XV. Seminář britského filmu skončil
Třídenní Seminář britského filmu, jehož tři programové cykly byly zahájeny v pátek (viz předešlá aktualita) řadou zajímavých snímků i akcí (komponovaný pořad Střípky času + Akce Lennon věnovaný tuzemskému obtisku aury okolo Johna Lennona v 70. a 80. letech, či originální britské novinky Čtyři lvi (Four Lions, 2010) nebo Exam [2009]), pokračoval o víkendu za hojné účasti a v dobré náladě dál.
Sobotní ráno mohlo na přehlídce divákům rozsvětlit půvabné Bright Star, v němž romantický básník John Keats vyznává verši: Hvězdo zářivá, kéž tvá stálost nepohasne lásku tajemně krásné Fanny Brawnové. Snímek slavné režisérky Jane Campionové, jenž byl k vidění i v pátek, soutěžil mimo jiné minulý rok v Cannes. Anebo si mohli návštěvníci zpříjemnit jitro klasicky „animákem“. Ovšem šlo o kus zcela netradiční – Žlutou ponorku (Yellow Submarine) z roku 1968, která je zpracováním desky The Beatles s dlouhým názvem Sgt. Pepper‚s Lonely Hearts Club Band. Hlavní linie přehlídky věnovaná Lennonovi měla dále přes den na programu své vrcholy. Po čerstvém televizním filmu z BBC Lennon Naked, ke kterému byl připojen i krátký animovaný (a na Oscara nominovaný) snímek I Met the Walrus (2007), který vytvořil Josh Raskin díky letité nahrávce Lennonova mírového poselství z roku 1969, přišel na řadu snímek Jak jsem vyhrál válku (How I Won the War, 1967) ozdobený umělcovou hereckou účastí. Satirickou protiválečnou knihu Patricka Ryana, jíž takto zfilmoval Richard Lester, jistě není třeba představovat. Proti původnímu záměru trochu bohužel vyšuměl do ztracena program připravený na pátou hodinu odpolední, kde měl být přivítán (když ne osobně, tak alespoň online kontaktem přes síť) osobní Lennonův přítel a rodák z Liverpoolu Bill Harry, jenže i z této třešničky na dortu k letošním muzikantovým výročím nakonec sešlo. V prostoru před plátnem alespoň krátce pohovořil vydavatel Lennonových literárních textů a pak byly puštěny experimentální díla Lennona a Yoko Ono (Two Virgins) či Jonase Mekase (Happy Birthday, John), jež vybíral přímo hudební publicista Bill Harry.
Kdo neměl ještě dost a chtěl vidět umělcův pozoruhodný osud plný zvratů v kostce, pro toho byl ideální dokument Imagine: John Lennon (1988). Strhující snímek Andrewa Solta sledoval plný Mír (ostatně jako další snímky věnované hlavnímu idolu letošního ročníku). Program tím zdaleka nekončil – hned po komplexním dokumentu byl k vidění poněkud rozvolněnější počin Lennon NYC (2010), věnující se důsledně lennonovskému americkému období v New Yorku a LA v 70. letech (ve kterém bylo nejlépe k vidění, jak geniální muzikant a vlivný bojovník za lidská práva střídal nálady a měnil své životní hodnoty), a v neděli v tomto duchu pokračovaly další dva snímky, jejichž náplň je popsána už v samotných názvech: montážní dokument USA versus John Lennon (The U.S. vs. John Lennon, 2006) a Zavraždění Johna Lennona (The Killing of John Lennon, 2006), rekonstruující černou tečku na konci muzikantovy cesty z pohledu jeho vraha.
Sobota nicméně patřila rovněž jinému hrdinovi a vlivnému hybateli lidských srdcí, Nicholasi Wintonovi, jenž letos oslavil 101. narozeniny a o němž natočil trojici filmů slovenský režisér Matej Mináč. Ve světě slavný dokument Síla lidskosti – Nicholas Winton z roku 2002 (mj. International Emmy Award), který po školách úspěšně seznamuje žáky s historií Wintonovy záchranné akce, při které stovky českých a slovenských židovských děti v roce 1939 nalezly svobodný život v rodinách britského království, i zhruba 20 minutový sestřih z nově vzniklého projektu Nickyho rodina (do kin se chystá v květnu příštího roku), jenž je jakýmsi pokračováním emotivního dokumentu, byly doplněny bohatým vyprávěním o tématu, jeho filmovém zpracovávání i blíže o osobě Nicholase Wintona, jenž je stále čilým, nesmírně pokorným a zábavným pánem.
Mezi výběrem britského „best of“ posledních dvou let je třeba zmínit večerní předpremiérové uvedení letošního snímku Mika Leigha Další rok (Another Year), který má pověst výtečného precizního filmu, s řadou pozoruhodných hereckých výkonů i nepředvídatelným dějem, jenž se odehrává v průběhu čtyř ročních období povětšinou v domku manželské dvojice Toma a Gerri, kde se setkávají jejich příbuzní i přátelé, ale který navzdory tomu na letošním festivalu v Cannes nezískal žádnou z cen. A komu se ani po sobotní půlnoci nechtělo spát, nebo pít horký čaj v teple a klidu, mohl se spolu s Duncanem Jonesem vydat na Moon. Tajemné sci-fi s překvapivou pointou z loňského roku přilákalo vcelku hojný počet nočních astronautů.
Co se týče neděle, programový výběr mohl potěšit především ty, kdož v běžné distribuci nestihli surrealistickou komedii Bunny a Býk (Bunny and the Bull, 2009) Paula Kinga a adaptaci memoárové knihy novinářky Lynn Barberové Škola života (An Education, 2009) v režii Dánky Lone Scherfigové, snímek, jenž byl ověnčen třemi nominacemi na Oscara.
V předsálí Reduty, loučící se v odpoledních hodinách s posledními návštěvníky za zvuku Lennonových skladeb Give Peace a Chance nebo Happy Xmas, jež dobarvovaly dokonalou zimní atmosféru předmikulášovské akce, ještě zůstávají viset fotografie z cyklu Proměna Lennonovy zdi v Praze v průběhu času šestice autorů. Ať už ve středu 8. prosince při výročí třiceti let od Lennonovy smrti uctíte památku kdekoli, můžete se již nyní těšit na příští ročník Semináře s pořadovým číslem šestnáct.
Autor
