Doprovázení času. Bratislavská reflexe: Visegrad Film Forum a Febiofest SK

REPORTÁŽ: Visegrad Film Forum & Febiofest SK – RADEK ŠEVČÍK

Se slovenským festivalovým světem jsem donedávna neměl sebemenší zkušenost, což se s mým sžíváním se s Bratislavou postupně začíná měnit. Slovenská edice Febiofestu a Visegrad Film Forum tak pro mě byly zcela novou zkušeností. Celkově musím říci, že mě bavila lokální usazenost (oba festivaly proběhly na stejném místě, v kině Lumière) spolu s velkou otevřeností do světa – téměř vždy se hovořilo anglicky, přijely zajímavé filmařské osobnosti ze zahraničí a i programy obou akcí nasvědčovaly tomu, že přináší to nejosobitější a nejpestřejší z pole artového filmu. Další ročníky Febiofestu SK a Visegrad Film Fora proto určitě neminu.

Pestrost, kterou jsem naznačil v úvodu, podle mě nejvíce vystihují studentská pásma Visegrad Film Fora. Zhlédl jsem dvě s krátkými filmy ze slovenské Vysoké školy múzických umení, arménské Yerevan State Institute of Theatre and Cinema, maďarské Esterszhály Károly University a české Filmové akademie Miroslava Ondříčka v Písku. Musím zde předestřít zaujatost, neboť jsem studentem bratislavské VŠMU, přesto jsem plně přesvědčený, že se nejedná o fanouškovství, když řeknu, že slovenské studentské filmy byly jednoznačně nejkvalitnějšími, přičemž za nejpovedenější považuji Hladanie spoločnej kompozície Petera Podolského z Ateliéru dokumentárnej tvorby. Pro filmy z VŠMU byla jednoduše společným jmenovatelem snaha vyprávět myšlenky či pocity obrazem – touha filmem něco sdělovat. Tato touha ostatním školám (až na jeden maďarský snímek) chyběla, zatímco dominovaly konvence (ať už narativní, žánrové či ideové) a kýč. Není problém plést se, udělat špatný film, problém je absence potřeby sdělovat filmem myšlenky, vize, pocity. Kde jinde má docházet k těmto ambicím, jež právě po škole mohou být potlačeny vlivy nekompromisního byznysu? Škola má být rájem experimentu, pokusnictví, nikoli gastronomickým učilištěm, kde se vaří podle zaručených receptů, jako se tomu zdá být na ostatních školách (v čemž vyniká FAMO s estetikou tamního guru F. A. Brabce).

Osvěžujícím nápadem pro mě byla náhradní projekce filmu Varda podle Agnés za v poslední chvíli zrušenou masterclass producenta nezávislých filmů Jima Starka. Místo něj organizátoři velmi vhodně a vtipně zařadili autorskou filmovou „masterclass“. Varda zde osobitým a osvobozujícím způsobem pojednávala o svém přístupu k tvorbě a životu. Nechávám zde zaznít pouze jednu její myšlenku, kterou jsem si po projekci zapsal a která se mi zdá být podstatná: „Film není o zastavení času, ale o jeho doprovození, plutí s ním“.

Loňský vítěz Locarna, film Bratrství debutanta a absolventa FAMU Francesca Montagnera, byl pro mě naopak spíše zklamáním. Ne, že by se jednalo o špatný film, ale nijak mě ničím nenadchl. Proto, že z něj ale cítím silné téma i snahu o přesah, ponechám tento film prostě jen tak divákům, kterým sedne.

Z širokého programu Febiofestu SK pro mě bylo časově možné zhlédnout pouze tři filmy a až magicky se mi společně propojily tématem a přístupem.

Jednotka intenzivního života je intimní sondou do světa paliativních lékařů, kteří s notnou dávkou empatie a otevřenosti vedou rozhovory s pacienty, jejichž diagnózy se ocitly ve slepé uličce. Film se táže „co znamená žít“. Že srdce bije a plíce dýchají? Divákovi je ponechán svobodný prostor k rozjímání a napojení se na protagonisty. Poklidnou observací režisérka dosahuje nenápadného (i výtvarně) filmového tvaru, který dává s plnou intenzitou zaznít všechna důležitá slova, obrazy a situace. Cenné na přístupu režisérky Adély Komrzý je, že tohle téma podala bez sentimentu, bez nánosu patosu a s humorem lékařům vlastním, ale zároveň v silných momentech nechává na povrch proplout emoce, nebrání se jim, pustí je ven. Netlačí na ně, ale ani je neobchází, což mi sama autorka potvrdila, že bylo pro ni při tvorbě tohoto filmu snad nejpodstatnější.

Je až s podivem, jak se v osobním přístupu a tematicky sobě podobají právě Jednotka intenzivního života a Zpráva o záchraně mrtvého, ačkoli jsou stylově diametrálně odlišné. Film Václava Kadrnky pojednává o něčem podobném, jen ze strany rodiny pacienta v kómatu. Je o přijetí smrti a vyrovnání se s proudem žití. Jde o hluboký a nesmírně koncentrovaný ponor do postav Matky a Syna, do jejich niterného prožívání a slaďování svých životů a těl s diagnózou, jíž nejprve odmítají, načež s ní posléze přestanou bojovat – jde o katarzní moment nikoli rezignace, ale přijetí světa se všemi jeho bolestmi. Kadrnka zde pohyb emocí projevuje v pohybech kamery, které strhnou právě proto, že je povětšinu času přísně statická. Katarzní okamžik v podobě přijetí je svým způsobem až emočně extrémní – jízda dozadu a zároveň roztáhnutí formátu obrazu – ale přitom o patos nejde. Ten moment je jako spadnutí obrovského kamene ze srdce, jako rozboření ledu, jako posunutí skály o metr s vypětím všech sil. Síly musí napnout i divák, ale odměnou je mu neskutečně upřímný, citlivý a jemný film, jež si zaslouží srdce každého člověka vnímavého k životu.

Vrcholem obou festivalů pro mě pak byl nový film thajského mistra Apichatponga Weerasethakula, o kterém se velmi obtížně píše, ale o to více je potřeba dát jej do pozornosti. Memoria příkladně splňuje poučku o tom, že film má být tím, o čem je. Hlavní postavou je Jessica (Tilda Swinton), anglicky mluvící cizinka v Kolumbii, jež čas od času zaslechne dunivý úder, který „jako by vycházel ze samotného jádra Země“. Weerasethakul sleduje její putování za zdrojem tohoto zvuku, ale ponechává diváka v permanentní nejistotě a ambivalenci – situace se neodehrávají lineárně, ale jsou různě rozesety po ploše filmu. Prolíná se snové s reálným. Ztrácí se hranice mezi životem a smrtí, ba i jistota mezí existencí a neexistencí některých postav či věcí. Stejně jako protagonistka netuší, zda se jí to všechno jenom nezdá, tápe i divák, a je tak absolutně postaven na roveň postavě, což se mi zdá být inspirativní přístup. Na Memorii si kromě jiného vážím i skvělého humoru – nebál bych se tvrdit, že jde o svým způsobem komedii (byť jsem byl v plném kinosále součástí smějící se menšiny). Například scéna ve zvukovém studiu, kde Jessica pátrá společně se zvukařem Hernanem po velkém dunivém zvuku, který zaslechla, není nic jiného než přezrálý suchý gag.