Vánoce, Velikonoce a Krnov: Report z 16. ročníku KRRR!

Název tohoto reportu není můj výmysl, nýbrž slova jednoho z postarších diváků v sále, který seděl pár metrů ode mne. Je to vlastně velmi výstižné. Pro určitou skupiny diváctva, zejm. promítače a nadšence do filmového materiálu, je těchto několik dní v krnovském Kině Mír opravdu svátkem, kdy si mohou s ostatními nadšenci plnými doušky vychutnávat kouzlo 70 mm. Letos však poprvé trochu jinak. Poprvé bez zakladatele festivalu a kinařské legendy Pavla Tomeška, který vloni v červnu po dlouhé nemoci zemřel. Jeho odchod však nezapříčinil žádný úpadek kvality programu. Festival naopak pokračuje ve stejném duchu: nadšení pro film.

Co se týče programu ve smyslu uvedených titulů, můžeme určitě říct, že se jednalo o jeden z nejnabitějších ročníků. Jeho dokonalost však překazilo nedodání kopie nejnovějšího titulu, tedy filmu Babylon (2022) od Damiena Chazella, místo kterého se nakonec promítal třetí Kmotr. Kopie tohoto filmu byla velmi kvalitní, takže bolavé rány byly aspoň pofoukány. Samotný program však začal méně známým, a zároveň stopáží nejkratším snímkem Christiana-Jaqua Druhá pravda (1966). Dále následovala velkolepá Vzpoura na Bounty (1962) s Marlonem Brandem v hlavní roli, která uchvátila i přes značnou degradaci barev. 

Vrcholem pátečního programu a pro mě i celého festivalu, co se týče filmů, byla však projekce snímku Letište (1970). Napínavá katastrofická jízda, která byla navíc promítána z úplně nové, studiem vytvořené kopie. Projekce tak byla intenzivní zážitek, kdy většina diváctva v sále, mnou počínaje, seděla v zabořena v sedadlech a napjatě sledovala vývoj děje na plátně.

Schválně jsem napsal, že to byl vrchol programu, co se týče filmů. Vrcholem byla pro mne totiž přednáška promítače Ivana Školudy o zákulisí festivalu. Přednáška spočívala v prezentaci jednotlivých filmů, jejich kopií a jejich cestách do samotného Krnova. To byl pro mne moment, kdy jsem si uvědomil neskutečnou dřinu za celým festivalem. Pořadatelé musí vybojovat práva na film, pak ho dostat do Krnova, a to někdy i různých koutů světa. Film se pak snaží promítat v co nejlepší možné kvalitě a shánějí tak např. zvukové stopy z jiných filmových materiálů či digitálu, připravují si záložní kopie pro případ náhlých poškození těch 70 mm. A to vše s nesmírným entusiasmem a odhodláním. 

A to je pro mne hlavní kouzlo festivalu. Provozují ho lidé, kteří milují film a jeho techniku pro lidi, kteří tu lásku sdílí. KRRR! má přízvisko festival 70mm filmu, ale můžeme říct, že je to festival filmu. Bez toho údaje šířky pásu.

Sobotní den kromě již zmíněného Kmotra III (1990) nabídl tříhodinový muzikál Král Artuš a jeho družina (1967) a Nejdelší den (1962). Poslední den se nesl ve znamení těch nejprofláklejších titulů. Formanův Amadeus (1984), jehož kopie pamatuje pražskou Alfu, můj milovaný Blade Runner (1982) rudější než poslední díl Kieślowského trilogie a nikoliv 3D Titanic (1997).

Krnovský festival je čirá oslava cinefilie, která neláká už jen starší pamětníky filmového pásu, ale i mladší generace, které touží zažít i něco jiného, než jen digitál, ale i technologie, která není dokonalá, ale má svoje kouzlo. KRRR! je tedy pro mne jedním z nejdůležitějších tuzemských festivalů, který má jméno nejen u nás, ale i ve světě.