Znát svou vlastní DNA se vyplatí

Americký snímek Conviction (Přesvědčení) namísto vlajících amerických vlajek a přímočarých osudů (ne)vinných vězňů přináší sevřené intimní drama o pěti postavách. Ukáže vám vraždu. Ukáže vám střípky životů hlavních postav. Potom vám řekne: hádej, kdo to udělal. A vy hádáte. A pokud Goldwynovy úmysly vyjdou, hádáte špatně. Jako já.

Herec, producent, režisér – Tony Goldwyn, vnuk filmového magnáta Samuela Goldwyna, má patent na všechno. Diváci ho znají především jako režiséra seriálů (Dexter, Chirurgové, Strážce pořádku, Dirty Sexy Money, aj.) a komediálních či dramatických filmů s romantickou zápletkou (Poslední polibek, Animální přitažlivost). Goldwynův počin z roku 2010 se od výše zmíněných filmů nijak rapidně neliší. Svým typickým emocionálním vypravěčským způsobem se totiž chopil i biografického dramatu Conviction.

Píše se rok 1980 a ve městě Ayer státu Massachusetts v USA je brutálně zavražděna Katharina Browová. O dva roky později je za vraždu na doživotí odsouzen Kenny Waters (Sam Rockwell). Jeho sestra, Betty Anne Watersová (Hilary Swanková), přesvědčena o bratrově nevině doslova zahazuje vlastní život, aby jej dostala z vězení. Hlásí se na právnickou fakultu, kde promuje – ne snad proto, že by toužila být právničkou. Chce „jen“ dostat svého bratra z vězení.

Conviction se neodehrává ani za branami věznice, ani v soudní síni. Goldwyn sází na schéma svých předešlých filmů a zaměřuje se na citový vztah hlavních hrdinů. Koneckonců již ve svých předešlých filmech nechal vybublat na povrch emoce, které rozhoupaly kameru do té míry, že otřásla diváky i filmem samotným. V Posledním polibku, romantickém příběhu o nevěře a následném vydobytí lásky, zpracování zvítězilo nad jednoduchým, univerzálním příběhem a diváci tak Goldwynovi zatleskali a nad romantickým klišé přivřeli oči. V případě Conviction se režisér musel vyrovnat s dalším klišé, tentokrát s označením prison movie (vězeňský film).

Utáhnout diváky na příběh z drsného vězeňského světa se nemusí zdát až tak těžké. Dramata ze života jsou přece pro všechny dobře stravitelná (možná bude něco na tom, že člověk rád vidí utrpení cizích), jenomže i sebeoblíbenější téma se postupem času omrzí. Zelená míle, Útěk z věznice Shawshank, Mrtvý muž přichází, atd. Srdceryvné příběhy o životě odsouzených, čekajících i těch utíkajících. Zkorumpovaní policisté, nevinní vězni, bezcitný a nespravedlivý systém, který dovede člověka zadupat do země – to všechno už tady bylo. Tony Goldwyn přichází se střízlivější verzí vězeňského filmu. Méně vysvětluje, ještě méně ukazuje a nevykresluje svět černobíle. A stejně si své diváky dokáže držet těsně u těla. Conviction nesází na přílišnou sentimentalitu, nadsázku či silné a ničím neotřesitelné postavy, které jsou v minutě schopny celý případ vyřešit. Goldwyn buduje příběh pomalu. Vede své diváky krok za krokem. Evokuje ve vás pocity, a pak vás s nimi nechá samotné. Již úvodní scéna navozuje atmosféru stísněnosti. Pomalý nájezd kamery na přívěs zející prázdnotou. Máte pocit, že to vy se jdete podívat dovnitř. Pootevřené dveře, zatmívačka a roztmívačka navozující rychlé mrkání, stůl s ubrusem umazaným od krve. Kamera se otáčí, pluje vzduchem a stává se očima diváka proti své vůli dovedeného na hrůzné místo činu. Jednotlivé záběry netrvají déle než sedm sekund. V pozadí slyšíme skřípot dveří, průvan a vrzaní, hudba funguje jako dramatický podkres. Pak nastane tma. A přichází přítomnost.

Steadicam Marka Karavita (21 gramů, 8. míle) si s vámi hraje. Nikdy se nedívá příliš z dálky, nikdy se neobjevíme na příliš volném prostranství. Využívá švenkování. Při přesunu pozornosti z jednoho objektu na druhý kamera obvykle začne záběrem na detail věci nebo postavy a až potom přesune svůj pohled jinam. Flashbacky z dětství i rvačky právě díky švenkování a rychlému střihu získávají ještě větší dojem autenticity. Často přijde rychlé rozostření a přeostření na jiný objekt v rámci záběru. Někdy snímání dochází až do krajností a člověk má pocit, že se doopravdy dívá na něco, na co by se dívat neměl. Až nepřirozeně tiše, opatrně a doslova „zpoza rohu“ se přibližujeme k malé Betty Anne a Kennymu, kteří se právě vkradli do cizího přívěsu, stejně tak nepříjemná je i zblízka snímaná osobní prohlídka Kennyho ve věznici. Kamera je pár kroků od zad Betty Anne, téměř narušuje její osobní prostor a doslova ji pronásleduje. Kvůli těsné blízkosti kamery a snímaných postav je zcela čistý záběr utopií – do záběru se neustále něco dostává. Záda postavy, kus stěny, mříže, zárubeň dveří, ani když sledujeme domy přes sklo auta, nevidíme je tak, jak by nám je kamera mohla ukázat. Stěží zachytíme pohledem, jak vypadají. Takový je život – bez příkras a možností filmového světa. Kamera říká jedno: jestliže Kennyho osud je zůstat za mřížemi, pak zůstaneme za mřížemi všichni. Koneckonců mříže definují svět Kennyho i Betty Anne již od dětství. Flashbacky do minulosti nám to dostatečně osvětlí. Nešťastné dětství, rodiče neschopní plnit svou úlohu a úniky dětí do snů o lepším světě rámcově vysvětlují, proč se vlastně Betty Anne upsala krví očividně předem prohrané bitvě s právním systémem.

Ačkoliv příběhy silných žen, které si umanou něčeho dosáhnout, již dnes většinu lidí neohromí, Hilary Swanková zvládá roli Betty Anne s grácií pro ni typickou. Koneckonců již v Million Dollar Baby dokázala, že se umí prát. Snadno jí tak lze uvěřit i zápal, se kterým se jako Betty Anne pouští do vyčerpávající bitvy. Její postava není onou silnou, nezávislou a sebevědomou drsňačkou, která bez problémů případ vyřeší, a pak si slavnostně zapálí cigaretu. Je silná, ale má i strach. Nepochybuje o svém cíli, bojí se jen toho, že se něco nepodaří. Bojí se lidsky, tak jako se každý normální člověk bojí, když jde o něco důležitého.

Tony Goldwyn v rozhovoru pro web n:zone prohlásil, že kdyby někdo před pravou Betty Anne či Hilary Swankovou nadnesl, že ve filmu si je postava nejistá, obě by svorně odpověděly: „ani náhodou“. Větou „it’s up to audience“¹ (je to na divácích) potom nehlasně naznačil, že nějaké to „nejsem si na 100% jistá“ se u Hilary Swankové možná objevilo. Konkrétně ve scéně, kdy Kenny řekne Betty Anne, že test na porovnání DNA krve z místa činu a jeho vlastní krve bude pozitivní. Spíš než o nejistotu se ovšem jedná o strach o Kennyho. Vyděšená Betty Anne cítí, že ztrácí vždy bojovného a silného bratra. Není lehké přijít o jediného člena rodiny, na kterém vám kdy záleželo. Ještě těžší je ovšem sledovat jeho úpadek.

Kenny totiž doopravdy ztrácí sám sebe. A tady právě mohl Tony Goldwyn vsadit na všechny ty jmenované filmy, co jste určitě viděli. Víte, jak těžké to musí ve vězení být. Jak ubíjející je čekat, jestli se něco stane nebo nestane. A co takhle šikana? Nic z toho neuvidíte. Zato se vám dostane pohledu na zdeptaného, zničeného a vysátého muže. Muže, jehož charakter se rozsypal na kostičky. Sam Rockwell ztvárnil psychopata jménem Divoký Bill ve filmu Zelená míle, v roli Kennyho se vrací do vězeňské cely, aby ukázal, že má na víc než jen na močení na Jeffreyho DeMunna. Kenny v jeho podání má v sobě všechno: opileckou jiskru v oku, která zhasne, jakmile se zabouchnou dveře věznice, znavenost a podlomenost, bojovnost, kapku šílenství (zřejmý pozůstatek Divokého Billa), přehnanost a nevkusné, bouřlivé chování, které jako by mu na čelo vyrylo: hádej, kdo zabil Katharine, zlato?

Komorní drama, tak pečlivě vystavěné na lidských emocích, brojí proti nespravedlnosti a za tónů podmanivé, ač nijak objevné hudby Paula Cantelona vás nutí držet palce Betty Anne. Možná i Kennymu. Kdo ví. Konec filmu má sice určitý nádech okoukanosti, protože nezadržitelné vysvětlení a nutné dovětky jsou schematicky naskicované a všichni víme, že přijdou, přesto zážitek z filmu nijak nepokazí. Žádný přeslazený happyend se nekoná. Jen přiměřené doteky letního slunce, jezero Kennyho a Betty Anne a rybářský prut. A pokud pro vás zážitek z filmu nebyl dost silný, stačí si ho vynásobit číslem 254 – právě tolika odsouzeným byla v USA od roku 1989 díky testům DNA prokázána nevina.

1^ Shoquist, L. Interview: Tony Goldwyn, Conviction. Citováno 25.3.2011. Dostupné z www: http://atnzone.com/nz/2010/10/12/interview-tony-goldwyn-conviction/

Zdroj obrázků: Ron Batzdorf for © Fox Searchlight Pictures

Conviction

Režie: Tony Goldwyn

Scénář: Pamela Gray

Kamera: Ping Bin Lee

Hudba: Paul Cantelon

Střih: Jay Cassidy

Hrají: Hilary Swank, Sam Rockwell, Thomas D. Mahard, Owen Campbell, Conor Donovan, Bailee Madison, Melissa Leo, John Pyper-Ferguson a další

USA, 2010, 107 min