Slovenský filmový pop: Mezi encyklopedií a esejem

Ke stému výročí prvního slovenského celovečerního filmu Jánošík (1921) vyšla loni pod patronací Filozofické fakulty v Nitře kniha Slovenský filmový pop. Filmoví teoretici zde představují více či méně známé celovečerní tituly, které na Slovensku v průběhu času spoluvytvářely slovenskou filmovou krajinu.

Juraj Malíček v předmluvě vysvětluje koncept knihy: pětice autorů v krátkém úvodu vždy ozřejmí svůj přístup a vybere deset svých oblíbených slovenských snímků, jimž poté věnuje text přibližně o třech stranách. Čtenář se tak seznámí s padesátkou titulů.  Klíč k jejich výběru i způsob jejich pojednání je volný. Nemá jít o reprezentativní výběr kanonických děl slovenské filmové historie, ani o „přepisování“ onoho pomyslného kánonu, ale o výběr čistě subjektivní, jehož měřítkem je osobní obliba filmů. Titulní pop je zde chápán široce. Je to vše, jak Malíček konstatuje v předmluvě, co máme rádi bez ohledu na mínění jiných. Autoři se tedy vzdávají metodologického přístupu a většinou o filmech píšou, jak je napadne. Tento přístup může být obhajitelný, pokud se o filmech píše alespoň z nějakého úhlu pohledu pozoruhodně, což se povedlo jen zčásti.

Skutečnost, že kniha vyšla v edici Popkulturná čítanka předjímá její edukačně-popularizační ráz, který však při tak nízkém nákladu (120 kusů) a bez obrazového doprovodu nemůže být zcela naplněn. Sám sebe například nepovažuji za znalce slovenské tvorby a dozvěděl jsem se o několika titulech, jež jsem neznal a texty podnítily můj zájem je zhlédnout (např. Génius Š. Uhera, Neďaleko do neba M. Ťapáka ad., když zmíním aspoň Malíčkův výběr). Místo se našlo jak pro opomíjené tituly minulosti, tak i pro novější počiny, které buď byly doposud přehlížené (např. Žáby bez jazyka) nebo aspoň v Česku nejsou tak známé. Zároveň se ale o některých snímcích píše způsobem, kdy si člověk bez znalosti daného díla nemusí s textem úplně vědět rady. Koncepční nahodilost celkově knize ubírá na přesvědčivosti, a i když střídavě čtenář tu a tam narazí na zajímavé postřehy, tak celkově není jasné, komu je určena. Jak vlastně chápat onen pop? Nechybí tituly jako Fontána pre Zuzanu, pohádkové snímky, ovšem ambici celistvě uchopit slovenský filmový mainstream, žánrový film či popkulturně vlivná díla autorky a autoři nemají. Jejich výběr zahrnuje i autorské a umělecké snímky, stojící často na okraji diváckého zájmu. Novovlnné filmy zde nejsou, protože ty tvoří pomyslný „institucionální piedestal“, jemuž se autoři chtěli vyhnout, ale řada filmů Dušana Hanáka, Štefana Uhera i Juraje Jakubiska z pozdějších dob zastoupena je.

Příliš ozřejměn není ani výběr autorů, jejichž specializace či originalita pohledu by mohla být klíčem sama o sobě. Někteří si téma, které napříč jednotlivými tituly sledují, dopředu definují, což je smysluplnější přístup. Například Janu Bébarovou (jediná česká spoluautorka knihy) zajímají způsoby reprezentace ženských postav, Martin Boszorád se zaměřuje na formální inovátorství či popisuje schopnost děl reflektovat dobu vzniku, jiní zase témata střídají, případně jen hledají nějaký možný pohled na filmy, které se jim líbí.

Téma žen, jež zvolila Jana Bébarová, může působit jako „trendy“ volba, ale v našem, tedy slovenském a českém, prostoru jde o tematiku zdaleka nevytěženou. Její výběr snímků umožňuje nahlédnout pestrost těchto témat od znásilnění, domácího násilí přes mizogynii, emancipaci až po mateřství či pohled na ženu jako múzu. Podobnými motivy se umělci evidentně zabývali vždy, ale jejich v současnosti zesílená akcentace umožňuje vidět i starší filmy novým pohledem. Historici a teoretici mladší generace tak i starších, někdy i ideologicky poplatnějších děl hledají důvody, proč (a jak) se na ně lze i dnes dívat (např. Kadárova Katka). Aktualizací pak může být i zasazení díla do žánrového kontextu, v jehož rámci se dosud o díle neuvažovalo – např. Šepkajúcí fantóm (1975) Andreje Lettricha dle Bébarové nezapře inspiraci italským giallem a klasickou noirovou detektivkou.

Martin Boszorád, na rozdíl od Bébarové, jednotné spojující vodítko mezi „svými“ filmy nehledá. U každého titulu vyzdvihuje ústřední téma, často na úrovni tematického zobecnění jako generační konflikt, různé podoby lidského strádání, boj člověka s velkými dějinami apod. Pohádku Král Drozdí brada třeba ale zkoumá z hlediska estetické distance a celý příspěvek se nese ve filozofujícím duchu. U Fontány pre Zuzanu 2 popisuje exploatační motivy jako symptomy raných devadesátých let, film chápe hlavně jako přízr/nak své doby. U současnějších snímků, jako třeba u Kandidáta, ale obdobné prvky, zřejmě vlivem nedostatečného odstupu, vnímá jako projev „šťavnatosti“, když říká, že film je „(…)pre-exponovaným, super-štylizovaným, osobitými audiovizuálními formátmi reklamy a videoklipu inšpirovaným kusom slovenskej kinematografie.“

František Gyárfáš svou kapitolu pojmenoval „Filmy ako zápisy v pamätníčku“, přitom ze všech autorů si asi nejvíce všímá tzv. „klasik“ – Biele oblaky (L. Helge, 1962), Obžalovaný (J. Kadár, E. Klos, 1964), Krotká (S. Barabáš, 1967), 322 (D. Hanák, 1969), Medená veža (M. Hollý, 1970) nebo Postav dom, zasaď strom (J. Jakubisko, 1979). Vyloženě „popovou“ Fontánu pre Zuzanu (D. Rapoš, 1985) pak, stejně jako Boszorád její pokračování, vnímá prizmatem doby vzniku, v tomto případě tedy jako extrakt poloviny 80. let, jako extrakt touhy po konzumních stimulech v době dohnívajícího reálného socialismu. Film je v jeho interpretaci povrchní, protože takový má být a povrchnost zdůvodňuje volbou muzikálového žánru (srovnává Zuzanu třeba s americkými hudebními hity Johna Travolty). „Autentickou zkušeností“ pak vysvětluje masovou oblibu filmu, dokonce trochu nadneseně film vnímá jako svého druhu dokument o úpadku komunismu, což by asi více pasovalo na jinu komedii Dušana Rapoše s názvem Utekajme, už ide! (1986). Tento snímek ale rozebírá Juraj Malíček, jemuž se skrze žánr a zábavu znak doby (a života v ní) daří vystihnout o něco lépe: „Pasívny nepokoj, nervozita rozpadajúcej sa společenskej dohody v totalite poslednej fázy svojej existence, tesne pred krachom.“

Malíček si také všímá dichotomie v uchopení pojmu „pop“, když popisuje polarizovanou kinematografii umělecky ambiciózních filmů, na něž se dívá málo lidí a filmů-komodit, které zase vznikají prakticky jen za účelem zisku. Upozorňuje na málo známé filmy, aspoň v českém kontextu či u mladší generace diváků (např. Tretí šarkan Petera Hledíka). Čistě subjektivní volbou a charakteristikou děl se Malíček netají (Pacho, hybský zbojník, Růžové sny), někdy výběr filmu (např. Vlakári J. Lihosita, 1988) zdůvodňuje generační příslušností (zde k tzv. Husákovým dětem).

Výše zmiňovaný problematický „poloakademický“ pohled v Malíčkově případě zrcadlí někdy až příliš odlehčený způsob psaní, jenž se občas blíží úrovni uživatelských komentářů na ČSFD, když třeba u filmu Prípad Barnabáš Kos (P. Solan, 1964) může mít divák údajně pocit, že si „z neho ktosi robí prdel.“ Malíček sám sice v úvodu ke knize vysvětluje, že nejde o odborné texty, přesto podobné věty působí nadbytečně. Ryze subjektivní poznámky volí i další autoři, Jana Bébarová např. píše: „Být na Katčině místě, vydala bych se tam se stejnou horlivostí – dojnice nedojnice.“

Výběrem Michaely Malíčkové opět probublává ženské hledisko, i když jen nárazově, když si třeba všímá absence mužských hrdinů ve filmu Modré z neba (E. Borušovičová, 1997). V každém filmu se pak snaží najít individuální hledisko, skrze něž pak dílo popisuje. Např. Herzovy Sladké hry minulého leta (1969) vyzdvihuje pro zachycení esence impresionismu, jenž chápe jako světonázor, způsob vnímání světa, „ktorý presahuje limity konkrétního priestoru a času.“ Šulíkovu Záhradu (1995) popisuje přes mizanscénu apod.

Slovenský filmový pop ve výsledku neukotveně stojí mezi čistě popularizační četbou a odbornou literaturou. Bylo možné vybrat padesát „nej“ slovenských filmů a encyklopedicky je představit dle jednoho mustru a výsledek nabídnout potenciálních čtenářů z řad laiků či fanoušků. Kniha se ale také mohla analyticky věnovat konkrétnímu jevu, problému či fenoménu. Zvolen byl ovšem nahodilý přístup takřka ve všech ohledech, vyjma rozsahu. Výsledek je poněkud rozháraný a může uspokojit pouze v dílčích částech. Některé texty a postřehy jsou dobré a podnětné, jiné méně. I vizuálně chytlavý formální nápad ponechat širší prázdný okraj stránky a uvádět v něm odkazy k jiným dílům (jež jsou však duplicitně zmíněna i v těle samotného textu) zůstal trochu nevyužit. Odkazů zde ale mohlo být daleko víc, nejen k jiným filmům. Mohla tak vzniknout hravá síť odkazů, asociací, které by u čtenáře rozšiřovala proud konotací a potenciálních souvislostí, aniž by těmito podněty a odkazy byl zahlcen samotný text. Knížka tak slouží spíš jako rozcestník při výběru filmů, výzvou k jejich zhlédnutí, případně jako popíchnutí k polemice s texty a hledání vlastního pohledu na zvolené slovenské tituly.

Slovenský filmový pop

Juraj Malíček a kol.
Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre, 2021, 175 stran

Seznam filmů, o nichž autoři v knize pojednávají:

Jana Bébarová – Katka, Panna zázračnica, Tri dcery, Zmluva s diablom, Šepkajúci fantom, Súkromné životy, Orbic Pictus, Piata loď, Špina, Žáby bez jazyka

Martin Boszorád – Posledná bosorka, Boxer a smrť, Červené víno, Kráľ Drozdia brada, R. S. C., Fontána pre Zuzanu 2, Lóve, Kandidát, Čiara, Cesta do nemožna

František Gyárfáš – Biele oblaky, Obžalovaný, Krotká, Sladký čas Kalimagdory, 322, Medená veža, Ako sa Vinco zaťal, Postav dom, zasaď strom, Fontána pre Zuzanu, Muzika

Juraj Malíček – Prípad Barnabáš Kos,Génius, Pacho, hybský zbojník, Zbojník Jurko, Růžové sny, Tretí šarkan, Utekajme, už ide!, Neďaleko do neba, Vlakári, Dom

Michaela Malíčková – Sladké hry minulého leta, Neberte nám princeznu, Pehavý Max a strašidlá, Sedím na konári a je mi dobře, Chodník cez Dunaj, Na krásnom modrom Dunaji, Záhrada, Modré z neba, Neverné hry, Marhuľový ostrov