Novozélandský Amarcord?

Jmenuje se Alamein po otci, ale nikdo mu neřekne jinak než Boy. V útlém věku jedenácti let se dokáže postarat o svého bratra a hejno bratranců, obdivuje Michaela Jacksona a vymýšlí si bájné historky o svém tátovi, uvězněném za krádeže. Co až se otec vrátí a potvrdí svou místní pověst budižkničemy a kriminálníka?

Novozélandský scenárista, herec a režisér Taika Waititi tematicky navázal na svůj krátký film Two Cars, One Night (2003). Černobílý snímek nominovaný na Oscara vyprávěl o dvou chlapcích, které nechal otec čekat v autě, zatímco je v hospodě, a kteří se snaží upoutat pozornost dívky ve vedlejším voze. Tento motiv je v barevném celovečerním filmu přítomen jako okrajová zápletka. I Boy se komicky neohrabaným způsobem pokouší získat přízeň starší dívky (s půvabným jménem Chardonnay), i on má na starosti mladšího sourozence, ale klíčový je zde především jeho vztah k onomu nedbalému a v původním filmu nepřítomnému otci.

Boy totiž vyrůstá bez rodičů, jen s babičkou, šestiletým bratrem Rockym a pěti mladšími bratranci v domě na pobřeží Waihau Bay. Matka zemřela při Rockyho porodu a otec je už několik let ve vězení za krádeže. Boy si tatínka idealizuje a spolužákům ho líčí jako válečného hrdinu, trenéra ragbyového týmu, objevitele podmořských světů či jakkoli jinak výlučnou personu, jaká se mu v danou chvíli zdá být dost reprezentativní. Poté, co babička odjede na pohřeb a přenechá Boyovi zodpovědnost za chod domácnosti, se nečekaně vrací domů Alamein starší se dvěma kumpány. Utekli z vězení a chystají se najít a vykopat peníze, ukryté na nedalekém poli krátce před Alameinovým zatčením. Boy, zprvu nadšený jeho návratem, pomáhá otci hledat „poklad“ v naději, že ho vezme na koncert Michaela Jacksona, a nebezpečně podléhá jeho vlivu.

Waititiho lyrická komedie se na domácí půdě stala diváckým hitem roku 2010 a vlídného přijetí se jí dostalo také na filmovém festivalu Sundance nebo na přehlídkách v Sydney a v Berlíně. Otázkou je, zda si na ni někdo vzpomene i za pět let. Boy je sice malebný, snadno stravitelný a docela vtipný film, přístupný širokému publiku, ale dociluje toho za cenu vědomého bagatelizování všeho temného či kontroverzního v situacích i povahách postav. Sklon svého hrdiny idealizovat si vše viděné a prožité sdílí i sám Waititi a tímto přístupem připravuje film o dramatičnost. Narozdíl od Amarcordu, Pepého a Claudea, Obecné školy nebo desítek dalších podobných filmů totiž na pozadí líčení Boyova všedního života nedochází k válce ani jinému celospolečenskému ději, který by malá osobní dramata vyostřil nebo k nim vytvořil paralelu. Po svižné a vtipné expozici, připomínající zvolenou narací styl Wese Andersona, se film zvolna uzavírá do nedramatického vakua. Výsledkem je slabá gradace v druhém dějství a polovičatý emocionální účinek třetího, které nevrcholí žádným zásadním posunem v životech hrdinů, ale zkrátka přestává; asi jako přestává pršet.

Do určité míry tento handicap kompenzují zdařile zahrané hlavní postavy. Alamein, ztvárněný samotným režisérem a pozoruhodně připomínající Kevina Klinea v mladších letech, je nezodpovědný muž, který nikdy nevyrostl z puberty a nevykazuje pražádný potenciál stát se vzorným rodičem, ale při nejlepší vůli se nedá nazvat ani nebezpečím pro své děti. Na kotnících prstů má sice vytetovány nápisy LOVE a HATE ve zjevném odkazu k filmu Lovcova noc (1955), ale spíše než sadistickým otčímem Roberta Mitchuma z tohoto filmu je jakýmsi novozélandským příbuzným Hrabalova strýce Pepina z Postřižin. Hlučným, ale neškodným furiantským tlučhubou, jakých jsou plné venkovské hospody. Waititiho živelná kreace často dodává filmu šťávu tam, kde se scénář pohybuje na souši vzájemně zaměnitelných epizod.

Bezesporu vynikající jsou i dětští herci, vybraní z rodin autentických maurských obyvatelů Waihau Bay. Představitel titulního hrdiny James Rolleston překypuje přirozenou energií a zdá se být dobře použitým „třídním klaunem“. Jeho introvertním protipólem je Te Aho Aho Eketone-Whitu v roli Rockyho, uzavřeného bratříčka, jemuž Boy namluvil, že se narodil se superhrdinskými schopnostmi, aby mu šetrně vysvětlil matčinu smrt při jeho porodu a uchránil jej od výčitek svědomí.

Zhodnotit Waititiho film zjednodušeně jako „dobrý“ nebo „špatný“ vyžaduje mimo jiné vyřešit dilema, zda se má autor recenze tvářit, že nikdy neviděl těch přibližně padesát starších filmů, kterým se Boy podobá, a „nekalit vodu“, nebo jejich existenci nepopírat a být „krutý“. Upřímně si myslím, že idylické místo děje, kde bych neváhal strávit zbytek života, poklidná maurská hudba včetně tamějšího aranžmá tradicionálu Amazing Grace, i celkový eskapismus filmu se hodí lépe k trávení sobotního oběda u televize než k nevyhnutelné návštěvě kina.

Boy

Scénář a režie: Taika Waititi
Kamera: Adam Clark
Hudba: The Phoenix Foundation
Střih: Chris Plummer, Yana Gorskaya (spolupráce)
Hrají: James Rolleston (Boy), Taika Waititi (Alamein),Te Aho Aho Eketone-Whitu (Rocky), Moerangi Tihore (Dynasty), Cherilee Martin (Kelly), RickyLee Waipuka-Russell (Chardonnay), Haze Reweti (Dallas), Rachel House (teta Gracey), Waimihi Hotere (učitel)
Nový Zéland, 2010, 87 min.