O koření života a pouštní síle

RECENZE: Duna (režie: Denis Villeneuve, 2021) – TOMÁŠ KOMÍNEK –

Román Duna z roku 1965 postavil základ jedné z přelomových sérií žánru science fiction. Frank Herbert jejím prostřednictvím přinesl do žánru mimo rámec technologie, filozofie a politiky také unikátní náhled do otázek přírodních věd, životního prostředí, lidských kultur a ideologií. Nastavil vysokou laťku, stal se oblíbenou citovanou inspirací pro generace budoucích autorů a více než padesát let po vydání začíná být jeho dílo paradoxně aktuálnější, než kdy předtím. To, že si připomenutí Herbertovy světové klasiky a vytvoření kvalitní moderní adaptace vzal na starost Kanaďan Denis Villeneuve, je skutečně dobrá zpráva.

První pokusy o zfilmování Duny se datují už do 70. a 80. let. V případě Alejandra Jodorowského skončily jako neúspěšný artový projekt a v případě Davida Lynche jako hvězdně obsazené filmové monstrum, sporné v kvalitě provedení i ve věrnosti předloze (Duna, 1984). Příznivcům Herberta svitlo na lepší časy s příchodem nového tisíciletí, když americký Sci-Fi Channel uvedl minisérie Duna (2000) a Děti Duny (2003), točené na Barrandově s výraznou českou hereckou a produkční účastí. Na televizní produkci šlo o velmi ambiciózní projekt, adaptace celkem tří knih z Herbertovy série ale uspěla a navzdory některým nešvarům stojí za pozornost dodnes.

Hlavní překážkou každé adaptace je skutečně velký rozsah a objem Herbertova textu, který se zkracuje těžko i pro televizi, do celovečerního filmu o to hůř. Ani Lynchův film, ani obě minisérie nedokázaly zdrojový materiál dostat pod čtyři hodiny celkového času, a Denis Villeneuve se proto rozhodl rozdělit děj první knihy do dvou samostatných filmů. První část jeho Duny (2021) zachycuje vyslání velkorodu Atreidů na planetu Arrakis, zápolení s pouštními podmínkami a s připravenou zradou a následné hledání útočiště u domorodých fremenů. Druhý díl, který je podle nejčerstvějších zpráv potvrzený na rok 2023, by měl dokončit příběh vzestupu Paula Atreida mezi fremeny a v případě úspěchu se snad dočkáme i filmu o odvrácené straně Paulova nástupu k moci.

Právě hlavní hrdina, Paul Atreides, rozproudil během posledního roku hrstku kontroverzních diskuzí. Z jedné strany se ozývaly stížnosti na koncept bělošského spasitele, z druhé se stal terčem kritiky jeho představitel Timothée Chalamet, který podle některých na podobnou roli není, zjednodušeně řečeno, dostatečně chlap. Prakticky oba argumenty ovšem vyrostly z typického univerzálního zdroje, tedy z ignorantství vůči předloze.

Jedním z hlavních motivů celé Herbertovy knižní série je ve skutečnosti rozklad mýtů o hrdinovi a spasiteli a střet s tím, jak relativní může být pozice vůdce, nebo nástroje těch druhých. Stojí za zmínku, že román vznikl v době, kdy západním kinům dominoval idealistický velkofilm Lawrence z Arábie (1962) a Herbert postavu Paula záměrně pojal jako antitezi Thomase Edwarda Lawrence. Jak později konstatoval – pozor na hrdiny, je lepší se spoléhat na vlastní úsudek a na vlastní chyby. Chyby napáchané vůdcem (nebo v jeho jméně) rostou na síle počtem lidí, kteří ho slepě následují.

Pokud jde o ztvárnění postavy Paula, zde nejspíš veřejné mínění narazilo na skutečnost, že řada lidí má dnes představu o Duně odvozenou jen od televizní minisérie. Paul Atreides má být podle popisu Franka Herberta patnáctiletý kluk, i na svůj věk menšího vzrůstu. Alec Newman, který Paula ztvárnil v minisérii, svým starším a robustnějším vzezřením pojetí postavy výrazně zkreslil. Vedle toho Timothée Chalamet zapadá do postavy dospívajícího kluka daleko věrohodněji a jeho pozvolná přeměna v rámci vynuceného dospění vlivem okolností se v průběhu Villeneuvova filmu odvíjí velmi slibně.

Duna není a nikdy ani nebyla pulpová akce s drsným, větrem ošlehaným hrdinou. Je to příběh o dospívání chlapce, kterého jeho prostředí vrhá do událostí daleko větších, než je on sám, a na nic se ho neptá. Ve Villeneuvově filmu toto dokonale vystihuje scéna, ve které po přemožení únosců a utáboření v poušti přijde na Paula zatím nejintenzivnější vidina pod vlivem arrakiského koření.

Podobně jako Paul patří i jeho matka Jessica v podání Rebeccy Ferguson k silným a slibným stránkám nové adaptace a poukazuje na výborný cit Denise Villeneuva k obsazování postav. Fergusonová v roli Jessicy působí na první dojem velmi nenápadně. Přesně díky tomu ale její postava nabírá na působivosti, když se projevuje její skrývaný trénink a osobní vazba na intriky sester z Bene Gesseritu. Bude velmi zajímavé sledovat přerod Lady Jessicy ve fremenskou sajadínu a Matku představenou v následujícím díle, jak nám už teď naznačují Paulovy vidiny.

Herecké obsazení je po celkové stránce velmi vydařené. Oscar Isaac v roli hraběte Leta vytvořil skoro učebnicovou otcovskou figuru, Jason Momoa vyzdvihnul postavu Duncana Idaha z vedlejších postav téměř mezi ty hlavní a zvláštní zmínku zaslouží Sharon Duncan-Brewster, která se kontroverzně upravené role Dr. Liet Kynesové zhostila skvěle a její poslední scéna patří mezi nejlepší momenty filmu. Mírné zklamání je jen u postavy Gourneyho Hallecka, kterého Josh Brolin sice prakticky ztělesňuje, ale umělecká stránka válečného barda rodu Atreidů zůstává, až na pár příležitostných poetických citátů, vypuštěna.

V celkovém podání Duny, narozdíl od předchůdců, Villeneuve nesklouzává k příliš extravagantním kostýmům a kulisám (které častěji spíš rušily, než obohacovaly dojem) a většinou volí takové ztvárnění, které působí povědomě a prakticky. Rod Atreidů a jejich domovská planeta Caladan na sobě nesou různorodý mix evropských kulturních prvků, ve kterém ale převládá relativně strohý a bez nadsázky uniformní styl. Možná až příliš uniformní a militaristický v případě rodu, který měl představovat kulturnější protipól autoritářských Harkonnenů.

Harkonnenové naopak zůstávají silně přestylizovaní coby antagonistická frakce, byť už nejde zdaleka o takovou úroveň karikatury, kterou býval baron Hakonnen ve starších adaptacích. Jeho postava je sice v původním románu vykreslena groteskně a odpudivě, ale Herbert z něj zároveň vytvořil důmyslného a nebezpečného intrikána a my musíme doufat, že v příštím díle dostane Stellan Skarsgård k jeho ztvárnění více prostoru.

Pokud si ale v jedné věci pan Villeneuve zaslouží skutečnou poklonu, je to ztvárnění futuristických technologií Herbertova světa. Vážkami inspirovaná podoba ornitoptér a jejich dokonale promyšlené fungování jednoduše berou dech. Stejně dobře funguje i jeho variace na koncept osobních štítů, který ve světě Duny radikálně ovlivňuje problematiku boje. Využití různých barev při kontaktu a průniku štítem vytvořilo efekt, který pracuje obzvlášť působivě ve větších bitevních scénách, jako je poslední vzdor atreidské stráže na vstupním schodišti.

Vzhledem k tomu, že premiéra nové Duny se ve světě setkala s velkým úspěchem, můžeme v nejbližších letech očekávat oživení Herbertovy výpravné ságy v širším povědomí. Příběh rodiny Atreidů má senzační i hluboké roviny, které nejenže nezestárly, ale v dnešním světě mají šanci rezonovat víc než před půl stoletím. A Denis Villeneuve má nakročeno k tomu, aby z něj vytvořil úctyhodnou sérii filmů.

Dune

Scénář a režie: Denis Villeneuve
Kamera: Greig Fraser
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Timothée Chalamet, Rebecca Ferguson, Oscar Isaac, Jason Momoa, Josh Brolin, Javier Bardem, Zendaya, Stellan Skarsgård, Dave Bautista
Česká premiéra: 21. 10. 2020 (Vertical Ent.)