V čase minulém, průběhovém

RECENZE: Tenet (režie: Christopher Nolan, 2020) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

U své originální tvorby Christopher Nolan dlouhodobě demonstruje v dnešním západním filmu vzácný talent. Vybírá pokrokové vypravěčské, filozofické a vědecké koncepty, které společnost a média vnímají často jen okrajově a dokáže je zužitkovat pro zajímavou filmovou zápletku způsobem, který hraničí s genialitou. Pomocí důmyslné a precizní realizace a schopnosti držet i sebedivočejší nápady v uvěřitelných, realitě podobných mezích, pak natočí něco výjimečného. Všechno výjimečné a geniální se ale nemusí nutně rovnat dokonalému. I sebevětší míra úctyhodných záměrů nemusí vždy vyjít stoprocentně. Jak v posledních týdnech sledujeme u snímku Tenet (2020), někdy dokáže sama sobě i uškodit. Zní to jako paradox, na těch je ovšem Tenet postavený.

Možná největší škodu působí Tenetu dlouhodobé očekávání a srovnávání s proslulým Inception (2010), dosavadním vrcholem Nolanovy tvorby. Postavit oba dva filmy vedle sebe je sice zcela na místě, je ale krajně nefér hodnotit a měřit aktuální Tenet hodnotami a měřítky jeho deset let staršího sourozence. Potřebuje své vlastní. Podobně jako Inception je i Tenet dějový hlavolam, který k rozluštění vyžaduje jen trochu ochoty přebrat si a uspořádat, jak jednotlivé kousky souvisejí a zapadají do sebe. Hlavní rozdíl a prubířský kámen většiny kritiky, která se na Tenet od prvních ohlasů snáší, tkví v tom, že oba filmy k takové hře přistupují jinak a zaměřují se na něco jiného.

Inception (dávám přednost původnímu názvu před zavádějícím českým Počátkem) si za posledních deset let vysloužil pověst Nolanova nejlepšího kusu tím, jak dobře a vyváženě se v něm takřka vše sešlo dohromady. Od původních konceptů a jejich rozvedení, přes obsazení postav a celkové provedení konečného díla. Vznikla tím skutečně brilantní filmová hříčka, která ve všeobecných měřítkách nastavila velmi vysoké laťky všemu, co přišlo po ní. A i po deseti letech, tuctech zhlédnutí a bezpočtech diskuzí a dohadů nepřestává bavit a zaměstnávat myšlenky. A mnoho fanoušků by si pochopitelně přálo pokračování.

Tenet ale jeho pokračováním není a mnoho věcí dělá jinak, z dobrých a zcela pochopitelných důvodů. Výprava za hranice reality se tentokrát nepouští do světa podvědomí a představivosti, ale přes sféru špionáže a obchodu se zbraněmi odhaluje experimenty s tokem času a hrozbu časoprostorové katastrofy. Zručně přitom využívá otevřený prostor vědecké teorie a přede si v něm komplexní a promyšlenou hru akcí, reakcí a souvislostí, ve které všechno dokonale poutá klubko časových smyček. Cesta s Protagonistou Johna Davida Washingtona po vlákně napříč klubkem událostí je jako horská dráha a náležitě zamotá hlavu jemu i divákům. I těm nejpozornějším z nás se vyplatí vidět film alespoň dvakrát, i kdyby jen pro doplnění detailů z první poloviny, které nemusejí hned napoprvé zapadnout na své místo.

Řada lidí vyčítá Tenetu odosobněnost, citovou vyprázdněnost, nebo ploché postavy. Ovšem rozmanitost hlavních postav, tolik oceňovaná u Inception, vycházela z velké části z prapůvodních dějových záměrů (pohyb ve vnitřním světě myšlenek a snů různých lidí) a potřeby takové postavy výrazně rozlišit. Tenet je vůči tomu téměř v protikladu. U něj nejde o barvitou situační hru charakterů, ale o napjatý a pevně semknutý špionážní příběh, stavěný na utajení, nevědomosti, neznámu, záhadě a povinnosti především úspěšně splnit misi. Nutnost příliš se nevybavovat a nechat seznamování na později přijde během filmu na přetřes několikrát a má zcela logické opodstatnění, stejně jako přímý a věcný přístup postav k jejich práci výzvědných operativců.

Přitom Tenetu neschází příjemná dávka humoru (tradičně výborný Michael Caine) a výčitky odosobněnosti a citové prázdnoty znějí přinejmenším přehnaně, s ohledem na téměř cokoliv, co se ve filmu odehraje v souvislosti se Satorovu manželkou Kat (Elizabeth Debicki). Parťáctví mezi Protagonistou a agentem Neilem (Robert Pattinson) také rozhodně není nudné a pokud někdo nezaspal rozlučkovou scénu před Neilovým odletem z mise, nemůže upřímně mluvit o prázdnotě.

Pokud to v některých stránkách Tenetu opravdu drhne, potažmo selhává, jsou vesměs dvě: zaprvé tempo a kondenzace vyprávění a zadruhé pak několik nešťastně provedených žánrových stereotypů, které nabourávají jinak působivý, promyšlený a unikátní film lacinějším dojmem.

Tempo filmu je skutečně rychlé. Od chvíle, kdy se Protagonista začne nořit do problematiky Tenetu, začne děj nabírat na obrátkách, při kterých se množství informací kolem chvílemi hůř absorbuje a nejeden detail snadno uletí jako z okna jedoucího auta. V porovnání s Inception, které ubíhá daleko pozvolnějším tempem a nechává divákům bohatý prostor pro sledování průběhu děje, se Tenet divácky vstřebává o něco hůř a prospělo by mu chvílemi na rychlosti ubrat. Prvotní divácký zážitek je v určitém smyslu příbuzný vlastnímu zážitku Protagonisty, který je po hlavě vržen do spleti událostí bez dostatečného vysvětlení, aby podstatu všeho pochopil sám, zpětně, vlastní zkušeností.

Pokud jde o stereotyp, ztvárnění antagonisty se v Tenetu příliš nepodařilo. Postavu Andreie Satora sužují dva silné protiklady, které spolu nepracují dobře a sráží tím dojem z nebezpečí, proti kterému hrdinové příběhu stojí. Chladnokrevný ruský zlosyn patří v dnešní době mezi skutečně obnošená klišé, ale v rámci troufalé špionážní science-fiction by se stále mohl obhájit, kdyby dokázal výrazně zapůsobit a klišovitost zastínit. Kenneth Branagh mu ale dal téměř divadelní charakterovou podobu, překvapivě civilní a uvěřitelnou, se kterou by podobná postava lépe uspěla v realistickém kriminálním dramatu. I když má jeho postava ve svém textovém základě lidskou a osudovou podstatu, svým ztvárněním působí celkově mělce a na špatném místě (respektive v nesprávném filmu). Navrch všeho Satorův nejdůležitější moment, poslední telefonát s Protagonistou, proběhne v takové smršti událostí, že se v ní jeho důležitá širší pointa téměř ztrácí. A tím se smyčkou vracíme k příliš rychlému tempu děje…

Dalo by se vyčíst i několik dalších žánrových nešvarů, jako je hlasité probírání tajných (a ne zrovna legálních) plánů mise na veřejnosti v doslechu cizích lidí, nebo volba drahého BMW, když je třeba nenápadné únikové auto (ale product placement musí být…). Nicméně, kvalita skutečně není vždy v úplné dokonalosti a Tenet, byť má svoje slabší stránky, je přese všechno extrémně působivý filmový experiment v manipulaci s tokem času v průběhu děje. Asi nikdy nezapomenu na moment, kdy Protagonista poprve vstoupí do obrácené časové roviny, sedne za volant a mně proběhne hlavou: „Takže to auto teď vlastně natahuje uhlík z atmosféry, zkapalňuje ho na benzín a doplňuje si nádrž za jízdy?“ Nemluvě o dvoufázové relativní demolici budovy v protichůdných časových rovinách, která překonává konvenční představivost.

Modlím se, aby dobré pokračování jednoho dne dostal právě Tenet, což je ale na celém filmu pravděpodobné asi ze všeho nejmíň. Christopher Nolan totiž obvykle spíš natočí další mistrovský unikát, než pokračování jednoho z těch předchozích. Rád bych věděl, co si chovává pro rok 2030…

Tenet

Scénář a režie: Christopher Nolan
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Ludwig Göransson
Hrají: John David Washington, Robert Pattinson, Elizabeth Debicki, Kenneth Branagh, Aaron Taylor-Johnson, Michael Caine
Česká premiéra: 27. 8. 2020 (Vertical Ent.)