok, ve kterém se míchá úplně vše, co zažívám – témata, pocity, nápady, osobní vztahy, události, knihy, filmy, lidi, které jsem potkal, atd. A ten tok plyne v čase spolu se mnou různou rychlostí a různými směry a občas se materializuje do nějaké formy, občas vznikne jen záměr, ze kterého žádná forma nevznikne a někdy dlouhou dobu nevznikne vůbec nic, ani záměr. To vyčleňování objektů, lidí, děl, atd. ze svých vlastních vztahů mě zas tak nezajímá, ale je těžké to nedělat, když tak funguje jazyk.

Právě připravuju nové stránky, ale starší díla si lze prohlédnout na www.daliborknapp.com.

Jaká vaše práce je z vašeho osobního hlediska pro vaši kariéru klíčová?

Z mého pohledu slovo kariéra v sobě implicitně zahrnuje snahu o neustálý růst a časové rozpětí celého života. U mě se o kariéře mluvit nedá, to, že právě teď něco dělám, neznamená, že to za pár let budu dělat stále, v tomto se snažím mít úplnou svobodu. Navíc pro budování nějaké profesionální kariéry nepracuji dostatečně rychle, neumím ze sebe věci sypat v takové míře, jak se to po umělcích vyžaduje. Tato pozice outsidera mi ale vlastně v něčem vyhovuje, na práci potřebuji mnohem více času a zároveň musím fungovat mimo umění, dělat úplně jiné věci, potkávat se s úplně jinými lidmi. To je klíčové.

Jaký umělec (nebo dílo) je pro vás osobně / pro vaši tvorbu stěžejní?

Nedokážu jmenovat jednoho člověka nebo dílo, je to spíše taková množina. Stěžejní je pro mě třeba les, fascinuje mě jeho komplexita a neuvěřitelná propracovanost. Mám rád také třeba Hermanna Hesseho pro jeho neuvěřitelnou přesnost popisu věcí, Haruna Farockiho pro jeho způsob pozorování a přemýšlení obrazem, Karla Vachka pro jeho pankáčství. Stěžejní ale bylo i setkávání s mojí babičkou, Clemensem von Wedemeyerem, Zbyňkem Baladránem nebo Hito Steyerl. Osobní znovuobjevení dialogu jako metody tvorby bylo pro mě stejně důležité jako přednášky z antropologie či dětství strávené na zahradě. A takto bych mohl pokračovat dál.

Co je ve vaší tvorbě nejčastěji dezinterpretováno a vadí vám to?

Dezinterpretace je formou zpětné vazby, takže mi nějak nevadí a vlastně jsem za ni rád. Řekne mi něco, co jsem nedohlédl nebo nedomyslel.

Na čem právě pracujete?

Už mám skoro rok rozdělanou videoesej o práci, protestu a erotizaci těla v digitálním prostoru. Momentálně práce na něm trochu stagnuje, protože ten tok, o kterém jsem hovořil, se za tu dobu dost proměnil a já nevím, jestli mě to ještě zajímá.

Jinak v blízké době plánuji spolu s grafikem Zdeňkem Růžičkou malou výstavu Corticoid Tactics pro Vitrínu Denisku v Olomouci. Výstava vychází z mých diagramů, grafů a poznámek, které jsem si skicoval poslední rok. Je to na jedné straně deníkový záznam, na druhé pak snaha o popis určitých jevů, tendencí, paternů a jejich vztahů. Tématy, kterými se v této práci zabývám, jsou digitální prostor, klimatická krize, budoucnost, viditelnost  versus neviditelnost, vzdálenost versus blízkost a další. Tuto výstavu považuji za takový výkop, chceme na tom se Zdeňkem dál pracovat. Paralelně pak připravuji další věci, ale o nich je zatím lepší nemluvit.

Můžete na závěr divákům udělit kulturní tip?

Baví mě něktéré díly podcastu Hidden Forces od Demetriho Kofinase, dále poslouchám Utopian Horizons, věnující se vývoji utopií a jejích koncepcí. Občas si pustím i Team Human od Douglase Rushkoffa. Kromě toho mě v poslední době zaujal Jem Bendell a jeho text Deep Adaptation a chystám si konečně přečíst Dark Ecology od Timothy Mortona.