Přísně unavené: z deníčku Johnnyho Marca

Český název1 snímku řekne divákovi vlastně vše, co potřebuje vědět. Nový film Sofie Coppolové je jízdou ve sporťáku po kruhové dráze. Dokola, dokola, dokola. Smyčka, která se utahuje kolem krku hlavního představitele, dusí i diváka. Pokud ovšem přistoupí na hru.

Sofia Coppolová se narodila do rodiny filmařů. Otec Francis Ford Coppola ji již jako malou obsadil do několika svých filmů (Cotton Club, Dravé ryby, The Outsiders). Kritici její herecké výkony příliš neocenili, a tak se začala věnovat kostymérství. Jako kostymérka spolupracovala s otcem na filmové povídce Život bez Zoe (Povídky z New Yorku), nakonec však opustila i tuto branži. Když jí bylo dvacet let, nastoupila na uměleckou školu, vytvořila dva krátkometrážní filmy a zjistila, že režisérské křeslo je celkem pohodlné.

Filmy Sofie Coppolové se zaměřují na svízelné životní situace. Smrt panen, adaptace knižní předlohy Jeffreyho Eugenida, sleduje nešťastné dospívání pěti dívek. Komediálně romantické drama Ztraceno v překladu se zase zaměřuje na herce–ztroskotance. V Marii Antoinettě Sofia Coppolová na plátno přenesla své kostýmní nadšení spolu s prázdnotou života u dvora a v jejích stopách se rozhodla pokračovat i v Somewhere. Kirsten Dunst vyměnila za minimalistického herce Stephena Dorffa a z  jasně ohraničeného příběhu přešla v narativní vyprázdněnost.

Narativně vyprázdněné „pouštní filmy“ byly středem zájmu článku Zděnka Holého nazvaného „Vyprázdněná narace aneb vzrušující nejistota filmového pohybu“2, v němž se snažil postihnout stále častěji se objevující trend „prázdného“ filmu. Somewhere Sofie Coppolové, a svým způsobem i Marie Antoinetta, do této kategorie nepochybně spadají. Scénáře Coppolové se dají rozdělit do dvou skupin. První skupina (Smrt panen, Ztraceno v překladu) obsahuje filmy s pevně svázanými příběhy, druhá (Marie Antoinetta, Somewhere) se vyznačuje postupným „vyprazdňováním“ narativu. Marie Antoinetta je sice sevřená historickým rámcem, ovšem Coppolová si vybrala z dramatického života vladařky zrovna období „nicnedělání“, počáteční semínko prázdnoty v Somewhere.

„Milý deníčku,

dnes jsem si zase objednal pole dance tanečnice. Ta identická blond dvojčata. Díval jsem se na ně, pak jsem usnul. V poledne jsem se vyspal s tou ženskou, co bydlí přes chodbu. Pak jsem šel na oběd. A nafotit nějaké fotky k filmu. A pak jsem šel spát.“

Co diváka zaujme, je právě to „nic“ odehrávající se ve filmu. Hlavní postava, znuděný hollywoodský herec Johnny Marco (Stephen Dorff), nabídne kukátkový pohled do svého života. Snídaně, sprcha, oběd, sex, pár bazénů a spánek. Johnny Marco je vlastním přičiněním beznadějný narkoleptik. Usne, když sleduje krásky vrtět zadky, usne, když poslouchá Itala zpívat. Co taky jiného s životem nudné hvězdy, o kterou se vlastně doopravdy nikdo nezajímá? Johnny ani neví, co je za den, kolik je hodin, nebo co bude dělat v dalších pěti minutách, pokud mu to nenalinkuje manažerka. Když najde před svým hotelovým pokojem sedět dceru, roztržitě se zeptá: „Nemáš být ve škole?“, na což Clea zareaguje podpásovým: „Dneska je neděle.“ Johnny Marco má drahé auto. A spí v hotelovém pokoji. A má všechno, na co si ukáže. Ale divák nikdy nezjistí, jak k tomu přišel, proč k tomu přišel a co s tím vším hodlá udělat.

Kamera v Somewhere střídá většinu času dvě tváře – dokumentární (pohyblivou, pronásledující postavy podobně jako „paparazzi“ fotoaparát) a neutrální (statickou). Jejím účelem není komentovat, vést diváka nebo vysvětlovat. Zachycuje, co zachytit lze, nic víc nic míň. Člověk jako by se musel soustředit a nutit ji o kousek se posunout a nechat nás nahlédnout dál. Statická kamera, skrze kterou v úvodním, několikaminutovém záběru sledujeme Johnnyho „zábavu“, vypadá jako zapomenutá. Štáb se šel najíst, kameru zapomněli na místě. Stephen Dorff se nechtěl jít naobědvat, a tak nám předvedl, jak to umí se sporťákem. Úvodní dvě minuty vám zaručí jedno: budete si přát, aby už kamera konečně něco udělala. Podobně funguje opakující se záběr Johnnyho a tanečnic. Když je sleduje u tyče, kamera kopíruje jeho pohled. Statický, bez zájmu, téměř znuděný. Rozhodně se nezaobírá tím, že by sjel pohledem po těle jedné nebo druhé dívky. Místo toho jeho pohled zůstává upřený kamsi za ně a divák postupem času zůstane zírat do zrcadla také. Neorámovanost prostoru a délka jednotlivých záběrů přináší možnosti, kterých by subjektivní pohled Johnnyho nedosáhl. Divák se prostě nevydrží soustředit na tanečnice. Zvlášť, když mu každou chvíli zmizí ze záběru. Místo toho si všímá prostoru a času. Všímá si zrcadla a zvuků. „Vnímá“ celý dvouminutový záběr. A to je to, k čemu narativní prázdnota spěje – k uvědomění si času, prostoru a formy.

V Somewhere koneckonců neustále čekáte. Na cokoliv. Na pohyb kamery, herce, změnu prostředí. Ani v následujících scénách se přístup kamery nestane subjektivnějším či přístupnějším divákovi. Jako neutrální element nám postupně a v co nejdelších záběrech ukáže všechno, co Johnny prožívá. Nic z toho není dostatečně dramatické ani expresivní, takže Coppolová nemusí mít obavu, že by neutralitu a mlčenlivou výpovědní hodnotu snímku něco pokazilo. Herecké výkony jsou umírněné, nekřičí se, zuřivě negestikuluje, všechno plyne a plyne a plyne a plyne a plyne… Johnnyho sledujeme zblízka, zdálky, kamera kopíruje jeho pohyby a pronásleduje ho. Ovšem i on je jen nezúčastněnou fatalistickou postavou. V Somewhere přestanete mít pocit, že děj vychází z postav. Jako by samotné drama někdo svlékl z kůže a vynechal všechno, co je potřeba k výstavbě příběhu. Chybí kolize, chybí expozice, chybí katastrofa. Nebo to tam všechno je, jen řádně utlumené?

Standardní délka scény, ve které se nic neodehrává, říkejme jí „hluchá“, je dvě až tři minuty. Sofia Coppolová se nám tím snaží něco sdělit. Za a) jak prázdný život hollywoodská hvězdička vede, a b) jak moc znuděný Johnny je. Čistě teoreticky po doplnění rovnice a+b=c by divák očekával, že jestliže a) zastupuje prázdnotu a b) nudu, pak c) bude přinejmenším sebevražda. Coppolová ovšem nechává Johnnyho prostě a jednoduše odejít ze scény. Absolutně ji nezajímá, zda na vás film zapůsobí nebo ne. A je jí taky absolutně jedno, že máte na konci filmu hlavu plnou otázek (resp. ti, co vydrží, mají možná ještě nějakou otázku). Žádného vysvětlení, katarze ani odpovědí se nedočkáte.

Čtvrtý film nadějné režisérky se tak nakonec stal trochu ošemetným dílkem, které se kritici i příznivci Coppolové bojí uchopit. Možná za celým vyprávěním stojí snaha podat „nudný život“ zdánlivě „nudně“, tedy tak, aby divák prožíval to samé co Johnny. Nebo snaha skrze prázdnotu upoutat divákovu pozornost k jednotlivým složkám filmu. A možná není pravda ani jedno. Somewhere však rozhodně nezaboduje u lidí, kteří potřebují akci a drama a „něco“, co se „děje“, jako spíš u obdivovatelů dlouhých záběrů a prázdnoty, pod kterou se dá najít tisíce možných i nemožných významů.

Somewhere

Scénář a režie: Sofia Coppola

Kamera: Harris Savides

Hudba: Phoenix

Střih: Sarah Flack

Hrají: Stephen Dorff, Elle Fanning, Chris Pontius, Michelle Monaghan a další

USA, 2010, 98 min.