Ale spíš bylo, než nebylo…

Objeví-li se v české distribuci vůbec jakýkoli maďarský film, je to svátek nejsvatější. Za poslední léta bychom jich napočítali na prstech jedné ruky (Revizoři, Člověk bez osudu, Taxidermia, Muž z Londýna a (to je) Konec). „Žánrové“ rozpětí těchto děl je široké, čili nabídka minimalisticky ukazuje pravou podobu produkce slovenských sousedů. K tomu je však třeba připočítat filmy, které se u nás objevily na festivalech (v televizi ani tak ne, neboť zde se snímky v loňské přehlídce rekrutovaly z nabídky kina), a to už není špatné: český divák měl dobrou možnost setkat se s tvorbou střední filmařské generace, která oplývá originalitou a spolu s rumunskou (stále trvající) novou vlnou patří k tomu nejprogresivnějšímu v současné evropské tvorbě. Sebejisté experimenty Benedeka Fliegaufa (Dealer, Mléčná dráha) či lynchovské hrátky Györgyho Pálfiho (Škyt, Taxidermia) doplnily snímky Szabolcse Hajdua a Kornéla Mundruczóa. Právě od posledních dvou jmenovaných se nyní do kin dostávají novinky Bibliotheque Pascal a Projekt Frankenstein (od 28. 10.), jež váže více spojitostí. Obě byly letos představeny na hlavních filmových akcích (na Berlinale či v Cannes) a v tuzemsku ovládly předávání cen nedávného festivalu Ostrava Kamera Oko.

To implikuje výraznou vizuální stránku filmů, jež nasnímala kameramanská dvojka András Nagy a Mátyás Erdély. Ne že by osobnosti pracovaly spolu, ale navzájem si je během své kariéry měnili oba režiséři, až se ustálila spojení slavící úspěchy s posledními díly. V porovnání s trvale uchvacujícím stylem filmů Bély Tarra, kmotra této sebevědomé autorské generace, vynikne kontrapunkt barvy a černobílého materiálu, kterým se vyznačuje Tarrův svět, určité principy ve vedení kamery však zůstávají stejné (Mundruczóův snímek Delta dokonce vypadá jako „barevný“ Tarr). Samotný styl Szabolcse Hajdua se však z této pozice odpoutává ještě větší snovostí příběhů a zejména svižným střihem.

Při hodnocení Bibliotheque Pascal se zdůrazňuje propad, který jeho um zaznamenal oproti předchozímu „gymnastickému“ snímku Bílé dlaně (Fehér tenyér) z roku 2006. Přitom zůstává skryto, že hlavní chod leží stále na stole: je to Hajduova schopnost sugestivně vyprávět (o tématech, která nejsou nijak příjemná: teror v tělocvičně a kupčení s prostitutkami, jakožto i chudoba v socialistické periodě či v současném období nejistoty) a zároveň se neodklánět od naturalistického ztvárnění (čili vyprávět „drsně“), práce s více časovými rovinami, migrantskou tematikou a vizuální hravost, stejně jako dychtivost vést příběh v napětí až do konce, udržovat v něm stále trochu tajemství a závěrem trochu mást.

V příběhu Hajdu používá skoky, aby podnítil divákovy reakce na předkládanou skutečnost a vyvolal v něm otázku: jak to celé vlastně bylo? Místo důsledné paralelní struktury Bílých dlaní (minulost/dětství v Maďarsku – současnost/Kanada) se tu oddíly skládají jednoduše a strategie spočívá v běžném retrospektivním vyprávění s úvodem, rozsáhlou statí o „zážitcích“ z cest a opětovným návratem zpátky. Neboli ze sociálky do světa (až do Liverpoolu!) a zase zpět. Tudy se totiž ubírají kroky okolím manipulované míšenky Mony, jejíž přitažlivost naláká kdekoli a kdykoli jisté zájemce o intimní služby, slibující hory doly. Její erotická „angažmá“ ale radostná nejsou. A toto vyprávění je pojato jako pohádkový příběh, na kterém Hajdu uplatňuje svůj excentrický charakter a vyhrává si se snovým aranžováním prostoru, všerůznými kudrlinkami v rozzáběrování scén a kameraman Nagy podniká výpravy za nápaditou barevností. Materiál je nastaven tak, aby z obrazu „vykvétaly“ jasné červené, zelené, žluté, modré plochy: postavy mají pestré oblečení a převleky, natáčí se s extravagantními rekvizitami a interiéry, do zvukového popředí či pozadí je zabudovávána třpytivá a zběsilá východoevropská dechovka, asynchronní momenty a objevují se dějově fakultativní epizodky (hrdinčiny vize a jiné magicko-realistické prvky) a žánrové stylizace. To všechno proto, aby ústřední linka, jež je produktem hrdinčiny mysli, značila její bohatý vnitřní život, či zálibu v pohádkové fabulaci (jíž ostatně přímo prokáže v závěru).

Z tohoto pohledu se forma snímku jeví jasně. Mohou však vznikat potíže: samolibé používání efektů, které svým účelem již přetékají tác (neslouží k rozvíjení děje a jejich design se příliš nevydařil), neodkladně zneváží koncepci. Dílem mohou být považovány za kýč a „vršení nevkusu“, dílem za sice méně přirozenou imaginaci, ale stále takovou, jakou ještě lze přijmout. Navíc – tyto cirkusové hřeby programu přeci stále patří do oblasti „snu“ Mony, jež podle všeho není výsostným estétem s intuicí odhadnout míru (viz její vcelku ochotné zabřednutí do „odpudivých“ sfér). Čímž je lze případně obhájit.

Monina cesta je ale příliš typickou (špatnou?) pohádkou: s vršením retardačních epizod, milostným sváděním i zlými chvilkami (vražda, zklamání, uzamčení do žaláře v Pascalově knihovně), trestem pro padoucha i nekalými úmysly „čertů“ a (proč to neříci) zářným příkladem spásné záchrany vycucané jakoby z malíku. Pohádkou, do které bylo naskládáno vše.

Dětskost v divákovi se nenudí, ale může se stát, že duše v průběhu sledování dospěje a racionální pohled poté odhalí, že film sám naopak pochoduje přesně opačnou trasou: na diváckou empatii spoléhá nejvíc na konci. (Přitom moment vzniku nedůvěry může přijít kdykoli od 20. do 50. minuty, kdy se začínají kupit atrakce, avšak na slibovanou Bibliotheque Pascal se stále čeká.) Dalo by se říci, že z této pohádky žádné ponaučení neplyne. Hrdinčina eskapáda sice dopadne dobře, ale rady, jak se napříště celému nebezpečenství vyhnout, tu nezazní (a dcerka se podle všeho ani nedoví, proč musela určitý čas trávit s náhradními rodiči, a bude maminku nadále obdivovat). Inu, pohádky bývají povrchní a zjednodušené.

Bibliotheque Pascal ubíhá svižně; několikrát u něj i zamrazí (téma je samo o sobě trpké). Tento kontrast spolu s ovzduším, které se nad filmem nese, tedy syrovost a příjemná pohádkovost zároveň, účelně narušuje příjemný zážitek a divák tudíž kráse zcela nepodlehne. Ba naopak, od postavy Mony je důsledně odtrhován a díky pasážím, ve kterých se hrdinka vůbec nevyskytuje, je zabraňováno plnému ztotožnění a nepřímo i lehkověrné pozici vůči dění. Nelze se však zbavit dojmu, že film navzdory (prý) pečlivě prostudované látce míří pouze do oblasti zábavy, kde si zřejmě najde nejvstřícnější publikum.

Zaujetí nakonec může vyplynout třeba jen z technické stránky. Nagy v souladu s režisérovou vizí bloudění v hrdinčiných vzpomínkách vede kameru plynulými pohyby a všímá si nápadnosti tváří a architektury tohoto světa, přičemž tempo jízdy je rychlejší než v příznačně podobných „tarrovských“ sekvencích. Klíčovým pro dílo je určitý manýrismus (jenž nemusí být chápán hanlivě) a to v maďarské kinematografii zase není nic tak neobvyklého.

Bibliotheque Pascal

Bibliothéque Pascal

Scénář a režie: Szabolcs Hajdu

Kamera: András Nagy

Hudba: Flanger

Střih: Péter Politzer

Hrají: Orsolya Török-Illyés (Mona), Andi Vasluianu (Viorel), Shamgar Amram (Pascal), Oana Pellea (Rodica), Razvan Vasilescu (Gigi Paparu) ad.

Maďarsko, Německo, Velká Británie, Rumunsko, 2009, 105 min.

V kinech od 30. 9. (AČFK)

Zdroj fotek: www.acfk.cz