Byl jednou jeden den

Publikováno: Miloš Kameník Publikováno dne: 05. srpna 2011 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Život v jednom dni (režie: Kevin MacDonald, 2011) – MILOŠ KAMENÍK –

Už několik let patří k našemu každodennímu životu sdílení osobních dat na Facebooku, dohledávání informací na Wikipedii či nabízení svých a prohlížení cizích videí na YouTube. Ve svém okolí znám mnoho lidí (rovněž k nim patřím), kteří už více času tráví na YouTube, než u televizní obrazovky. Zřejmě bylo nevyhnutelné, aby se této bezedné studnice chopil nějaký filmař a použil ji pro vlastní tvorbu. V případě snímku Život v jednom dni ovšem nejde o autorský esej (obdobu found footage) osobitého tvůrce, ale o hollywoodský marketingový produkt. Ostatně film není složen z videí na serveru nalezených, nýbrž z příspěvků natočených speciálně pro daný projekt a pouze skrze světoznámý server dodaných. Nepochybně je to i kvůli otázce autorských práv, takže YouTube nakonec posloužilo spíš jako reklamní prostor, než zdroj audiovizuálních střípků, jimž by pak filmové dílo dalo nový audiovizuální život.

Před více než rokem se objevila výzva, aby každý zaznamenal na video s „YouTube parametry“ svůj 24. červenec. Tvůrci střihového dokumentu nashromáždili obrovské množství materiálu a zároveň proběhlo dokonalé PR, jehož součástí jsou i „guinessovské“ údaje o 80 000 zaslaných příspěvcích o celkové délce 5 000 hodin. Součástí PR pak byla i celosvětová premiéra přesně o rok později, tedy 24. července 2011. Producentsky projekt zaštítili známí režiséři hollywoodských blockbusterů, bratři Scottové. Otázkou je, nakolik do výsledné podoby díla promlouvali, nebo zda jen poskytli svá jména pro účely reklamní kampaně.

Úskalím podobného zadání nepochybně je, že se sejde nekonečná řada banálních a očekávatelných záběrů (vstávání, ranní hygiena apod.) a všelijakých vizuálních atrakcí (ohňostroje, porody mláďat apod.), jichž je ve snímku zastoupeno dost, tak potenciálně zajímavých příběhů a motivů, které ovšem nemají dostatečný prostor, aby svůj kapitál patřičně rozvinuly (např. korejský cyklista na cestě kolem světa). Životnost druhého nastíněného konceptu ukazují třeba cykly České televize Soukromé století nebo svého času v 90. letech EGO.

Život v jednom dni se pokouší být „všezahrnujícím“ esejem postaveném na záznamu života v jeho „plné šíři“. Podobně ambiciózních titulů vzniklo už mnoho a s různým úspěchem (Berlín, symfonie velkoměsta Waltera Ruttmanna, Muž s kinoaparátem Dzigy Vertova nebo i „quatsi“ trilogie Godfreye Reggia), ale vždy šlo o jasně autorsky vymezený a „kontrolovaný“ projekt. Zde se nabízela „autorská“ dramaturgie a montáž, ale z výsledku není patrné, kdo měl hlavní slovo, zda režisér (Kevin MacDonald) nebo producent. Nejpravděpodobněji jej mělo studio, čímž se dokument řadí po bok tradičních hollywoodských produktů. Možná daleko zajímavější počin by se dal poskládat ze stávajících YouTube videí, která jejich autoři netočili s cílem, aby byla součástí nějakého filmu. Výchozí nápad by rovněž mohl fungovat, pokud by se domluvilo několik dokumentaristů, kteří by na několika místech světa natočili jednotlivé příspěvky. U nás takto vznikl například „povídkový dokument“ Den E (2004) v režii Víta Janečka, Eriky Hníkové a Ivany Miloševič o dni, kdy Česká republika vstoupila do Evropské unie.

Poselství snímku lze shrnout zhruba do věty, že každý lidský život, byť obyčejný, je jedinečný, nádherný a úžasný a, i když člověka stíhají různé tragédie a trápení, stojí za to žít. Imaginární autor ukazuje, co lidi spíš pojí, než dělí, ovšem ulpívá na povrchu i v tom, jak lacině spojuje banální a závažné. Prostý život není ukázán jako prostý, ale je adorován, přikládá se mu rádoby mystický význam. Ne, že by tomu tak nemohlo být, avšak zde se to děje za pomoci podbízivých a tím pádem i lživých prostředků.

Film se nevyhýbá ani naturalistickým nebo tragickým momentům (jatka, jizvy po operaci, ušlapání účastníků Love Parade), ale jinak sledujeme svět, v němž si všichni říkají, jak milují jeden druhého, hemží se to v něm roztomilými děti, nikdo s nikým není v při, není v něm skoro žádných starých, chudých (výjimkou je chlapec živící se na ulici čištěním bot), pracujících (nutno ale podotknout, že onen den byla sobota) nebo postižených. Když už se podobný motiv objeví (vstávání otce s malým synkem, jimž nedávno zemřela maminka nebo příběh rodiny, opět s malým synkem, jejichž maminka má rakovinu), tak tvůrci kladou důraz na jakési poselství naděje. Tím však rozhodně nechci říct, že kdyby dokument odvrácenou stránku života ukazoval častěji, byl by méně kýčovitým. Vzhledem k tomu, jakým způsobem autoři s příspěvky naložili, bylo by tomu nejspíš naopak. Zřejmě ani mnoho takovýchto příspěvků nepřišlo, jelikož filmoví amatéři mají přirozenou tendenci zaznamenávat pozitivní, radostné a významné okamžiky. Proto si na domácí videokamery nejčastěji natáčíme svatby, rodinné oslavy, Vánoce, narození potomků, malé děti či domácí mazlíčky a méně již pohřby, práci ad. Jako bychom se filmovým médiem snažili zachytit okamžiky štěstí, abychom si je někdy v budoucnu mohli jako konzervu otevřít a znovu ochutnat. O nakolik iluzivní představu jde, je už věc jiná. Ve snímku rovněž důsledně absentují jakékoliv politické konotace, aby nikdo nikde na světě nebyl uražen.

Vizuální atraktivnosti se tvůrci pokusili dílu dodat klipovými sekvencemi (vstávání, stolování ad.), jiný rozměr zase zkusili navodit anketními otázkami typu čeho se bojíte, co máte zrovna v kapsách nebo koho máte rád. Opět ale jde jen o stručný výtažek, k tomu, aby film měl podobně sociologizující rozměr jako třeba Špátovo Největší přání II, není dostatečný prostor. I tak z českého, nábožensky lhostejného pohledu zazněly konkrétně na otázku, z čeho máte strach, nezvyklé odpovědi. Muž sděluje, jak se bojí božího trestu, slečinka někde (asi v USA) má obavu o lidi, co nevěří v Boha a jakýsi mladý černoch, pravděpodobně na úplně jiném kontinentě, má strach z homosexuality.

Finální tvar kromě střihu (Joe Walker) koncipuje především hudba (Harry Gregson-Williams, Matthew Herbert), která celé dílo bohužel unifikuje a výraznou měrou přispívá k jeho kýčovitosti. Střih s hudbou zde zabíjí jakoukoliv autenticitu. Dokonce i technická nedokonalost a řemeslná ušmudlanost uživatelských videí v celkovém kontextu připomíná ze všeho nejvíc reklamní estetiku. Produkční i režisérský pokus dostal zcela konfekční postprodukční kabát, v němž po experimentálním přístupu nezbyla ani stopa. Vznikl jakýsi „dokupop“, jenž má ohromovat, oslňovat smysly, dojímat a vzbuzovat pocit životní moudrosti.