White Plastic Sky: Chraňme naše lesy…?

RECENZE: White Plastic Sky (režie: Tibor Bánóczki, Sarolta Szabó, 2023) – BARBORA KAPLÁNKOVÁ

Píše se rok 2123. Stefán a Nóra přežívají v bublině, kterou se po zániku civilizace, jak ji známe, stala Budapešť. Uzavřeni pod dómem, nejspíš oním bílým plastovým nebem, k němuž odkazuje název filmu, obyvatelé Budapešti existují v jakémsi položivotě, společenském systému, který má zajistit přežití dalších generací. Délka lidského života je zredukována na padesát let, hlas systému urguje mladé páry, aby co nejdříve počaly dítě. Chtějí se přece dožít vnoučat. Jakmile dosáhnou padesáti let, budou odvezeni na Plantáž, kde se stanou stromy poskytujícími obživu těm, kteří své roky stále ještě počítají. Společnost existuje v neustálém cyklu zániku, transformace a zrodu, kterému neuniknou ani ti, kteří zajišťují jeho chod. Uprostřed této žalem neustále poznamenané rutiny učiní Nóra rozhodnutí nečekat na padesáté narozeniny a stát se stromem už ve dvaatřiceti letech. Neschopná vyrovnávat se dále se ztrátou dítěte, Nóra vstupuje do řad dobrovolníků, kteří svá těla dobrovolně darují předčasně. Její muž Stefán však na to odmítá přistoupit a je odhodlán Nóru před jejím rozhodnutím zachránit.

Režisérská dvojice Tibor Bánóczki a Sarolta Szabó (ale samozřejmě nejen oni) přináší další do sbírky eko-filmařských vizí o konci světa a velkém „potom“. Vehiklem této vize se tentokrát stává rotoskopie; film představuje poměrně unikátní způsob zachycení postapokalyptických obrazů, jejichž množství je na poli světové kinematografie nepřeberné. Animace ve White Plastic Sky nejen prohlubuje některé významy pomocí kontrastů tvarů a barev, ale také vytváří nenápadnou metarovinu na základě svých klíčových principů.

Pojďme se ale nejdříve pozastavit u samotného příběhu. V současné době bezpochyby není jednoduché představit na poli post-apo narativů nové koncepty; masa tezí o konci lidstva je obrovská a dominovaná několika základními představami o tom, jak se nakonec zničíme – nukleární válka, pandemie, smrt včel, radikální klimatická změna, nebo vše dohromady. V jakémkoliv případě to však končí holou krajinou posetou kostrami výdobytků lidské ruky, a velmi malou možností přežít, ať už zbytky lidstva pronásleduje nákaza, hlad nebo zmutovaní mrtví. Opakovaně se objevuje motiv kompromisu, oběti a nutnosti kultivovat na důvěře a transparentnosti založené bubliny, v nichž společnými silami lidé a lidskost přežijí.

White Plastic Sky se v tomto ohledu příliš neliší od svých žánrových kolegů. Film se příliš nepozastavuje nad tím, co zapříčinilo potřebu uzavřít Budapešť do ochranné kupole, ani neposkytuje zásadní subverzi základních tropů a ikonografických prvků sci-fi, avšak není zcela prostý ozvláštnění. Namísto drobné, těsně semknuté skupinky prchajícími před hordami hladových zombies a jiných postapokalyptických radostí nám film ukazuje relativně funkční, byť objektivně depresivní, několikatisícihlavou společenskou bublinu se zachovanou a dokonce zdokonalenou infrastrukturou. Stefán pracuje jako terapeut, pomáhající lidem vyrovnat se s velmi specifickým nastavením této diegetické společnosti, které je při bližším pohledu víceméně kanibalismem s extra kroky. Lidé zde nejsou pronásledováni ničím kromě tikajících hodin odpočítávajících jejich 18 000 dní a potenciálně svědomím. Společenská bublina uprostřed zdevastovaného světa zde navíc prostřednictvím kupole nabírá doslovné podoby.

White Plastic Sky nemusí takříkajíc znova vynalézat kolo, pokud jde o zobrazení postapokalyptické společnosti. Přítomnost několika žánrově zavedených elementů, které divák nejspíš rozpozná z více mainstreamových a brutálnějších děl, jako jsou například Živí mrtví (The2011 -?, Frank Darabont) nebo Ledová archa (Graeme Manson, Josh Friedman, 2020-2023), je zcela funkční a vhodně podporuje nádstavbu – onen vcelku neotřelý a zvláštně poetický koncept posmrtné transformace ve strom. Silná přítomnost ekologické/environmentální tematiky je nepopiratelná; povinností obětovat potenciální dekády života platí lidstvo (nebo přinejmenším Budapešť) za to, že zanechalo planetu holou a nehostinnou.

Intimní a prostý obraz komplexního rozhodnutí předčasně ukončit vlastní život ve společnosti zoufale lpící na biologické a tedy i kulturní reprodukci, je navázán na zásadní otázky týkající se zejména tělesné autonomie, mentálního zdraví a rodičovství. Ty jsou prezentovány v rámci centrální narativní linie zahrnující Nóru a Stefána, ale nejsou zdaleka jedinými, které během sledování filmu pro diváka vyvstanou. Například Nóřin pokus o sebevraždu (protože tím její rozhodnutí v základu je) je v jeden moment označen za „sobecký“, protože „zahodila“ roky, které jí zbývaly do padesátých narozenin, což s sebou nezbytně nese existenciální krize a dilemata. Je smyslem života v této společnosti pouze připravovat půdu pro přežití dalších, smyslem jejichž života bude totéž, a tak dále, a tak dále?

Z dialogu místy vyplývají také otázky ohledně společenské pozice těch, jež nemohou nebo nechtějí otěhotnět, a také nesezdaných lidí, queer jedinců i párů, nemluvě pak třeba o problematice potratů nebo sexuálního násilí. „Mějte děti mladí! Copak nechcete vidět vyrůstat svoje vnoučata?“ vyvolává na křižovatce postava s megafonem, jasně hlásající žádoucí stav věcí, s nímž budou někteří inherentně v rozporu. Nic z tohoto výčtu však není dále explicitně pojmenováno ani ukázáno; hlavní narativní linie je limitována na Nóru a Stefána, kteří představují  mnoha směrech standardní bílý heterosexuální pár, „pouze“ zatížený traumatem. Nicméně pomocí podobných drobečků film divákovi příležitostně připomíná komplexitu zde vybudovaného postapokalyptického světa, skrytou za jednoduchou dějovou linkou.

Ta je skutečně vcelku jednoduchá – s jasně definovanou překážkou, záměrem a cílovou destinací, ačkoliv to vše je poznamenáno Stefánovým kontroverzním „heroickým“ aktem. Jeho snaha zachránit Nóru je oba vyvede z chráněné Budapešti, do výzkumného centra uprostřed krajiny nepřátelské vůči lidem, za samotářským vědcem, který údajně dokáže zvrátit Nóřinu proměnu. Všehovšudy jediná větší akční scéna krátce naruší jinak volné tempo filmu, které je v souladu s přítomnými tématy a místy přechází až do meditace. S touto tendencí koresponduje i konec, interpretovatelný buď jako naděje nebo jako předzvěst definitivního zániku.

Funkčnost zvolených témat a způsobu jejich zobrazení je mimořádně dobře podpořena vizuální stránkou. Animace je nepochybně jeho velkou předností. Využití techniky rotoskopie ústící v plynulý pohyb postav vytváří zajímavý kontrast s použitím poměrně plochých barev pro zobrazení postav, ústící v téměř omalovánkovou stylizaci. Různá prostředí děje jsou také poznamenána kontrastem jako stylizační dominantou. Geometrická souměrnost Plantáže a opět patrná plochost barev v urbanizovaných a lidmi transformovaných prostorech kontrastuje s mnohem větší diverzitou tvarů, členitostí povrchů, detailnějším stínováním a celkově organičtěji působící barevností světa mimo budapešťskou bublinu. Země je nyní pro člověka mimo kupoli neobyvatelná, avšak není zobrazena jako prostor zcela nepřátelský; je stále krásná a obdivuhodná, jak je demonstrováno například pohledem na duhové nebe nad prázdnou krajinou. White Plastic Sky pomocí animace a kontrastů, s nimiž je pracováno, neinklinuje tolik k environmentálnímu žalu jako spíše k naději, že Země se z lidského zásahu zotaví.

Rozhodnutí využít animaci pro předání tohoto příběhu se ukazuje jako produktivní i z hlediska způsobu, jakým médium prohlubuje ve filmu přítomné významy. Principy animace přímo korespondují se zásadními elementy filmu. Zobrazená společnost je poháněna transformací a problematizovaná otázkou, co se děje s něčím „já“, jakmile se stane stromem. Vtisknutí „duše“ něčemu neživému je, spolu s metamorfózou, klíčovým procesem animace – je k němu odkazováno v řadě definic a ostatně v samotném pojmenování animace. Různé formy proměny jsou pak v animovaných obsazích téměř všudypřítomné; ostatně už samotné „oživení“ obrazu, loutky nebo jakéhokoliv objektu je formou proměny.

Využitím rotoskopie dochází ve White Plastic Sky k vrstvení těchto proměn napříč diegetickou i nediegetickou rovinou. Záběry herců jsou proměněny ve stylizované obrazy, kterým je základním hereckým výkonem retroaktivně vtisknuta „duše“. Tyto transformované postavy a objekty následně figurují v narativu, kde mají tuto „duši“ opět ztratit prostřednictvím dalšího procesu proměny. Film několikrát naznačuje, že tomu tak není; stromy nesou zbytky „já“ svých lidských těl, což pro některé přežívající znamená etické překážky při jejich spotřebě. Nejde rozhodně o to, že by tento narativ a tyto obrazy nefungovaly v hraném filmu; žijeme v době filmových hyperrealit a nepochybně by bylo možné docílit podobné vizuality pomocí speciálních efektů. Avšak volba dvourozměrné animace, rotoskopie navíc, tlačí potenciální environmentálně inklinující interpretace o koloběhu života do popředí skrz svoji vlastní očividně transformační a transformativní povahu.

White Plastic Sky je nepochybně zdařilým přírůstkem do ekologické větve sci-fi. Jeho relativně pomalé tempo i tematika ho potenciálně předurčují k získání vcelku niche fanouškovské základny; rozhodně se totiž liší od mnoha mainstreamových příkladů postapokalyptických filmových vizí. Nechybí v něm pocit urgence, ale absentuje v něm fyzičnost akčních scén. Narativ následuje konvenční dramatický oblouk, ale ústí v rozřešení, které nemusí zdaleka vyhovovat všem. Navíc jde o animovaný film, a animace se stále ještě zcela nezbavila předsudků, které ji pronásledují od nepaměti. Nicméně právě vizuál je největší předností filmu. Provázanost média s tématy, nenápadná, ale působivá stylizace a samotný fakt, že svou existencí rozšiřuje kategorii animace pro dospělého diváka, přispívají k potenciálu White Plastic Sky být jedním z nejzajímavějších evropských (nebo možné nejen evropských) sci-fi počinů posledních let.

Műanyag égbolt

scénář a režie: Tibor Bánóczki, Sarolta Szabó
hudba: Christopher White
hrají: Tamas Keresztes, Zsófia Szamosi, Géza D. Hegedüs, Judit Schell, Márton Patkós
Maďarsko, Slovenská republika, 2023, 111 minut
v českých kinech od: 12. 10. 2023 (AČFK)