Barrandov byl pro nás nejlepší volbou

Režisér Bong Joon-ho patří mezi zástupce jihokorejské nové vlny začátku nového milénia. Ve svých filmech často kombinuje více žánrů, ke kterým přistupuje inovativním a ozvláštňujícím způsobem. Mezinárodní uznání si získal detektivkou Pečeť vraha (2003), která se stala diváckým hitem doma i v zahraničí. Největší uznání kritiků sklidil jeho film Mutant (2006), mistrovská žánrová směska na pomezí akční komedie a hororu.
Přestože se jeho nejnovější film Snowpiercer (analýza filmu k přečtení zde) natáčel ve Filmovém studiu Barrandov, do naší distribuce si cestu nenašel. Jedinou příležitostí vidět tento film v kině tak byla projekce na festivalu v Karlových Varech. Díky skvělé spolupráci tiskového oddělení festivalu vzniknul na stejném místě také tento rozhovor (plný zákeřných spoilerů).

Váš film vychází z komiksové předlohy. Tento zdroj inspirace je v dnešní kinematografii poměrně běžný. Avšak grafický román Le Transperceneige je z 80. let. Proč nevznikla adaptace tohoto komiksu už dříve?
Když jsem poprvé objevil tento komiks, okamžitě mě dostal svým jedinečným stylem, ale nevěděl jsem, kdy byl publikován. Později jsem si ho koupil v obchodě a zjistil jsem, že je z roku 1982. Pochopil jsem, že příběh i vizuální styl jsou nadčasové, protože vypráví o bohatých a chudých lidech. Od 80. let až doteď žijeme v kapitalismu, takže toto téma nadále přetrvává. Je univerzální pro každou zemi a každou éru. Vizuální styl tohoto komiksu je naprosto unikátní. Filmů i románů s apokalyptickou tematikou je spousta, ale žádný není o poslední přeživší skupině lidí v jedoucím vlaku. Vlastně je to trochu na hlavu, zůstat ve vlaku není zrovna nejefektivnější způsob jak přežít. V jistém smyslu je to více symbolické fantasy než sci-fi. Víte, sci-fi a fantasy jsou rozdílné žánry. Tento film je ovšem kombinací obou. Z vědeckého pohledu je takřka nemožné roky udržovat jedoucí vlak v nové době ledové, líbila se mi však ta základní idea. Na jednu stranu je ten příběh hloupý, zároveň však velice speciální a neskutečně zajímavý.

Sám jsem si říkal, proč ten vlak vlastně stále cestuje, když nemá kam. Nebylo by lepší přežívat na jednom místě?
Vše je velice symbolické. Když vlak zastaví, všichni umrznou. Když je vlak v pohybu, znamená to, že motor je v chodu. A motor je zdrojem energie nutné k přežití. Lidé se obávají toho, že se motor jednou zadrhne a všichni umrznou. Má to v sobě jistou náboženskou symboliku. To je jedním z důvodů, proč je tento příběh na pomezí sci-fi a symbolické fantasy.

Hodně se mi líbila apokalyptická atmosféra filmu. Jak se taková atmosféra vlastně vytváří?
Zvláštní na tomto filmu je, že téměř vše, co se za necelé dvě hodiny stane, se odehraje uvnitř vlaku. Vše co je venku, ten zmrzlý svět pohřbený pod sněhem, pozorujeme zevnitř vlaku. Důležité je pro mě to, co vidí postavy. To vytváří onu specifickou náladu filmu. Prvních dvacet nebo pětadvacet minut vidíme pouze interiér vlaku. Pohybujeme se pouze v zadní sekci vlaku, kde přežívají chudí lidé. Kamera vůbec neopustí tento prostor, ve kterém nejsou žádná okna. Nemůžeme tudíž vidět, co je venku. Snažil jsem se nakumulovat klaustrofobický pocit uvěznění v malém a špinavém prostoru uzavřeném chladnými ocelovými stěnami. Z tohoto hrozného prostoru utečeme spolu s postavou Chrise Evanse. Teprve od tohoto okamžiku můžeme postupně objevovat venkovní svět. Nejprve skrze malá okénka a poté, v sekci bohatých lidí, skrze větší a větší okna. Zajímavé na tom je, že to známe i z reálného světa. V Jižní Koreji, ale pravděpodobně i v mnoha jiných zemích, bydlí bohatí lidé na kopcích, v luxusních vilách s obrovskými okny nebo skleněnými stěnami, přes které mají nádherný výhled na krajinu. Naopak ve slumech, v chudých městských čtvrtích, najdeme pouze malá okénka, za kterými je hned stěna další budovy. V tomto ohledu je to myslím velice realistické.

Myslím, že na prostor opravdu kladete velký důraz. Ve filmech je to zpravidla čas, co dramatizuje příběh, ale v případě Snowpiercera je to prostor. Pracoval jste s prostorem už ve scénáři?
Prostor ve vlaku dominuje v tomto filmu všemu. Struktura narativu je založená na struktuře vlaku. Jedna sekce vlaku se rovná jedné sekvenci ve filmu. Důležité je, že novou sekci můžeme vidět jen tehdy, když ji vidí také Chris Evans. Pokud by Chris zůstal v zadní části vlaku, nikdy bychom neviděli, co je vpředu. V hollywoodských filmech je běžné křížově vyprávět dva souběžné děje. Po úvodu v sekci chudých lidí bychom přešli do bohaté sekce, kde je Tilda Swinton, kde děti mohou studovat, a pak by kamera přešla zpět do chudé sekce. Ale já tento styl nemám rád. Chci, aby diváci prošli celým tím procesem revoluce spolu s Chrisem Evansem. Proto můžeme vidět pouze ty sekce vlaku, do kterých už Chris Evans vstoupil. To bylo pro mě důležité. Také každá postava je spojena s určitým konkrétním prostorem. Učitelku potkáme ve školní sekci. Paul Lazar, který vyrábí potravinové cihly, je zase v místnosti s pecí. Každá postava má svoji funkci a prostorem definovanou pozici. To je také spojeno s ideologií systému, kterou se snaží Wilford (Ed Harris) a jeho lidé udržet. Každý má v ekosystému vlaku své předurčené místo. Každá postava a situace, způsob jakým je vedeno publikum, vše závisí na struktuře prostoru ve vlaku.

Jak vypadal ten vlak ve studiu? Byl velký jako běžný dopravní vlak?
Byl větší než normální vlak. Asi o 25% až 30%. Šířka našeho vlaku byla 3,5 metru, zatímco normální vlak má jen asi 2,6 nebo 2,7 metru.

Vypadá to, že jste si dělal vlastní vlakový výzkum.
Maketa vlaku byla ve fázi přípravných prací nejdůležitějším tématem. Šířka vlaku určovala ráz natáčení. Mělo to také zásadní vliv na náš rozpočet. Už jen kolik lidí mohlo být naráz ve vagónu, třeba jen 7 nebo 8. Záviselo na tom, kolik bude potřeba komparzistů, členů štábu, kolik kostýmů, předmětů a nábytku, to vše muselo být při stavbě vlaku bráno v potaz. Mnohokrát jsme zkoušeli simulovat různé situace, bylo to velice vtipné. Skutečná velikost byla 3,5 metru na šířku a 22 nebo 23 metrů na délku. Vytvořili jsme 26 různých vagónů.

Proč jste si vybral Barrandov Studio pro natáčení tohoto filmu? Nebo to bylo produkční rozhodnutí?
Původním záměrem bylo natočit film v Jižní Koreji a pozvat všechny ty americké a evropské herce k nám. Bohužel však v Koreji není dostatečně velké filmové studio. Potřebovali jsme vytvořit alespoň 4 vzájemně propojené vagóny, což vyžadovalo délku necelých 100 metrů. Největší filmové studio v Koreji má jen asi 55 nebo 60 metrů. Pátrali jsme tedy po největším studiu. Taková jsou samozřejmě v Hollywoodu, ale ta jsou plně obsazená na dlouhou dobu dopředu vysokorozpočtovými filmy. Navíc jsou velice drahá a platí v nich komplikovaná odborová legislativa. Zaměřili jsme se tedy na evropské země: Německo, Českou republiku, Rumunsko a Maďarsko. Barrandov byl nejlepší. Doporučil mi ho také režisér Guillermo del Torro, který zde natočil film Hellboy (2004). Pochvaloval si český štáb a místní umělce. Barrandov nám mohl poskytnout vše, co jsme potřebovali. Pro natáčení jsme používali barrandovskou Mega-Stage, složenou ze tří samostatných studií. Avšak zeď se dá jednoduše odstranit a vzniká tak jedno obrovské studio. Vybudovali jsme tam téměř 95 metrů vlakové soupravy. Ve štábu jsme měli spoustu českých pracovníků, kteří již měli mnoho zkušeností s hollywoodskými filmy, které se natáčely v České republice, např. Mission Impossible 4 (Mission: Impossible – Ghost Protocol, 2011), právě Hellboy a mnohé další. Natáčet zde byla skvělá zkušenost.

Díval jste se na jiné filmy s vlakovou tematikou, abyste načerpal inspiraci, jak se se specifikami takového filmu vypořádat?
Snowpiercer samozřejmě je vlakovým filmem, ovšem v naprosto odlišné situaci. Je to sci-fi vlak. Ovšem v průběhu příprav jsem pár vlakových filmů pro inspiraci viděl. Například film Johna Frankenheimera Vlak (1964), ve kterém hraje Burt Lancaster. Odehrává se v době druhé světové války. Je zde scéna, ve které nacisti kradou umělecké předměty a rebelové se snaží zastavit vlak. To bylo velice inspirativní, tento film můžu jedině doporučit. Dále pak Splašený vlak (1985). Scénář napsal Akira Kurosawa a režisérem byl Andrej Končalovskij. Jon Voight hraje vězně na útěku, který se zmocní vlaku a ujíždí s ním před policií. Je to filozofický akční film odehrávající se ve vlaku jedoucím zasněženou ruskou krajinou. To je také velice dobrý film.

Obsahuje Snowpiercer ještě další žánry? Není to zároveň tak trochu i road-movie, či dokonce walk-movie?
Spolu s dalšími členy štábu jsme si říkali, že je to vlastně cestování jako v road-movie, akorát se odehrává uvnitř vlaku. Je to cesta Chrise Evanse mezi dvěma otcovskými figurami, od Johna Hurta k Edu Harrisovi. John Hurt je vnímaný jako kladná postava a Ed Harris jako záporná. Tragické na tom je, že oba jsou kladní i záporní hrdinové zároveň, jsou přáteli. To je tragédie zejména pro Curtise (Chris Evans). Každopádně je to road-movie uvnitř vlaku. Vlak cestuje a Chris Evans se probíjí vpřed uvnitř vlaku. Je to svým způsobem dvojí pohyb dopředu.

Hlavní postava, Curtis, není zrovna typickým hrdinou, neboť pochybuje o svých schopnostech vůdce.
Důležitým aspektem je, že Curtis nenávidí sám sebe. Je na sebe velice tvrdý. Jak může být vůdcem, když má stále dvě zdravé paže? Staví se k sobě cynicky a je svým způsobem temným hrdinou. Sám sebe jako hrdinu rozhodně nevidí, ale je posedlý revolucí. Zároveň je posedlý myšlenkou dostat se do přední části vlaku a zachránit chudé lidi před utrpením. Cítí totiž vinu. Před 17 lety se při hladomoru pokusil sníst dítě a zavraždil Edgarovu matku. Když se chudí lidé rozhodli, že každý obětuje jednu ruku, aby se nakrmili, snažil se i Curtis přinést svou oběť, ale nedokázal to. Cítí se tedy zahanben, vinen, nese si trauma. Nepřemýšlí o sobě jako o hrdinovi, ale musí se jím stát pod tíhou odpovědnosti a viny. Myslím, že je to velice sympatická postava. Nakonec to však dokáže a přinese vlastní oběť – přijde o ruku, aby zachránil malého kluka před zkázou v motoru vlaku.

Jak se vám podařilo obsadit takové herce, jako je Tilda Swinton a Chris Evans?
Tilda Swinton byla na samotném začátku castingového procesu. Potkal jsem se s ní na festivalu v Cannes, ještě než byl hotový scénář. Bylo to v roce 2011. Byl jsem porotcem v sekci Caméra D’or. Ona byla na festivalu s filmem Musíme si promluvit o Kevinovi (2011). Pár let před tím, kolem roku 2008 nebo 2009, jsem viděl rozhovor s Tildou Swinton, ve kterém řekla, že ona i celá její rodina milují film Mutant. To mě vážně potěšilo. Páni, ona viděla můj film! Já jsem taky jejím fanouškem. Potkali jsme se náhodou v Cannes na festivalu a stali se z nás kamarádi. Říkali jsme si, že bychom spolu měli něco natočit. Když jsem se vrátil na hotel, projel jsem si znovu scénář. V té době jsem psal Snowpiercera. Zjistil jsem, že žádnou roli pro Tildu Swinton nemám. Ministryně Masonová byla původně muž ve středních letech. Trochu jsem tedy postavu genderově pozměnil a nabídnul ji Tildě, která ji s radostí přijala. To byl úplný začátek.

S Chrisem Evansem to bylo jiné. Nikdy předtím jsem se s ním nesetkal, ale naše castingová režisérka Jenny Jue nám ho doporučila pro postavu Curtise. Chris není jen Captain America, má spoustu jiných hereckých poloh. Jenny mi dala DVD filmu Puncture (2011). Je to americký nezávislý snímek založený na hlavní postavě. Tou je drogově závislý právník. Je to velice delikátní a temná postava. Chris Evans byl v té roli geniální. Je to opravdu pan herec. Tato postava byla naprosto odlišná od toho, co zosobňoval Captain America. Pro Snowpiercera jsme hledali silnou akční postavu, která má však zároveň jemnou a temnou stránku. A Chris Evans má obě tyto polohy. Byl perfektním představitelem Curtise. Jediným problémem bylo, že jsme museli zakrýt jeho svaly. Jeho ruka je asi jako moje stehno. Ve filmu je to ale muž z chudé sekce, který už 17 let jí tu stejnou odpornou stravu, tudíž nemohl vypadat jako reálný Chris Evans. Nosil na sobě několik vrstev oblečení, všechny ale měly ustřihnuté rukávy, takže měl pod kabátem už jen nahé ruce. Je to opravdu silný chlap. V soukromí je to však velice klidný a citlivý člověk. Není to ten americký typ machýrka ze střední, který má hlavní slovo ve třídě a souloží s roztleskávačkami. Je to velice inteligentní a citlivá osobnost.