Ztracen v temném lese

I.

Černobílá tragédie z dílny Veika Õunpuu je surrealistickou mozaikou. Je noční můrou plnou symboliky. Je těžko stravitelnou náboženskou alegorií. Je černou road movie. Je cestou, ze které není návratu. Je šílenstvím, existenciálním dramatem, osudem vykořeněného člověka. Je místem, kde „stromy nejsou stromy a domy nejsou domy“.

II.

Estonský scenárista a režisér Veiko Õunpuu se v devadesátých letech rozhodl opustit studium malby a místo toho začal pracovat pro reklamní agenturu. Devadesátá léta strávil natáčením reklamních spotů, v roce 2006 natočil svůj první krátkometrážní film Empty (Tühirand, 2006) a o rok později debutoval snímkem Podzimní tance (Sügisball, 2007).

III.

Kde v půli život náš je se svou poutí,

procházet bylo mi tak temným lesem,

že pravý směr jsem nemoh’ uhodnouti.1

Pokušení svatého Toníka z roku 2009 je symbolický, temný, depresivní a složitý obraz rozkládající se společnosti, často chápaný jako alegorie ekonomického rozpadu Estonska za dob socialismu. Podle slov Veika Õunpuu je ale hlavně „too strange“.2 A především je poskládaný ze střípků myšlenek, nápadů a inspirací.

Ve filmu se objevuje šest kapitol o různé časové délce, které postupně nabírají na síle narativně, obrazově i zvukově. Snímek je koláží filmových, scenáristických i zvukařských postupů.

IV.

Příběh již na začátku první kapitoly dává divákovi nápovědu v podobě citace z Danteho Pekla. Zpěv první, zobrazující člověka, který sešel ze správné cesty do temného hříšného lesa a nyní se musí za pomoci mytologických a historických postav dostat zpět na světlo boží, je základním stavebním kamenem filmu, a také první a poslední nápovědou režiséra.

Ve snaze vycházet pouze z Alighieriho divák narazí hned na několik problémů. Chybí postava, která by Tonyho provázela jednotlivými stupni Pekla, a zároveň příběh netrpí oním typickým heslem „všeho po třech“. Namísto tří má divák před sebou hned šest kapitol, postava provázející Tonyho se objeví snad jen v případě černovlasé Naděždy, která by mohla po určitou dobu zastupovat Beatrice. Další odlišností od Pekla je celkové směřování příběhu. Zatímco Danteho poutník bloudí, aby našel čistotu a dobro, očistil se od hříchu a došel Ráje, Tony tak dlouho bloudí, aby našel duši, až ji nakonec ztratí. Veiko Õunpuu přiznal, že scénář Pokušení byl kromě Alighieriho ovlivněn Kafkou, magickým realismem Gabriela Garcíi Marquéze, ale i další literaturou, ve které pro své scénáře často čerpá inspiraci.3

Veiko Õunpuu se inspiroval nejen literárními, ale i filmovými díly. Podle Bressona koncipoval film jako rytmickou skladbu – rytmický střih je provázán s čím dál hlasitější hudbou, až hlukem, a v kontrastu je vystřídán tichým dlouhým záběrem. Inspirace Buñuelovými filmy zase dodaly Pokušení sv. Toníka surrealistický rozměr. To se projevuje především ve střihu, kde Veiko Õunpuu využívá prolínání obrazů očí, symbolu typického pro surrealisty, s mořem (obr. 1), popř. dvou stejných záběrů natočených z různých úhlů.

Černobílý filmový materiál umožnil režisérovi nejen vyhrát si se symbolikou barev (bílá jako barva očisty, odpuštění a klidu, černá jako barva hříchu, smrti, zatracení), ale i se surrealistickým a děsivým, až hororovým vyzněním filmu. Hra se světlem a temnotou, ale i rámováním, působí v některých pasážích až klaustrofobicky (rámování uvnitř rámování, viz obr. 2, pro srovnání viz obr. 3; screenshot z filmu Rolanda Westa The Bat Whispers, 1930), popř. v rámci scén v Das Goldene Zeitalter v souladu s kabaretními filmy působí expresionisticky a deformativně (důležitá je především hra se stíny).

Kromě prolínání využívá Veiko Õunpuu zrychlení filmového času, subjektivní rozostřené kamery (psychotický záchvat jedné z postav, viz obr. 5), zoomování pro dotvoření rytmu mimo střih, detailů (hlavně kvůli šoku, znechucení a zkreslení reality, viz obr. 6) a rakurzů kamery.

V.

Veiko Õunpuu je známý tím, že do svých filmů rád obsazuje svého oblíbeného herce a přítele Taaviho Eelmaa. Důvod je prý jednoduchý: dobře se mu s ním spolupracuje a nemusí ho do ničeho nutit, protože se vším souhlasí.4

V Pokušení sv. Toníka si Taavi Eelmaa zahrál hlavní roli obchodníčka, který upadne do surrealistické noční můry, tolik odlišné od jeho spotřebního života. Tony, jenž na počátku příběhu trpí touhou po chorobné čistotě (nikdy ho neuvidíte ve zmačkaném, špinavém či neformálním obleku), je postupem času vrhán do bláta a špíny tak často, až je ze svého čistého, spořádaného a perfektního vzezření doslova vysvlečen a předhozen divákům i nenasytnému světu. Tony je mlčenlivý, téměř stoicky klidný, kaurismäkovský typ postavy, což koresponduje s výrokem Veika Õunpuu, že vývoj postavy a proměna charakteru je nuda.5

Tony je postavou, která se nedá tak lehce vyděsit, zničit ani překvapit a která svůj úděl bere tak, jak přichází. Čistotou zářící auto a oblek jsou předměty, které jsou jeho srdci nejbližší (když pomineme manželku, kterou si snad vzal jen díky hledání „dobroty“ v sobě i v ostatních a ve snaze pomáhat, jak mu koneckonců předurčil jeho předobraz, světec Antonín). Cesty autem jsou pro příběh bezesporu důležité. Všechny jako by symbolizovaly nikdy nekončící cestu za něčím, co snad ani neexistuje. Cestu někam, kde bude existovat dobro i čistota duše. Za volantem se Tony dostává do svého čistého, pevně vystavěného a funkčního schématu. Z „dobráckého“ světa je však vždycky vytržen něčím nečekaným. Hned v první kapitole srazí psa, ve snaze ukrýt jeho tělo sejde ze své cesty a objeví lidské ruce. Jako by se před námi zpodobňoval Cizinec Alberta Camuse, rozhodne se Tony svůj objev ohlásit na policii, která ovšem není tak čistou institucí, jak by si člověk představoval. Když ho odsud vyhodí, neodporuje a jde pryč. Tony vlastně nikdy neodporuje a nehádá se. Radši odejde. Uteče. Zmizí. Jediné, co ho dokáže vytrhnout z jeho pouti do pekla, je krásná dívka z továrny. A paradoxně právě ona se stane jeho poslední zhoubou, femme fatale.

VI.

Pokušení sv. Toníka je snímek, který pro svou filmařskou i scenáristickou vytříbenost vypadá složitě, děsivě a nepochopitelně. A právě v tom je jeho krása. Veiko Õunpuu jde proti mainstreamovému proudu. Skládá jednotlivé záběry s obratností, citem i dávkou cynismu. Nechce vytvořit další spotřební příběh plný sexu a pečlivě propracovaných postav, co zákonitě někam směřují. Chce vás zavést do lesa, ve kterém se ztratíte.

Jak jsem tam vešel, říci nedovedu,

neboť mi sen v těch místech oči sklížil,

až pravá cesta zmizela mi vpředu.6

Obr. 5

Obr. 6

Obr. 7

Pokušení svatého Toníka

Režie: Veiko Õunpuu

Scénář: Veiko Õunpuu

Kamera: Mart Taniel

Střih: Thomas Lagerman, Veiko Õunpuu

Hudba: Ülo Krigul

Hrají: Taavi Eelmaa, Ravshana Kurkova, Tiina Tauraite, Sten Ljunggren, Denis Lavant

Estonsko, Švédsko, Finsko, 2009, 114 min