Amerikánka hlásí dotočeno, zároveň zůstává v divadle a vydává knihu

„Vzhledem k tomu, že všechna představení Amerikánky jsou dlouhodobě vyprodaná a každý den se diváci ptají po dalších reprízách, rozhodli jsme se hraní inscenace prodloužit,“ oznámil režisér Viktor Tauš, který zároveň 2. listopadu dotočil filmovou verzi příběhu. Navíc vydává knihu fotografií fotografa Tomkiho Němce, který život Amerikánky ve všech jeho podobách mapuje. Polovina příjmů z prodeje knihy potom jde přímo organizaci Dobré víly dětem, která se věnuje pomoci dětem z dětských domovů.

Film Amerikánka vychází ze skutečného příběhu, ale současně je adaptací divadelní inscenace, která se hraje na scéně Jatka 78. V těchto dnech mělo proběhnout poslední představení v divadelní podobě. Všechno je ale jinak. „Proč nehrajeme dál, když pořád chodí lidi? Zeptala jsem se Viktora smutně. Viktor se zeptal Petra Ostrouchova, Petr Elišky a tak dále, až se celý tým shodl, že bez Amerikánky na divadle nemůžeme být. Kvůli lidem, kteří pořád chodí, třeba popáté nebo pojedenácté. Jezdí ze všech koutů země. A kvůli sobě. Protože Amerikánka není divadlo. Je to životní postoj. Málo věcí mi udělalo letos větší radost než to, že budeme pokračovat,“ svěřila se představitelka hlavní role Tereza Ramba.

Podobné pocity má i její kolegyně Eliška Křenková. „Když jsme v zářijovém bloku popáté stáli před vyprodaným sálem a nadšeným publikem, tak jsme si řekli, jestli není škoda končit něco, co takhle funguje a působí na lidi. Začali jsme si o tom povídat a zjistili jsme, že je nám v tom taky dobře a je úplný nesmysl končit. Tak pokračujeme dál,“ dodala herečka.

Pokračování divadelní Amerikánky si tak vynutili její diváci. „Stalo se v podstatě pravidlem, že každý blok hraní je vyprodaný rychleji, než ten předchozí. A byly to právě Tereza s Eliškou, které přišly s přáním hrát Amerikánku dál. Je to dnes především jejich představení, a tak byť já sám jsem dnes už více ve světě filmu, raduju se z toho, že příběh Amerikánky chtějí vyprávět dál a dostane se tak k více lidem,“ zakončil Viktor Tauš. „Jednáme teď s několika divadelními prostory včetně Jatek 78 o možných podmínkách. Jakmile pro Amerikánku najdeme ten nejlepší domov, oznámíme termíny dalších repríz,“ dodal.

Do projektu se zamiloval i fotograf Tomki Němec. „Divadlo jsem nikdy nefotil a nikdy jsem to ani nechtěl fotit, protože mám rád kontakt s člověkem. Divadlo má svá specifika, nemůžu mezi herce a někteří režiséři to ani nechtějí. Ten příběh je ale neskutečně silný. Našel jsem si v něm svoje, protože jsem v pubertě strávil asi rok a půl v dětském domově bez rodičů, kteří byli mimo. Trochu to ve mně rezonovalo. Ten příběh je natolik expresivní a silný, že jsem se do něj zamiloval,“ vysvětil fotograf, jehož knihu si mohou diváci zakoupit exklusivně na webu amerikankafilm.cz. Polovina příjmů z prodeje každé knihy pak jde přímo organizaci Dobré víly dětem, která se věnuje pomoci dětem z dětských domovů (dobrevily.cz).

Jaký je rozdíl mezi divadelní a filmovou Amerikánkou? Divadelní Amerikánka je především o slově. Je to vyprávěný příběh, který si musí každý divák představit sám. Film je vizuálním spektáklem, který příběh vypráví skrze obrazy fantazie malé dívky.  V divadle hrají všechny postavy Tereza Ramba a Eliška Křenková, ve filmu vystupuje 250 dětí, z čehož čtyřicet hraje výrazné postavy. Divadlo vypráví osm let v životě Amerikánky, film vypráví čtyřicet let jejího života. Je to neuvěřitelně pestrý kaleidoskop obrazů vzpomínek, které formují dívenku v ženu.

TEREZA RAMBA k Amerikánce

„Hrály jsme v dešti, v mrazu, v poušti, ve smradlavý kleci, hrály jsme těhotný, zamilovaný, nemocný, nešťastný. Hrály jsme to jako nejlepší kamarádky a hrály jsme to rozhádaný tak, že jedna z nás roztřískala stage. Není to jednoduchý. Ne vždycky to vyjde. Ale je to o naději. A o tom, že Láska je to, když se člověk rozhodne „pochcávat se schválně“.  

ELIŠKA KŘENKOVÁ k Amerikánce

„Amerikánka pro mě znamená přijetí a překonání strachu, za kterým je schovaná radost, štěstí a bezbřehá vnitřní síla.“

VIKTOR TAUŠ 

„Kdykoli jsem se ztrácel, Amerikánka mi byla pevným bodem, ke kterému jsem se vztahoval. Bral jsem to tak, že smyslem vyprávění Amerikánky je vzít ji jako postavu za ruku a pomoci ji dojít happyendu nebo prostě dospělosti. Je to ale opačně. Amerikánka vede za ruku mě, vyživuje ve mně touhu, bez které není nic a utváří tak to, kým jsem. Příběh Amerikánky vyprávím, protože toužím žít ve světě, jehož je hrdinkou. A vyprávím ho bez ohledu na cokoliv, respektive v souladu s čímkoliv. Ve společnosti Amerikánky je každá peripetie jen příležitostí k tomu poznat ji znovu a jinak.“