Commander: Šokující příběh mladistvých radikálů

REFLEXE: Commander (režie: Viliam Dočolomanský, 2022) – JANA BÉBAROVÁ

Marienbad Film Festival letos ve svém opět bohatém programu uvedl spoustu pozoruhodných audiovizuálních projektů, ale jestli mě některý z nich zcela omráčil a získal si mé srdce, pak Commander (2022) v režii Viliama Dočolomaského. Jako umělecký ředitel Farmy v jeskyni, rezidenčního divadelního souboru Centra současného umění DOX v Praze – s nímž „sdílí odvahu vyjadřovat se uměním k palčivým tématům a překračovat zavedené hranice kulturního světa, neváhá nabourávat obvyklé způsoby myšlení a otevírat nové náhledy na dění ve společnosti i chápání jednotlivých uměleckých forem“ – vytvořil se svými kolegy a kolegyněmi projekt tematizující radikalizaci mladistvých v kyberprostoru, který finančně podpořila nadační společnost PPF. Multižánrová inscenace, která měla premiéru 13. června tohoto roku, je rozdělena na divadelní inscenaci, výstavní instalaci, půlhodinový film s dětskými herci a edukační videa a workshopy pro děti, mladistvé, jejich rodiče a pedagogy. Ty upozorňují na nebezpečí extremismu se snahou „poskytnout nástroje, jak nebezpečnému, avšak ne moc známému fenoménu předcházet.“

Na začátku byl případ z roku 2020, kdy byl v Estonsku dopaden vůdce neonacistické on-line organizace s mezinárodní členskou základnou – osoba, která se skrývala pod profilem Commander, se ve výsledku k údivu mnohých ukázala být teprve třináctiletým chlapcem.

Příběh dětského radikála byl pro tvůrce projektu „prvotním impulsem ke zkoumání naší společnosti a principů vedoucí k polarizaci a on-line radikalizaci dospívajících. Farma v jeskyni tak upozorňuje na skryté a opomíjené nebezpečí, s nímž se děti a mladí lidé v on-line prostředí setkávají, i na důsledky, jež to pro náš svět může mít.“

V rozhovoru s Bohdanou Rambouskovou pro hatefree.cz Viliam Dočolomanský uvedl: „Chtěl jsem pochopit způsob, jímž se děti dívají na náš svět, který nazývají světem ‚normies‘. Snaží se urychlit jeho kolaps, vytvořit paniku teroristickými útoky. Psali si o tom, jak se vyrábí bomby, roznáší letáky. Otázka je, co všechno by byli schopni opravdu zrealizovat. Nikdo ze členů netušil, že jejich vůdci bylo při založení skupiny pouhých jedenáct let. Manipuloval s o generace staršími lidmi, což je pro mě fascinující. Já bych z jejich chatů vůbec nezjistil, že se jedná o dítě. To pro mě jako umělce bylo hypnotizující, zároveň pro mě jako člověka šokující.“

„Fenomén online radikalizace dětí – velmi extremistických, nejen pravicových, záměrně cílí na děti. V tom světle jsem si uvědomil, že se to děje i u nás v Čechách, jak se tyto hnědé myšlenky pomalu plíživě dostávají do veřejného prostoru,“ řekl Dočolomanský v Q&A po projekci na Marienbad Film Festivalu. V rozhovoru na hatefree.cz zároveň uvedl, že jej k tomu „poháněl plíživý fašismus, který se začal objevovat v českém prostředí. Mám na mysli to, co vypouštěli z úst politici. Jakým způsobem se začal radikalizovat veřejný prostor, celá společnost se začala ostře polarizovat, lidé si přestávají být schopni navzájem naslouchat. Jak se šířily dezinformace, které bohatě živila ruská strana a v českém prostoru měly silnou oporu v samotné politické garnituře. To všechno bylo alarmující, znechucující a frustrující.“

„Nesledovali jsme tedy jeho (Commanderův, pozn. autorky) příběh, jeho rodinné zázemí. Vzali jsme to jako špičku ledovce, pod níž se skrývá široká problematika od vlivu sociálních sítí a jejich algoritmů až po šíření radikalizace a polarizaci společnosti. Dostali jsme se k odborníkům na závislost dětí na onlinových platformách – která je mimochodem větší, než si dokážeme připustit. A máme ji velmi silnou i my dospělí. Spolupracovali jsme například s Karolínou Presovou z organizace Replug me, odbornicí na radikalizaci Barborou Vegrichtovou nebo norským novinářem a odborníkem na pravicový extremismus Øyvindem Strømmenem, který se účastnil Breivikova procesu.“

Na hatefree.cz Dočolomanský rovněž poukázal na to, že „současná generace dětí vyrůstá v onlinu. V momentě, kdy jsou dnešní děti chvíli samy, propadnou úzkosti a okamžitě se nalogují. Celá generace tak vlastně neumí ‚být sama se sebou‘. Ve starých iniciačních rituálech, když se dítě chtělo stát dospělým, ho samotě vystavovali. Teprve až v té zkoušce dokázalo obstát, bylo připraveno převzít zodpovědnost i za svoje konání vůči ostatním. Dnes mladiství nedokážou vydržet sami se sebou, aniž by unikali do svých na sociálních sítích falešně vytvořených identit. Mají problém ponořit se do sebe, udržet koncentraci. S tím souvisí neschopnost převzít zodpovědnost za své jednání a vyvodit, jaké bude mít důsledky. Není to ale jen choroba dospívajících, je to choroba celé společnosti, která si do čela volí často narcistní, psychopatické osobnosti bez schopnosti uvědomovat si důsledky svých činů. Takže žijeme v nevyzrálé společnosti, která se zodpovědnosti bojí a shazuje ji ze svých beder. Stále si pokládám otázku, jak online komunikace ovlivní celou nastupující generaci. Jak to bude vypadat, až se tyto děti stanou soudci, policisty, lékaři, politiky?“

V rozhovoru s Bohdanou Rambouskovou dále pokračoval slovy: „V rámci své sociální bubliny se vlastně každý víc a víc radikalizujeme, protože díky algoritmům nás bublina ubezpečuje v našem vlastním názoru. A my jsme na tom utvrzování závislí, pomocí lajků nás to gamifikačním (herním) způsobem v té závislosti udržuje. Sociální sítě potřebují, aby se naše touha po utvrzení, která vychází z naší vlastní nejistoty, stala pravidelným zvykem a závislostí. Mě jako umělce velmi fascinují tyto subtilní formy manipulace, za kterými se skrývá byznys. (…) Cestou ale není dětem něco zakazovat. Rodiče by s dětmi měli mluvit ve vzájemném respektu, laskavosti a naslouchání. Rekrutér z extremistické skupiny se dítě snaží izolovat od rodičů, od učitelů, od všech jeho dosavadních dospěláckých vzorů, aby začalo následovat jeho.“

Dočolomanský se tak rozhodl vytvořit film, kde pracoval s reálnými fragmenty z chatů, k jejichž printscreenům se dostal a jimž dal reálný kontext. Žádný dialog ve filmu není vymyšlený. „Čtení těch odhalených extremistických chatů bylo velmi těžké a nepříjemné. Kdyby tak spolu malé děti mluvily ve veřejném prostoru, hned bychom viděli, jaký je to problém. Proto jsme natočili film založený na reálných fragmentech chatové komunikace členů skupiny FKD, a to s herci ve věku od šesti do čtrnácti let. Vznikla z toho vizuálně silná filmová montáž. Děti v ní říkají velmi dospělácké věci, které do jejich pusy vůbec nepatří, navíc chatovacím jazykem,“ uvedl režisér pro hatefree.cz.

Repliky dětí v Commanderovi vsazuje do modelových, metaforických situací setkání malých kluků na hřišti, kteří při olizování kornoutů zmrzliny vedou silácké řeči typu „jsem opilej, osmělej a nadrženej“, zatímco na lavičce vedle je hlídají jejich maminky, které jim čas od času přijdou upravit límeček na nažehleném tričku. Na houpačkách v lese drsňácky šňupou (hlínu? :) ) a vzápětí se pozastavují nad mrtvými včelami a chybami naší civilizace. Běhají v lese ve vojenských mundúrech a s plynovými maskami na hlavě „zajišťují“ opuštěný objekt. Mladistvé skejťáky nadřazeně pozoruje mladý nácek, zatímco nejistého, vystrašeného malého fotbalistu ohrožuje agresor bez tváře. „Proč musí bejt tak těžký dosáhnout smrti, která za to stojí? Mám jenom podělanej tupej nůž. Ach jo, nechci se prostě oběsit a úplně zbytečně umřít,“ povzdychuje si chlapec v opuštěné sportovní šatně, aby v závěru pronesl diktátorskou řeč uprostřed prázdného stadionu skrytého pod rouškou noci.

„Baví mě, když je téma zpracovávané v několika vrstvách naráz a když to má metaforickou bohatost,“ komentoval Dočolomanský na Marienbad Film Festivalu. „Vyplynuly mi z toho takové čtyři skupinky dětí, které se mezi sebou baví ve veřejném prostoru – je to jednoduchý koncept, kterým se to dá zastřešit. Nezajímal mě narativ. O tom chlapci (dopadeném Estonci, pozn. autorky) se nedalo nic dozvědět, protože na jeho případ bylo uvaleno informační embargo. Takže jsem se ani nesnažil pátrat po jeho psychologickém backgroundu, ale spíše jsem vytvářel flow a vývoj na základě nějaké atmosféry, která pro mě byla klíčová. Zajímala mě ideologizace. To, jak jsme zranitelní, a děti obzvlášť, vůči internetu a tomu, jak nás může někdo snadno zideologizovat.“

Dočolomanský uvedl, že celý projekt byl od začátku plánovaný jako film s dětmi. V DOXu se uvádí v rámci večera, kde první částí je taneční show s představiteli a v druhé části pokračuje film. Jak režisér zmínil, funguje to i zvlášť, což projekce v Mariánských Lázních a ohlasy na ni jen potvrdily. „Castoval jsem děti na základně dlouhého procesu, aby to fungovalo. Pak jsem s nimi skoro dva měsíce zkoušel. Možná ta příprava byla divadelnější. Chaty byly velmi náročné, takže jsem věděl, že tomu musíme věnovat hodně času.“

Scenáristický proces Dočolomanský popsal jako „brodění se ne velmi příjemným bahnem“. „Co si tam píšou, člověk nechce zažívat.“ Na scénáři spolupracoval s Marii Junovou, studentkou scenáristiky z FAMU, která jako první upozornila na to, že film v sobě může mít i humor. „Dešifrovala, že to může mít zvláštní, možná ne každému konvenující humor. Bylo to takové světélko, protože jsem věděl, že to bude příšerně těžké. Pročetli jsme si všechny ty nekonečné printscreeny, byla to temná nuda a z toho jsem si vybral věci, které mě oslovovaly, nejvíc bavily a kde jsem si našel situační potenci.“ Na komentář „dokážu si představit, že kdyby tohle ten nácek viděl, tak si u toho klidně zahajluje,“ jenž vyslovil dramaturg Marienbadu Lubomír Konečný, Dočolomanský reagoval: „Může se stát, že to bude takto zneužité, že si z toho někdo vybere nějaké fragmenty. Já jsem se snažil vlézt mladistvým do hlavy. Neustále jsem se ptal, co je k jejich názorům vede. Myslím, že ty děti jsou v mnohém oběti.“

Casting filmu probíhal na dvě kola, dohromady to zabralo dva týdny. „Nehledali jsme talentované děti, ale děti, které mají osobnost. Aby vedle sebe seděly i typově,“ řekl režisér. „Nejenže jsem je castoval zvlášť, ale dávali jsme je do dvojice, trojice a hodněkrát jsem je prohazoval, než jsme našli finální uspořádání. Já navíc celou dobu donekonečna měním strukturu scénáře, dokud nezačne fungovat. Takže jak děti přicházely a jak spolu fungovaly, tak jsme přizpůsobovali výběr dialogů. Zkoušeli jsme, co se stane, když budou tyto příšerné věci říkat a zároveň tam byl důležitý aspekt toho, že jsme potřebovali podporu rodičů, protože jsme jim samozřejmě poslali dopředu, co děti budou říkat a hodně z nich nám napsalo, ‚promiňte, ale toto ne‘, což jsme samozřejmě chápali. Na druhou stranu jsme pak byli velmi vděční, že rodiče měli ten drive, že nám svoje děti svěřili. My jsme jim vše vysvětlovali a snažili jsme se jim v maximální míře umožnit, aby to mohli pobrat aspoň v tom dosahu, jak si uvědomují souvislosti.“

Během Q&A z publika padla i trefná otázka, jak to pobraly děti, když viděly finální sestřih, a jak to poberou děti, které se na to dívají. A jak by se na to dívaly bez vysvětlení. „Tento film pro malé děti primárně určený není. Proto je tam i ta edukativní část s videi pro platformu O2 Chytrá škola,“ řekl režisér a dodal: „umělecká část návody neposkytuje – pracuje s emocemi, dává nějakou formu zážitku a nic nevysvětluje. Edukativní je naopak vysvětlující – videa, kde experti dávají návody, jak rozpoznat, že se něco takové s dítětem děje, když je tajně indoktrinované – mnoho rodičů to neví. Rodiče neví, co dítě dělá na internetu.“

Jak Dočolmanský uvedl v rozhovoru pro hatefree.cz, série workshopů vznikla primárně pro žáky druhého stupně základních škol s cílem „podpořit prevenci radikalizace předáváním dovedností a hodnot, aby děti měly co nejlepší základ ještě před tím, než se s nějakým rekrutérem setkají. Naučí se diskutovat, posilní si schopnost empatie a sebevědomí a naučí se vnímat vlastní předsudky i nebezpečí násilí vycházejícího z předsudků. Se školami budeme pracovat intenzivně po celý rok, aby děti prošly všemi čtyřmi typy workshopů, které jsme vyvinuli. Díky Nadaci PPF, která tak neobvyklý projekt velkého rozsahu v českém prostředí odvážně podpořila, můžeme takto intenzivně pracovat s deseti školními třídami najednou.“ 

Při Q&A na Marienbadu Dočolomanský rovněž komentoval, že první zkušební promítání filmu věnovali rodičům a dětem. „Děti byly nadšené. Rodiče nejprve docela vyděšení, protože tam viděli své děti – které jsou jinak strašně milé – v polohách, které nezažili, a na základě toho jim došlo, že takovým se dítě opravdu může stát. Takže tito rodičové se potom stali jedněmi z prvních, kteří o tomto tématu začali opravdu uvažovat a říkat o něm svým kolegům, kamarádům. Děti taktéž. Že se téma radikalizace dětí a mladistvých začíná dostávat do veřejného prostoru. Díky našemu projektu se na toto téma otevírá veřejná diskuze. Děti opakovaně chodí na představení, my jsme s nimi nadále v kontaktu a myslím, že to byla skvělá spolupráce. Byly úžasné, nesmírně statečné a odvážné.“

Smysl projektu každému aktérovi vysvětlovali v rámci jeho možností. „Měli jsme jedenáctiletého kluka, který si například na zkoušky nosil Kmentovu knihu o Babišovi a byl politicky tak sečtělý, že v jeho případě jsme toho ani nemuseli příliš vysvětlovat. Pak jsme měli samozřejmě i maličké děti – šestileté – kterým jsme se postupně snažili vysvětlit, že se v historii staly nějaké případy. Bavili jsme se s nimi o druhé světové válce, o tom, že jsou hnutí popírající svobodu jiných atd. A v rámci možností, jak každé dítě chápalo, nebo nechápalo, jsme se mu to snažili zprostředkovat. Dost věcí si do toho děti i samy vnášely, samy přinášely nějaké nápady – některé z nich jsme dokonce i realizovali. Že jim to třeba asociovalo něco podobného, co zažily. Byl to takový dlouhý dialog a velmi postupný, protože děti nemohly tušit všechny souvislosti. V rámci toho, co zažívaly, jsme udělali maximum – aby se o tom nejen oni, ale i jejich rodiče dozvěděli co nejvíc.“

Pro mě osobně byla velmi zajímavým prvkem podmanivá hudba, která příhodně zintenzivňuje flow filmu – hudba českého jazzového muzikanta a skladatele Marcela Bárty a vedle toho rapové songy Aigel Gaisiny, tatarské básnířky a zpěvačky, která spolu s petrohradským hudebníkem Iljou Baramiyem tvoří elektronické hip-hopové duo AIGEL. „Film vznikal ještě před válkou na Ukrajině. V DOXu jsem je chtěl uvést v české premiéře, ale jejich koncert jsme museli čtyřikrát zrušit kvůli covidu. Nakonec, když už měli přijet, přišla válka na Ukrajině a oni zůstali uvíznutí v Rusku a nemůžou se odtud dostat. Jelikož jsou hodně protiputinovští, tak se velmi obávám o jejich osud,“ komentoval v Mariánských Lázních Viliam Dočolomanský.

Jako kameraman na filmu pracoval Václav Fronk, absolvent ateliéru Audiovizuální tvorba na FMK UTB ve Zlíně, který svou zkušenost okomentoval následovně: „Po tanečním filmu Efeméry byl pro mě Commander druhou spoluprací s Viliamem, takže jsem věděl, že jdu do projektu s režisérem s dobrým povědomím o zpracovávaném tématu, silnou kreativní vizí, který vychází z divadelního prostředí bez větší zkušenosti s filmovou režií, ale s láskou k experimentu. Můj úkol společně s Radimem Špačkem, který na projektu působil něco jako režijní supervizor, byl najít filmový jazyk, kterým Viliamovy vize zhmotníme. Často šlo jen o nějaký pocit, který má obraz vyvolávat, někdy rytmus, hledisko – a s ním spojené změny obrazového formátu (academy POV inzerty, na výšku natočený „průvodce“). Celkově to byl ale velmi zábavný proces. Málokdy se poštěstí pracovat na projektu, který má správné agitační téma, předkládá ho experimentální formou s velkou mírou kreativní svobody s profi štábem.“

Commander je jako řízená střela. Kéž zasáhne co největší cíl a otevře oči těm, kteří to nejvíce potřebují. Bylo by dobré, kdyby se dostal do programu dalších (nejen českých) filmových festivalů a přehlídek. Vidět jej je rozhodně třeba. 100%