Quick View: Jiří Procházka

Jak jste se dostal k umělecké tvorbě?

Nedokážu asi přesně určit moment, kdy se tak stalo; odjakživa jsem rád kreslil, sledoval filmy a snažil se vytvářet cokoliv při čemž sem se cítil dobře, ale bez vyššího záměru. Pamatuju si, že jsme bydleli v bytě nad uměleckou galerií, kam nás s matkou jednoho dne pozval v rámci vernisáže její majitel. Na vystavená díla si už nevzpomínám, důležitá je pro mne vzpomínka na pomerančový džus ve sklenici od whisky, slané tyčinky a barová stolička, ze které jsem pozoroval ruch návštěvníků pohybujících se se zájmem kolem vystavených pláten. Také na stisknutí ruky galeristou, déšť za prosklenou výlohou a zvláštní pocit určitého privilegia spjatý s mojí přítomností v galerii. Dodnes je to jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek. Dalším momentem byla cesta do Paříže o několik mnoho let později, kde jsem po otcově vzoru začal s fotografií. V návaznosti na moji neschopnost orientace v matematických otázkách jsem se poté přihlásil na střední školu zaměřenou na fotografickou tvorbu, kde matematika byla pouze rok a nepředstavovala pro mne takovou hrozbu. Zde jsem si po dobu studia vypěstoval vůči fotografii silnou averzi a byl jsem přesvědčen, že se jí nikdy věnovat nebudu. Pamatuju si na umaštěné černobílé fotografie socialistických sídlišť, vysoce saturované portréty na hraně „street photography“ nebo ubíjející fotografie architektury, které nám byly často uváděny za vzor. Vzpomínám si ale i na hodiny dějin umění a profesorku, která mi ukázala Cézanna, jemuž jsem ihned propadnul. Určitá oddanost a zápal, se kterým k hodinám přistupovala, mě fascinoval, a probudila ve mě zájem především o malbu a konceptuální umění. Snažil jsem se tehdy o využití fotografického zázemí spolu s kombinací dojmů z práce Marcela Duchampa a Yvese Kleina, kteří mi v té době byli největšími vzory. S těmito pracemi jsem se poprvé hlásil na katedru fotografie FAMU, kam jsem ale přijat nebyl, načež jsem se na rok uchýlil na Vyšší odbornou školu grafickou v Praze, kde jsem se náhodou seznámil s prací Jana Svobody, jež se pro mne stala tak zásadní. Následujícího roku jsem byl přijat do ateliéru post-konceptuální tvorby na FAMU, vedeného Jiřím Thýnem – umělcem, který měl na moji tvorbu bezpochyby největší vliv.  

Co považujete za své nejvýznamnější dílo?

Za takové dílo pravděpodobně považuji první plátno ze série time fraction, které jsem sice krátce po jeho přefocení zničil, nicméně vedlo k zásadnímu rozvolnění a hlavně k návratu kresby do mojí tvorby. Do jisté míry definovalo také jakým směrem jsem se rozhodl ve své práci ubírat.

“time fraction 01” (modified canvas 10x15cm)

Jaká vaše práce je z vašeho osobního hlediska pro vaši kariéru klíčová?

Zcela určitě právě vystavená práce [19. 6. – 19. 7. 2020 ve Vitríně Deniska v Olomouci,  pozn. MM]  nazvaná abstraktní fotografie 0.2, díky které jsem pochopil vztah média fotografie a vnímání času jednotlivcem v návaznosti na jeho osobní život.  

Jaký umělec (nebo dílo) je pro vás osobně / pro vaši tvorbu stěžejní?

Určitě již zmíněný Jiří Thýn spolu s Janem Svobodou. Dále pak zástup malířů 19. a 20. století, jejichž tvorba mě nepřestává fascinovat.

Co je ve vaší tvorbě nejčastěji dezinterpretováno a vadí vám to?

Celkem pravidelně se setkávám v kontextu mé práce s pojmy jako pixel art, internet art nebo post-internet. Nechápu toto spojení a často, jako v případě pojmu “pixel art”, vůbec nechápu, o co se jedná. Moje tvorba je paradoxně dost materiálově založená a do tohoto kontextu se pak často možná dostává až díky své prezentaci skrze sociální sítě a estetiku s tím spjatou.

Na čem právě pracujete?

Dokončuji sérii linorytů inspirovaných hudebním žánrem country, které pro mě pojí několik zásadních momentů mého zájmu, v čele se specifickým pojímáním času v kontextu jeho zakonzervování a monumentalizace.

Můžete na závěr divákům udělit kulturní tip?

Všem bych určitě doporučil tvorbu Michela Houellebecqa, autora jehož knihy můžu číst i několikrát a přesto v nich nacházet něco nového či ono specifické potěšení spjaté s konzumací literatury.