O současné srbské kinematografii
Jugoslávie byla známá množstvím filmových studií v jednotlivých republikách. Jak tato studia dopadla po rozpadu federace? Podařilo se některým přežít do dnešních dnů?
Největší studio Avala Film se sídlem v Bělehradu, které bylo vybudováno za Tita (pojednává o tom dokument Cinema Komunisto), je nyní naprosto zničené. V 60. a 70. letech to bývalo jedno z hlavních center produkce v Evropě, bylo postaveno podle římského studia Cinecitta (dokonce i zvenčí tak vypadalo). Po balkánské válce v 90. letech prošlo špatnou privatizací, takže v současné době část místností slouží jako sklad časopisů soukromých firem. Proběhla celá řada pokusů studio obnovit, ale špinavé peníze a kontakty na mafii tomu zabránily. Srbsko má nyní další studio Pink film studio, které je vlastněno soukromou firmou. Pink company je největším mediálním konglomerátem původní Jugoslávie, který byl vytvořen za Miloševiče díky vazbám na vládu. V Záhřebu stále funguje studio Jadran film, které vyrábí chorvatské filmy a zajišťuje hostující produkce. Válkou nebylo příliš zasaženo a je stále kvalitní. Zajišťuje výrobu i návazné služby. Slovinsko disponuje studiem Viba film, které slouží místním produkcím. Na základě slovinské právní úpravy jakýkoliv film, jenž je podpořen Slovinským filmovým fondem, automaticky získává služby od Viba filmu. Toto je pravděpodobně nejlépe fungující systém v bývalé Jugoslávii. Bosna, Makedonie a Černá Hora nemají svá studia a využívají služeb post-produkce v Bělehradu, Budapešti, Sofii či Mnichově.
Filmaři byli nuceni po zániku některých studií využít ke studiové práci jiná, již zmíněná města. Bývají využívána také studia veřejnoprávní televize Serbian Radio Television.
Kde skončil archiv jugoslávských filmů vzniklých před rokem 1990? Lze staré filmy zapůjčit k projekci? A jsou v Srbsku kina nebo akce, které se k těmto archivním snímkům vracejí?
Bělehradská filmotéka je jedním z pěti top filmových archivů na světě s ohledem na počet filmů. V průběhu 90. let byly některé kopie díky nešetrnému skladování zničeny, ale nyní má archiv nový, vhodnější sklad. Filmotéka pravidelně spolupracuje s festivaly a filmovými akcemi po celém světě a není problém kopie získat. Také organizuje festival archivních filmů (Festival of Nitrate Film).
Do rozpadu Jugoslávie u nás neexistoval pojem „srbská kinematografie“. O všech filmech se hovořilo, jako o „jugoslávských“. Nakolik se již například v 80. letech lišily filmy z jednotlivých republik? Lze na dobu před rozpadem Jugoslávie aplikovat termíny srbská, bosenská, makedonská, chorvatská… kinematografie?
Není možné to takto rozdělit. Výrobní společnosti v každé republice byly založeny státem a lidi od filmu z celé země pracovali na filmech v každé z nich. Někdo by mohl namítat, že filmy vyrobené v Chorvatsku, chorvatskou produkční firmou a s chorvatským režisérem jsou „víc chorvatské“, ale je možné, že scenárista je Srb, kameraman je Bosňan a herci pocházejí ze všech republik. Například jedním z největších jugoslávských režisérů všech dob je Živojin Pavlovič, který je rodilý Srb, ale často pracoval ve Slovinsku. Tento fakt je také důvodem, proč byl po válce film na začátku nové spolupráce mezi nezávislými státy. Filmaři, producenti a herci se vzájemně znali z období před válkou, často pracovali společně a bylo pro ně logické vrátit se k původní spolupráci a pokračovat v ní. Dokonce ještě před první oficiální koprodukcí mezi zeměmi lidi od filmu z každého ze států pracovali na filmech v ostatních republikách.
Prohloubily se po rozpadu Jugoslávie rozdíly mezi kinematografiemi jednotlivých postjugoslávských zemí?
Odpovědět důkladně na tuto otázku by vydalo na dvacetistránkovou studii. Chorvatský spisovatel a filmový kritik Jurica Pavičič o tom napsal celou knihu. Ale pokusím se to shrnout. V průběhu války a těsně po ní Srbsko povětšinou vyrábělo populistické komedie a filmy inspirované válkou, ale byla to více propaganda než kinematografie. Chorvatská kinematografie byla významně ovlivněna oficiální politikou a budováním nové národní identity. Znamenalo to naprostý distanc od srbské kultury a vlivu, a tudíž výrobu čisté propagandy a nacionalistických filmů opěvujících národní historii. V Bosně se první filmy objevily až několik let po skončení války (1995) a většinou se zabývaly válkou samotnou nebo jejími důsledky. Je to pochopitelné, protože Bosna je zemí, která v 90. letech nejvíce strádala a toto se stále do její kinematografie promítá a pravděpodobně ještě po nějakou dobu bude. V zemích, které nebyly přímo ovlivněny válkou – v Makedonii a Černé Hoře, kinematografie doplatila na velmi špatnou ekonomickou situaci. Všechny filmy, které v Makedonii vznikly, jsou výsledkem úsilí jednotlivců, jako jsou například Milčo Mančevski a Darko Mitrevski. Černá Hora má stále málo výstupů – jeden celovečerní film za dva roky. Slovinsko, které se odtrhlo jako první, neutrpělo válkou a stalo se členem EU (a stále je jediným postjugoslávským státem v EU), mělo úplně jiný vývoj kinematografie, který je srovnatelný spíše se středoevropským filmem než s jugoslávským. Srbsko, Chorvatsko a Bosna pokračovaly ve výrobě filmů s válečnou tematikou i po roce 2000. Začaly se však objevovat nové trendy v důsledku toho, že filmaři i diváci byly přesycení deprimujícími válečnými příběhy. Souviselo to také s rozvojem evropské festivalové scény a také vstupem Eurimages do hry, čímž odstartovala éra artových filmů. Posílila se koprodukce mezi zeměmi a v roce 2006 vznikl první film, na němž se koprodukčně podílelo všech šest původních republik. Byl to film Hraniční hlídka (Karaula) chorvatského režiséra Rajko Grliče. Tato komedie pojednávala o posledních dnech Jugoslávie a stala se prvním regionálním kasovním trhákem.
A co cenzura? Jaký vliv měli v 90. letech na srbskou a chorvatskou kinematografii tehdejší političtí vůdci?
Samozřejmě, že zde určitý vliv byl, ale neexistovala oficiální cenzura. Jak jsem už zmínil, v Chorvatsku stát financoval téměř exkluzivně vznik patriotických filmů. V Srbsku, kde se vyrábělo více populistických filmů a komedií, šlo spíše o autocenzuru: někteří filmaři by se ani nepokusili dát do scénáře něco, co by šlo proti oficiální politice. Avšak mnoho filmařů zkusilo být kontroverzní a uspěli. Jejich filmy však nemohly být propagovány ve veřejnoprávní televizi (v 90. letech jediná společnost s celostátním pokrytím), což mělo vliv na nízkou návštěvnost. Nicméně jeden muž systém úspěšně porazil: Srdjan Dragojevič s filmem Rány (Rane) z roku 1998, který reprezentoval nejvyšší kritiku Miloševičovy éry a byl spolufinancován veřejnoprávní televizí. Poté, co Miloševičovi lidé z veřejnoprávní televize zhlédli hotový film, zjistili, co se stalo, ale už bylo příliš pozdě. Film nebyl inzerován v televizi, ale otevřený zákaz v kinech by byl kontraproduktivní a vládě by se vymstil. Film se stal obrovským hitem a nyní patří ke kultovním snímkům. Byl to také první srbský film od války, který šel do distribuce v Chorvatsku. Souvisí s tím i úžasná legendární historka – v chorvatských kinech byl film promítán s chorvatskými titulky, což je samozřejmě fraška, protože oba jazyky jsou v podstatě stejné a tato příhoda je dodnes zdrojem výsměchu chorvatské národní politice.
Jak se financují současné srbské filmy a jaký je průměrný rozpočet takového filmu?
Průměrný rozpočet je 1 milion euro. Tato částka je obvykle přemrštěná, vyrobit film v Srbsku ve skutečnosti nestojí tolik (pokud se nejedná o dobovou ságu nebo něco podobného), ale producenti a filmaři chtějí vydělat peníze ještě předtím, než jde film do kin, protože nikdy není jisté, jaká bude návštěvnost. Do doby zhruba před dvěma lety, kdy se systém rozpadl, byly filmy financovány ze Srbského filmového centra (pod záštitou ministerstva kultury) a Kulturním sekretariátem města Bělehradu, a to na základě veřejných soutěží. Z důvodu oddělení Srbského filmového centra od ministerstva kultury nebyla v posledních dvou letech žádná soutěž vyhlášena. Máme ale nový zákon o kinematografii, který by měl vstoupit v platnost na podzim, a v něm bude toto snad ošetřeno. Narůstá také počet koprodukcí. Je jednodušší financovat film s účastí sousedních zemí a použít peníze z Eurimages a MEDIA. To také umožňuje distribuovat filmy vně Srbska (většinou v Bosně, Makedonii, Černé Hoře a v Chorvatsku) a otevírá to dveře mezinárodních festivalů.
Obracejí se současní srbští tvůrci při hledání inspirace k domácí filmařské tradici, nebo jsou více ovlivněni západní kinematografií?
Řekl bych, že platí obojí. Nedávná místní filmová tradice je to, co už jsem zmínil: populistické filmy, historické výjevy a komedie. Ze starší, jugoslávské tradice, mladí filmaři berou inspiraci z období Černé vlny 60. a 70. let a často ji kombinují se západním (a asijským) žánrovým vlivem. Tak vznikají filmy jako Život i smrt porno bande (2009), Srbský film (Srpski film, 2010), Slzy na prodej (Čarlston za Ognějku, 2008), Šejtanov ratnik (2006), Šišanje (2010) a fenomenální snímek Klip (2012) Maji Miloš, který letos v únoru vyhrál Tygra v Rotterdamu.
Je možné konkrétně určit, kteří režiséři ze starší generace měli největší vliv na mladší generaci srbských filmařů?
Myslím si, že v současné době mají největší vliv filmaři Černé vlny Živojin Pavlovič, Želimir Žilnik, Aleksandar „Saša“ Petrovič a Dušan Makavejev.
Existují v současné srbské kinematografii nějaká témata, která jsou pro více tvůrců společná? Dá se pro srbský film najít nějaké společné poznávací znamení?
Jsou zde filmy pro širokou diváckou veřejnost jako nedávné hity Montevideo, cesta za snem (Montevideo, bog te video: Priča prva, 2010) a Parade (Parada, 2011), pak artové filmy určené pro festivaly, jako Bílý bílý svět (Beli, beli svet, 2010), Tilva Roš (2010), Obyčejní lidé (Ordinary People, 2009), a potom filmy smělé, hraniční, za hranicí slušnosti jako Srbský film, Život i smrt porno bande, Klip… Existuje také kategorie urbanistických komedií jako filmy Radivoje Andriče a Miroslava Momčiloviče. Tyto snímky se mohou přelévat i do jiných kategorií, jsou promítány na mezinárodních festivalech a také vydělávají v pokladnách srbských kin (v roce 2001 měl Andričův film Munje! návštěvnost přes 600 tisíc diváků a byl vyroben za zhruba 300 tisíc euro). Typickým tématem je samozřejmě historie, jugoslávské války v 90. letech a jejich následky.
Vidíte mezi mladší filmařskou generací nějaký výrazný filmařský talent ?
Mými oblíbenými jsou Mladen Djordjevič a Maja Miloš. Očekáváme také první celovečerní film Dane Komljena, který v loňském roce získal ocenění v Cannes za krátký film Ja već jesam sve ono što želim da imam (I Already Am Everything I Want To Have, 2010).
Kolik se dnes točí v Srbsku ročně filmů? A jaká je v Srbsku situace ve srovnání s ostatními republikami bývalé Jugoslávie?
Srbsko natočí nejvyšší počet filmů ze zemí bývalé Jugoslávie, obvykle deset až patnáct. Chorvatsko vyrábí sedm až osm filmů (deset v silných letech). Slovinsko natočí čtyři až pět filmů, v loňském roce jich vzniklo sedm. Bosna vyrobí v průměru dva filmy ročně, ale před dvěma lety vyrobila snímky čtyři a loni žádný. Makedonie vyráběla jeden film každý druhý rok, ale v posledních dvou letech tamější filmaři natočili čtyři filmy. Jeden z nich Punk’s Not Dead (Pankot ne e mrtov, 2011) se stal v Makedonii velkým hitem a získal ocenění v sekci Na východ od Západu na festivalu v Karlových Varech. Černá Hora vyrobí jeden film za dva roky. V Kosovu vloni natočili dva celovečerní filmy. Jinak se věnují dokumentům a krátkým filmům.
Jaká je divácká návštěvnost srbských filmů ve srovnání s hollywoodskými hity?
Kromě Francie bývalo Srbsko jediným místem v Evropě, kde lokální filmy překonávaly hollywoodské trháky. Po největším srbském filmovém hitu všech dob Zona Zamfirova (2002), který měl v letech 2001 a 2002 návštěvnost 1,6 milionu diváků (díky etnické podobnosti jak místa, tak času, kam byl děj zasazen, to byl také velký hit v Bulharsku), se síť kin začala rozpadat. Největší provozovatel kin Beograd film, který vlastnil sedmnáct sálů, byl prodán ve špatné privatizaci a nyní jsou ve všech těchto objektech v centru Bělehradu kasina, bary apod. Mezitím byly vybudovány tři nové multiplexy (pouze v Bělehradu, a loni jeden navíc v Novém Sadu; mnoho měst v Srbsku nemělo kino po řadu let, v Niši s 350 tisíci obyvateli nefungovalo kino téměř deset let a nové kino bylo otevřeno až letos). Samozřejmě, že provozovatelé kin šetří své promítací časy pro nejziskovější filmy – a tudíž Hollywood. Přesto jsou lokální komedie v Srbsku stále nejoblíbenějším žánrem. Parade Srdjana Dragojeviče měla návštěvnost 350 tisíc diváků, Šešir profesora Koste Vujiča (režírovaný Zdravkem Šotrou, který také natočil Zonu Zamfirovou) okolo 200 tisíc a zároveň kupříkladu film Alvin a Chipmunkové (Alvin and the Chipmunks, 2007) měl návštěvnost pouze 50 tisíc a Sherlock Holmes: Hra stínů (Sherlock Holmes: A Game of Shadows, 2011) 68 tisíc. Jiné, méně komerční filmy to mají těžší. Návštěvnost 30 tisíc u aktuálního filmu pro mládež Šišanje nebo 35 tisíc na romantické drama Čekaj me, ja sigurno neču doči (2009) jsou považovány za úspěch, ale před deseti lety by byla návštěvnost minimálně 100 tisíc.
Chodí se v Srbsku na artové filmy?
V obecném měřítku ne. Je tu určité procento populace (studenti, intelektuálové), kteří se o artové filmy zajímají, ale dívají se na ně jen na festivalech – potřebují nějakou akci, aby je to přilákalo. Distribuce filmů Larse von Triera nebo Michaela Hanekeho je v Srbsku plýtváním penězi. Distributoři je berou jen proto, aby je následně prodali na festivaly za promítací poplatek (obvykle získají práva na území celé bývalé Jugoslávie, kde se koná celá řada festivalů, takže nakonec získají zpět svou investici anebo i vydělají). Tyto snímky se hrají v jednom kině v Bělehradu po dva týdny, aby se obhájily peníze na distribuci z Eurimages. Opravdoví kinofilové tyto filmy zhlédnou mnohem dříve, stáhnou si pirátské kopie z internetu nebo čekají na festivaly. Myslím si, že situace je stejná ve všech východoevropských zemích, které nemají rozvinutou vlastní artovou scénu.
Má dnes v Srbsku některý režisér takové postavení, že diváci chodí na každý jeho film?
Emir Kusturica a Srdjan Dragojevič. Také filmy Zdravko Šotry jsou velmi populární, ale je to díky tomu, že mají velmi rozpoznatelný styl a obsazení. Pravidelní diváci nejdou na „nového Šotru“, ale prostě rádi vidí, co zrovna frčí. Režíruje také megapopulární TV seriál a jeho filmy jsou „velmi televizní“.
Jak se daří srbským filmům v zahraničí? Získávají ocenění na zahraničních festivalech, dostávají se do zahraničních filmových distribucí? A mají filmy úspěšné v zahraničí dobrý ohlas i u domácího publika? Narážím na úspěch rumunské nové vlny, která si v Rumunsku nacházela cestu k publiku jen pozvolna.
Samozřejmě, stejně jako artové filmy z jakékoliv jiné evropské země, i srbské filmy získávají ceny na mezinárodních festivalech. Posledním důležitým příkladem je již zmiňovaný Klip, vítěz z Rotterdamu. Ale stejně jako kdekoliv jinde nedostanou příliš šancí v kinech doma. Čtyři týdny po uvedení měl Klip návštěvnost pouze osm tisíc diváků. Jak jsem už vysvětlil, pokud nejde o lokální komedii, distributoři a provozovatelé nepočítají s velkou návštěvností, a tak ani neinvestují do inzerce a plakátů a většina lidí se o těchto filmech nedozví. Noviny publikují zprávu o festivalovém úspěchu na kulturní stránce, kterou čtou pouze lidé, jenž tyto filmy stejně uvidí. Díky koprodukci se některé filmy v omezené míře promítají v ostatních evropských zemích, obvykle v Rakousku, Německu, Francii nebo Švédsku (mimo země bývalé Jugoslávie, kde jsou srbské filmy nejpopulárnější). Klip bude distribuován do patnácti zemí včetně Japonska.
Který srbský film byl u diváků nejúspěšnější a čím si vysvětlujete jeho úspěch?
V roce 2011 to byl Dragojevičův film Parade (film v srpnu do české distribuce uvádí Film Europe – pozn. red.). Bylo by příliš komplikované a dlouhé vysvětlovat jeho popularitu ze srbského úhlu pohledu, ale pro zahraniční diváky je pravděpodobně dostačující zmínit, že tento film získal diváckou cenu na filmovém festivalu v Berlíně.
Do české filmové distribuce se ze zemí bývalé Jugoslávie filmy dostávají jen velmi sporadicky. Dá se říct, že i přes dobrou odezvu ze strany kritiky tyto filmy zpravidla nezaznamenávají masivní ohlas u českého publika. Jaká je situace s českými filmy v Srbsku?
Žádné české filmy se k nám nedostanou, kromě festivalů. Myslím, že posledním filmem z České republiky, který šel v kinech, byly Vratné lahve Jana Svěráka. Situace je podobná jako u již zmíněných artových filmů. Domnívám se, že filmy jako Cigán nebo Alois Nebel by byly pro diváky zajímavé, ale distributoři se dostatečně nezamyslí nad tím, aby je hráli. Myslím si, že Česká republika a Slovensko si uchovaly kulturu navštěvování kina a pokračují v tradici z let před revolucí, kdežto v Jugoslávii válka vše zničila. Nové generace vyrůstaly v časech, kdy se vůbec do kina nechodilo. Československá kinematografie byla v Jugoslávii velmi dobře známá a uznávaná, ale pro nové generace neznamená nic. Ony často ani nevědí, kdo je Miloš Forman.
V České republice se v souvislosti s jugoslávskou kinematografií často připomíná tzv. Pražská škola jugoslávského filmu, jejímiž představiteli by měli být absolventi pražské FAMU Goran Paskaljevič, Goran Markovič, Srdjan Karanovič, Lordan Zafranovič, Emir Kusturica, Rajko Grlič a další. Myslíte, že prostřednictvím těchto režisérů FAMU významným způsobem ovlivnila celou jugoslávskou kinematografii, nebo jde pouze o výmysl některých českých filmových kritiků?
Tito filmaři patří samozřejmě k nejdůležitějším v jugoslávské kinematografii a my také používáme označení „Pražská škola“. Vyvinuli různé osobní styly – filmy Paskaljeviče jsou velmi odlišné od Grličových a Zafranovič s Markovičem jsou téměř protipólem, ale to povědomí tady je – kritici a teoretici je zahrnují do jedné skupiny. Lidé vědí, že v době, kdy tito lidé studovali FAMU, to byla jedna z nejlepších filmových škol na světě a v Jugoslávii nebylo nic srovnatelného. Tedy rozhodně to není jen český výmysl. FAMU je odpovědná za velkou a důležitou část jugoslávské kinematografie.
Jak v Srbsku funguje filmová distribuce a kdo kina provozuje?
V Srbsku je několik distribučních společností. Tři z nich mají smlouvu s hollywoodskými společnostmi a také jsou zde dva silní nezávislí distributoři. Kina jsou provozována dvěma distributorskými společnostmi (každá vlastní multiplex v Bělehradu, plus jedna má nyní smlouvu s rakouským Cineplexx a nedávno otevřela jeden multiplex v Kragujevaci ve středním Srbsku). Také provozovatel Slovenia’s Kolosej, který má multiplexy napříč celou bývalou Jugoslávií, vlastní největší a nejpopulárnější jedenáctisálový multiplex v nákupním centru Nového Bělehradu. Malá kina téměř zanikla, v současné době v Bělehradu fungují tři nebo čtyři.
Zanikla jednosálová kina v Srbsku až s nástupem vícesálových multiplexů? Kolik kin v Srbsku je digitalizováno? Týká se digitalizace také jednosálových kin?
Otevření multiplexů a zánik malých kin nešly ruku v ruce. Malá kina byla zničena spíše chatrnou privatizací, kdežto multiplexy vznikaly později a velmi pomalu – to bylo důvodem, proč se návštěvnost v průběhu let 2000 až 2009 propadla. Nyní se to pomalu vrací do starých kolejí. Dle informací Srbského filmového centra je 20 kin z celkového počtu 126 digitalizováno. Ale nejsem si jist, zda jsou tato data správná.
Současná srbská kinematografie má divákům v České republice bezesporu co nabídnout. Proto jsme ji také zvolili za hlavní téma Letního filmového maratonu. Jak byste současnou srbskou kinematografii zhodnotil vy? Které filmy by měli čeští diváci vidět?
Je tady mnoho zajímavých filmů. Od těch určených širokému publiku, jako je Parade, až po festivalové filmy Bílý bílý svět nebo Neprijatelj (2011), což je také žánrový film – jeden z mých oblíbených. Ale doporučil bych zejména nový „transgresivní film“ jako Život i smrt porno bande, Srbský film, Who the fuck is Miloš Brankovič (2008) a Klip.
Hostem Letního filmového maratonu Vsetín 2012 by měl být Ljubiša Samardžič. V České republice je mezi pamětníky známý hlavně díky roli Bořivoje Šurdiloviče ze seriálu Horský vítr (Vruc vetar), který běžel v 80. letech v Československé televizi. Co si diváci v Srbsku vybaví při vyslovení jeho jména?
Nepočítaje Velimira „Baťu“ Živojinoviče je možná nejpopulárnějším hercem v bývalé Jugoslávii. Zjednodušeně: Ljubiša je zavedené jméno, rozpoznatelné a milované všude. Opravdová hvězda.
Přestože je Ljubiša Samardžič především úspěšným hercem, my jsme se jej rozhodli představit jako režiséra, protože právě režii se v posledních letech věnuje mnohem víc. Jak jsou v Srbsku přijímány filmy a seriály, které režíroval?
Se svým prvním filmem, který režíroval, Nebeska udica (1999) se Ljubiša trefil do správného času a účastnil se soutěže v Berlíně. Tento film byl v Srbsku také velmi populární, protože vyprávěl humánní příběh poukazující na stinnou stránku bombardování NATO v roce 1999. Později s filmem Nataša (2001) objel mnoho mezinárodních festivalů a i v Srbsku měl vysokou návštěvnost. Nicméně si myslím, že nejlepší práci odvedl jako producent s filmem Ubistvo s predumisljajem z roku 1995, režírovaným Gorčinem Stojanovičem, ten považuji za jeden z nejlepších srbských filmů 90. let. V současné době zaznamenává na Balkáně TV seriál Vůně deště na Balkáně (Miris kiše na Balkanu, 2010) fantastickou sledovanost a získal velmi pozitivní kritiky jako jeden z mála kvalitních, stylových lokálních seriálů – na rozdíl od obvykle vyráběných TV seriálů, které jsou jednoduché, populistické a až inteligenci urážející.
Který film z programu Letního filmového maratonu by si diváci v žádném případě neměli nechat ujít?
Absolutních 100 (Apsolutnih sto, 2001) Srdjana Goluboviče lze považovat za první příval žánru v srbské kinematografii po válce. Je to silný thriller, který zafunguje všude ve světě. Až vyrostu budu klokan (Kad porastem bicu kengur, 2004) Radivoje Andriče je urbanistická komedie a opravdu mě zajímá, zda bude srozumitelná i pro české diváky. Technotise: Edit a já (Technotise: Edit i ja, 2009) od Aleksy Gajiče je v srbském filmu úplné zjevení. Lokální animované filmy jsou velmi vzácné a tento je po technické stránce excelentní a může být přirovnán k nejlepší evropské i asijské animátorské tvorbě. Who the Fuck Is Miloš Brankovič je podivný mix urbanistického filmu, filmu noir a filmu překračujícího hranici morálky a vyslovujícího otázky týkající se náboženství, sexuální identity a národní identity, zločinu a vlády. Určitě by ho měli vidět ti, co vyhledávají temnou atmosféru a pesimistický pohled. Film je také úžasně natočený, divák si není jist, jestli je barevný, nebo černobílý, a zajímavý bude zejména pro filmaře. Turné (Turneja, 2008) a Besa (2009) jsou silné snímky od starých mistrů FAMU, režisérů Markoviče a Karanoviče, jsou to festivalové filmy v pravém slova smyslu. Kola (Točkovi, 1999) je temný a velmi zábavný komediální thriller, kdežto Profesionál (Profesionalac, 2003) připomíná komunistickou minulost, což by mělo být českým divákům blízké. Nakonec, nejsilnější film ze všech – Rány od Srdjana Dragojeviče – je jedním z nejlepších filmů v historii srbské kinematografie. A samozřejmě všechny filmy Ljubiši Samardžiče jsou divácky velmi přátelské.
Rozhovor vznikl pro katalog Letního filmového maratonu Vsetín (8.–10. 6. 2012)
Téma festivalu: Srbský film 1991–2011
Otázky kladl Jiří Fiala s přispěním Milana Kostelníka, překlad Jitka Kretová