Česká radost 2010 (MFDF Jihlava)

Poslední říjnový týden se v Jihlavě uskutečnil 14. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Ve svém textu se zaměřím na soutěž tuzemských děl nazvanou Česká radost.

O některých titulech do našich kin uvedených (Cinematerapie, Český mír) jsme již na stránkách 25fps psali. V distribuci se objevil už i hodinový exkurs do dějin české ekonomiky devadesátých let pojmenovaný Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace. Režisér Radim Procházka se (podobně jako jeho kolega Robert Sedláček) jako jeden z mála našich dokumentaristů věnuje novodobým politickým dějinám (viz Papírový atentát z roku 2007). V Catenacciu připomíná neblaze proslulé finanční podvody, které mohly dosáhnout obřích rozměrů zásluhou právně neošetřené ekonomické transformace. Snímek se odvíjí na pozadí vzestupu drnovického fotbalového klubu, nepřináší objevná fakta, ale překvapivě nezatíženě rekapituluje danou etapu jako uzavřenou a doposud neprobádanou. Snad i díky tomu titul nevyvolal bouřlivější debatu a především díky hravé formě působí téměř jako mystifikace. Skutečnost Procházka nahlíží okem dobrodruha pátrajícího po jakýchkoliv stopách v útrobách zchátralého stadionu, k němuž se dostane skrze sousedící dinopark. Film tak stejně jako legendární Cesta do pravěku („pravěkost“ umocňuje fakt, že je téměř celý natočen osmimilimetrovou kamerou) začíná listováním v nalezené fotbalové kronice, na jejíž první straně se symbolicky skví fotografie Václava Klause s autogramem. Nejen odkazem k Jurskému parku se však dostáváme ke globálním souvislostem, s nimiž je český vynález tunelování nechvalně propojen. Dokument měl premiéru v kinech už začátkem září a prošel jimi téměř bez povšimnutí. Ocenění a pochvalných uznání se s politováníhodným zpožděním dočkávají zatím pouze snímky účtující s relikty komunismu nebo fašismu a i tato „vyrovnávání se s minulostí“ občas ve společnosti vyvolávají těžko pochopitelné a zarážející diskuze či přímo odmítnutí (viz česká poválečná msta na německém obyvatelstvu).¹

Nesvatbov

Naopak k zastižení v kinech (premiéra 9. prosince 2010) by měl být Nesvatbov, nový film Eriky Hníkové, jenž jihlavskou akci zahajoval. Režisérka se vyslovuje k současnému fenoménu tzv. singles, tedy svobodných třicátníků. Problematiku přibližuje skrze portrét tří nezadaných z malé slovenské vesnice. Obec je však pozoruhodná zejména postavou akčního starosty – sociálního inženýra, jenž už v obci ledacos vybudoval a na srdci mu leží právě populační otázka (touto tematikou se okrajově zabýval i slovenský dokument Osadné Marko Škopa). Snaží se, pochopitelně neúspěšně, místní svobodné přimět ke společnému soužití. O problému bez ostychu hovoří do místního rozhlasu, kde mimo jiné nadává mladíkům za opilecké výtržnosti apod. Film ukazuje proměnu tradičních vesnických hodnot spočívajících v postupné ztrátě společenského tlaku na mladé, aby se brali. Jejich svoboda a samota zároveň však na rozdíl od velkoměstských singles není zcela dobrovolná, ale dána omezeným výběrem či rodinnými determinacemi (např. úzké soužití s matkou). Hníková veskrze vážné a smutné téma prezentuje syrovou a komediální formou, v níž se nevyhýbá prezentaci trapných a „nepatřičných“ momentů, jež mohou připomenout česká díla Miloše Formana či svým promyšleným a jednotným tvarem snímky Ulricha Seidla.

Ve světové premiéře byl v Jihlavě rovněž uveden nový snímek Víta Klusáka Vše pro dobro světa a Nošovic. Je až s podivem, jak výlučné a spíše festivalové tituly (Socialismus, Sama v Africe) uvádějí do kin české distribuční společnosti Artcam nebo SPI a vedle toho divácky podstatně atraktivnější film, jímž pro diváky díky tématu i vstřícné formě vyprávění Klusákovo dílo nepochybně je, musí být uváděn do kin (stát by se tak mělo v únoru příštího roku) Asociací českých filmových klubů, která se zaměřuje na distribuci „artovějších“ titulů. Autor se vyhýbá politickým diskuzím a faktografickým údajům objasňujícím politicko-lobbistické pozadí případu. Zajímají ho konkrétní osudy a názory, hovoří se zemědělci, jimž bylo vyhrožováno smrtí, s šikanovaným (a v závěru propuštěným) zaměstnancem automobilky i českým mluvčím fabriky. Tímto kontrastním postavením reprezentantů dvou názorově odlišných pozic dokument připomíná vítězný snímek festivalu Ženy SHR, o němž píši níže. Klusáka charakterizuje sympaticky neústupný konfrontační přístup. I v Nošovicích najdeme scény, v nichž s ním protagonisté odmítají hovořit, v nichž ho násilím vyvádí z místa natáčení a volají na něj pořádkové síly, přičemž on „pouze“ natáčí. Oproti Českému snu a Míru Nošovice daleko více připomínají filmy Michaela Moora, jenž si, jak známo, režisérské duo Remunda–Klusák oblíbil. Klusák staví velkou nadnárodní a neosobní sílu proti zdánlivě bezbranným jedincům, velkou pozornost věnuje i místnímu zelinářskému družstvu, které tvoří přímý protipól obřího koncernu. Ženy zde mají snesitelné pracovní podmínky a reprezentují tradiční, přírodu nezatěžující produkci. Snímek rovněž vytváří alternativní pohled k dosavadnímu mediálnímu obrazu kauzy a hodnoty jako zemědělská půda nebo citová vazba k ní nijak nesnižuje ani nezesměšňuje. Výsledný film nabourává politiky prezentovaný diktát „vytváření“ nových míst, za nímž se skrývají otrokářské poměry a rozkrádání veřejných financí. Scény dokreslují až dětsky hravé a „nekonfliktní“ skladby kapely DVA.

Unikátní české metodě časosběrných dokumentů se nevěnuje pouze Helena Třeštíková, systematicky je do své tragické smrti v roce 2006 natáčel i Pavel Koutecký. Občana Havla (2008) za něj sestříhal kolega Miroslav Janek a sérii portrétů „mužů z revoluce“ po něm dokonce začal natáčet Jan Šikl (cyklus Soukromé století). Nejvýznamnějším dosavadním výstupem z natočeného materiálu byl celovečerní film Hledači pevného bodu (2001), v němž jsme střídavě sledovali portréty Martina Mejstříka, Jana Rumla, Krištofa Rímského a Michaela Kocába. Šikl navázal na natočený materiál a letos v listopadu Česká televize uvedla (dohledat je lze v jejím internetovém archivu) hodinové portréty jednotlivých aktérů. V Jihlavě tvůrci představili díl s názvem Evoluce 4 z revoluce – Michael Kocáb, deníkový průlet porevolučním dvacetiletím, tak rychlý a zběsilý jako osobnost samotného Kocába, jak poznamenal režisér po projekci. Smysluplné završení snímku dodává Kocábův rozhovor s rodiči, kteří nemilosrdně a trefně analyzují jeho dosavadní počínání. Mimořádný dokument vyhýbající se bulvárním faktům neukazuje Kocába ve vyloženě lichotivém světle. Umělec a politik vypadá jako trochu směšná a bez přestání předvádějící se postava, jeví se jako idealista a megaloman, který neustále načíná nové projekty, každou chvíli srší nadšením pro něco jiného. Vždy to myslí dobře, ovšem ne zcela ovládá své ego. Snímek trefně provází písně Pražského výběru, aniž by jejich texty (Tatrman a další) lacině podsouvaly významy. Vznikl podnětný kontrast ke Kocábově mediálnímu obrazu, jenž s iracionální zarputilostí jakékoliv jeho mimoumělecké působení shazuje. Stačí vidět ministra naslouchajícího nespokojeným Romům, přihlížejícího děsivým neonacistickým demonstracím (je pozoruhodné, jak obrázky z těchto akcí v televizním zpravodajství při všech těch výkřicích a kouřových „efektech“ vypadají neškodně a „rošťácky“) a k tomu si přiložit mediální prezentaci jeho persony jako účelového idealisty profitujícího z „pozitivní diskriminace“.

Méně zdařilým televizním cyklem se zdá být série Petera Kerekese nazvaná Co by kdyby, z níž byla na festivalu k vidění jedna epizoda. Fiktivní dokumenty uvažují, co by se s českými zeměmi stalo, kdyby Hitler vyhrál válku, kdyby nebyli vyhnáni Němci, kdyby Češi válčili se Slováky o rozdělení státu apod. Skrze spekulativní odhady historiků se dozvídáme fakta o tehdejší historii, na hraných pasážích je ale patrný příliš nízký rozpočet. Zde měli tvůrci nepokrytě přiznat inscenovanost a mohli by si tak dovolit pomocí náznakovosti hravější a odvážnější situace.

Festival věnoval sekci i televiznímu žánru „docusoap“. Ptáčata aneb Nejsme žádná béčka představují třídu malých dětí složenou z velké části z Romů. Režiséři Kamila Zlatušková a Ladislav Cmíral pozorují děti v připravených a z nich vyplývajících situacích, jako je volba předsedy třídy, která se odehrává na pozadí voleb do parlamentu, záchranná akce u autonehody, návštěva Chánova atd. Dětští protagonisté pak vypovídají na kameru jako v klasické reality show. Tento televizní formát připomíná i shrnutí předchozí části pomocí voiceoveru, ale jinak se jedná o klasický dokumentární seriál. Klasičtější „docusoap“ reprezentují Příběhy bez scénáře – Zlatí hoši pojednávající o tvrdých poměrech v hokejové přípravce. Na rozdíl od Ptáčat se počin televize Nova nezaměřuje tolik na děti, jako na dospělé okolo nich, o jejichž soudnosti by šlo úspěšně pochybovat. Chybí rovněž větší míra sebereflexe protagonistů, filmaři zde nic neinscenují, jen pozorují. Zlatí hoši mají i více vnějších znaků upomínajících na daný televizní žánr (přijíždějící loga, komentáře v „picture in picture“ atd.).

Česká televize již odvysílala i vítězný snímek festivalu Ženy SHR a nejnovější dílo loňského vítěze (za film Mám ráda nudný život) Jana Gogoly ml. Česko na provázku. Gogola se v situačním eseji pohybuje (v průběhu jednoho roku) na scéně brněnského divadla Husa na provázku, kde se v rámci projektu Perverze v Čechách krom divadelních inscenací Vladimíra Morávka odehrávaly i scénické diskuze s umělci a intelektuály. Dokumentarista se posléze s vybranými účastníky odebírá do útrob divadla a vede s nimi (po vzoru Vachkova Dalibora) rozhovory o „českých otázkách“. Po svém je provokuje k performativním úkonům (zhmotňování idejí) a přátelsky konfrontační metodou je inspiruje k neotřelým závěrům. Bohužel, ne vždy se to adekvátně daří, vznikají drobné půtky ústící v sebekontrolovaný obraz zmíněných osobností, které možná nejsou dostatečně zajímavé a možná již nemají ani co říci. Musím se přiznat, že při popisu vycházím pouze z hodinové televizní verze a že na festivalu byl uveden titul o dvacet minut delší.

Ženy SHR

Cenu za nejlepší český dokumentární film roku získali stejně jako před dvěma lety za Poustevnu, das ist Paradies režiséři Martin Dušek a Ondřej Provazník. Jejich nejnovější dílo, Ženy SHR, poukazuje skrze dvojportrét dam zastupujících opačný názor na stále aktuální energetickou problematiku. Zájmy těžařské společnosti Czech Coal a zvažované prolomení těžebních limitů zastupuje mluvčí společnosti, žena středního věku, matka dvou téměř dospělých dětí. Jejím protipólem se ve filmu stává kastelánka bojující za zachování vesnice Horní Jiřetín. Tvůrcům se podařilo jít za otázku, co je důležitější, zda barokní zámek, kostel, vesnice nebo těžba uhlí, o jejíž nezbytnosti lze pochybovat. Povedlo se jim zachytit protagonistky jako komplexní osobnosti, ne jen jako obhájkyně své věci. Kastelánka a bývalá muzikálová herečka působí chvílemi až nesnesitelně pateticky a citově, na vše jde „srdíčkem“, ale těžko se tak může podílet na jakkoliv konstruktivním dialogu. Problematičtěji z filmu však vychází její oponentka, žena rozumu, z jejíž tváře, v níž se snoubí vypjatý úsměv s předstíranou pohodou, lze vyčíst boj, jenž v sobě svádí. Kvůli zaměstnání si okolím opovrhovaná mluvčí vybudovala vnitřní hráz, která ji ničí. Bojuje v sobě s něčím, co nemůže porazit. Autoři na rozdíl od přece jen příliš „všezahrnující“ Poustevny zeštíhlili počet témat i hrdinů a podařilo se jim vytvořit ještě přesvědčivější tvar.

Ve vybraných kinech by od poloviny prosince měl být ke zhlédnutí nejnovější snímek režiséra a spisovatele Martina Ryšavého, jenž soustavně volí etnografické náměty ve filmařsky méně atraktivních krajinách. Nejde mu primárně o kritiku nadnárodních a globalizačních vlivů, ale pozoruje prostý život obyčejných lidí. Na ruskou Sibiř se v Medvědích ostrovech vypravil již poněkolikáté (viz v Jihlavě rovněž oceněný Afoňka už nechce pást soby). Dokumentu dominují tiché záběry sněhem zapadlých končin a vybydlených meteorologických stanic připomínajících zašlou slávu sovětské éry.

Tituly již renomovaných dokumentaristů v soutěži pravidelně doplňují studentská díla jejich začínajících kolegů. Kromě Petra Hátleho nebo Terezy Reichové zaujaly snímky Martina Kohouta a Kláry Tasovské. Tasovská za středometrážní Půlnoc dokonce získala Zvláštní uznání. U nás v poslední době trochu opomíjený žánr esejistického filmu opřela především o vytříbené vizuální zpracování, jímž z několika možných úhlů nahlíží fenomén tmy. Zaznamenává vlastní zážitky z týdne stráveného v úplné tmě, zaobírá se energetickým aspektem tmy a světla, fenoménem „darkerství“.

JUDr. Milan Danišovič

Formálně méně atraktivně, ale obsahově „explozívněji“ působil portrét velitele pořádkových sil odpovědných za brutální útok ze 17. listopadu v roce 1989, nazvaný podle hlavního protagonisty JUDr. Milan Danišovič. Někdejší esenbácký velitel dostal nebývalý prostor pro vlastní pohled. Režisér se s ním nekonfrontuje ani nepře, neklade mu zpytovací otázky, pouze zaznamenává jeho vyprávění. Takovýto přístup může být obtížněji stravitelný pro pamětníky, kteří si za posledních dvacet let zvykli, že film musí podobné osoby jednoznačně a explicitně odsuzovat. Přitom Martin Kohout si hned v několika momentech dává pozor, aby své odmítavé stanovisko k osobě portrétovaného zdůraznil. Konfrontační tón se objevuje ve druhé polovině, kdy se ozvou proti policistově kandidatuře do vedení chovatelského spolku dva důchodci, kteří si z politických důvodů nepřejí, aby podobný člověk danou funkci zastával. Danišovič mimo řečí zmíní, že si dané osoby nechal zjistit a vrací jim úder tím, když je rovněž označí za bývalé aktivní komunisty. Za přínosný považuji způsob, jakým Kohout komunikaci mezi oběma nesvářenými skupinami umožnil. Natočenou výpověď pouštěl oponentům na notebooku a natáčel okamžitou reakci, vznikla tak „dialogická hádka“ oproštěná od emocionálních výpadů, jež by diskuzi zřejmě velmi záhy ukončily. Pro diváka je podstatné umět Danišovičovu výpověď číst tzv. mezi řádky, uvědomovat si, kdy může záměrně lhát a proč. Bývalý velitel sám sebe vidí jako člověka, jenž to vždy myslel dobře, slušnost shledává v pracovitosti a loajalitě, které odděluje od „globálnějšího“ pohledu. Jakoby najednou mluvil za všechny, kteří tvrdí, jak si hledí své „poctivé“ práce a zájmy a záležitosti těch nahoře se jich netýkají. Ne náhodou dokumentarista paralelně prostříhává Danišovičovo povídání s momentkami ze života Karla Gotta, jemuž se důchodce obdivuje, protože na rozdíl od Matušky neemigroval. Ne každý byl na tak exponovaném místě jako populární zpěvák nebo velitel policie, ale kolik příslušníků tzv. šedé zóny dávalo a i dnes dává ruce pryč od vlastní spoluzodpovědnosti za celospolečenské dění, je zjevné. Ve lživém sebeoklamávání a neschopnosti sebereflexe spočívá tragedie jakéhokoliv národa. Jak příznačné, že pocty se oběma mužům dostalo od současné hlavy státu. Jak symbolické, že jablkem současného sváru se stal chov králíků. Martin Kohout za snímek o banalizaci zla a o tom, jak se „obyčejný“ člověk mohl podílet na chodu totalitního státu, získal dva týdny po jihlavském festivalu ocenění za nejlepší dokument na FAMUFESTU.

Olda Viery Čakányové byl jediným titulem, jenž zastupoval české barvy ve středoevropské sekci Mezi moři. Snímek měl původně sloužit jako doplňující materiál pro předchozí autorčin film Alda, jenž se v Jihlavě promítal loni a pojednával o Alzheimerově chorobě. Čakányová protagonistce, která kvůli věku a chorobě prakticky neopouští jednopokojový byt, zapůjčila malou kameru a nechala ji po několik dní zaznamenávat svůj život. Oldřiška kameru obvykle položila na polici a nechala ji běžet. Vznikl tak syrový záznam jejího životního ulpívání. Nejde však o dlouhé kontemplativní záběry stařenčiny tváře poznamenané chorobou, ale o nekompromisní obrazy ze života brněnské důchodkyně nadávající na věk, nemoci, příbuzné a „zkurvenej kapitalismus“, jehož zásluhou má sotva na nájem a léky. Z rozmluv se psem Baruškou, synem a podobně starým opileckým kamarádem vyvstává celková životní frustrace, střídají se vzteklé nadávky a citové výlevy, kdy žena líbá malý krucifix. Nepřízeň osudu zalepuje alkoholem a černým humorem. Režisérka natočený materiál pouze sestříhala a neměla jinou možnost do něj vstoupit ani zasahovat. Vznikl však autentický dokument s širší výpovědní hodnotou než leckteré do detailu promyšlené autorské dílo.

Mohou se vést spory, nakolik experimentální filmy, jimž dramaturgové věnují sekci nazvanou Fascinace, patří na dokumentární festival, faktem však zůstává, že Jihlava téměř jako jediná poskytuje tomuto odvětví důstojný prostor. Alice Růžičková představila i blok českých tvůrců, v němž byly prezentovány snímky Martina Blažíčka, Víta Pancíře, Adama Brothánka, Hany Železné, Filipa Cenka, Lukáše Kokeše, Kláry Doležálkové, Kláry Jirkové a Madly Bažantové a díky němuž si můžeme utvořit představu, jak se český experimentální film vyvíjí.

Bohužel jsem neviděl podle ohlasů pozoruhodné celovečerní tituly Terezy Reichové (Manuál na výrobu teroristy), Dagmar Smržové (Zachraňte Edwardse) a Karla Kouly (Severní Vietnam je krutý), ale vzhledem ke kvalitě celé soutěže doporučuji sledovat programy jiných festivalů či program ČT 2 ve večerních hodinách a nenechat si snímky utéct. Unikl mi i půlhodinový dokument Lindy Jablonské Pozemšťané, koho budete volit?, jenž se setkal s natolik kladnou odezvou publika, že v diváckém hlasování porazil i celovečerní novinky Hníkové či Klusáka, o něž byl velký zájem.

Významného jubilea se letos dočkal český tvůrce Karel Vachek (narozen 1940), jemuž byla udělena cena za přínos světovému dokumentárnímu filmu. Jedná se o prvního a zřejmě na dlouhou dobu i posledního českého filmaře, jemuž bylo toto ocenění přiřknuto. Autorovy eseje sice pronikají do světa až nyní (viz loňské turné po amerických univerzitách), ale nelze opominout ani jeho pedagogický přínos, jenž stojí za celou jednou generací českých dokumentaristů.

Organizátoři letos upustili od takřka zbytečných projekcí na náměstí, které díky chladnému počasí nepřinášely žádný efekt. Už loni neměl festival tak bohatý textový doprovod jako v dřívějších letech (nevyšel sborník textů DO, zestručnil se festivalový deník i katalog), na festivalu ovšem bylo představeno a pokřtěno první české vydání knihy Billa Nicholse Úvod do dokumentárního filmu.

Seznam citovaných filmů:

Cinematerapie (2010, r.: Ivan Vojnár)

Česko na provázku (2010, r.: Jan Gogola ml.)

Český mír (2010, r.: Filip Remunda, Vít Klusák)

Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace (2010, r.: Radim Procházka)

Evoluce 4 z revoluce – Michael Kocáb (2010, r.: Pavel Koutecký, Jan Šikl)

JUDr. Milan Danišovič (2010, r.: Martin Kohout)

Manuál na výrobu teroristy (2010, r.: Tereza Reichová)

Medvědí ostrovy (2010, r.: Martin Ryšavý)

Nesvatbov (2010, r.: Erika Hníková)

Olda (2010, r.: Viera Čakányová)

Pozemšťané, koho budete volit? (2010, r.: Linda Jablonská)

Příběhy bez scénáře – Zlatí hoši (2010, r.:?)

Ptáčata aneb Nejsme žádná béčka (2010, r.: Ladislav Cmíral, Kamila Zlatušková)

Půlnoc (2010, r.: Klára Tasovská)

Severní Vietnam je krutý (2010, r.: Karel Koula)

Olda (2010, r.: Viera Čakányová)

Vše pro dobro světa a Nošovic (2010, r.: Vít Klusák)

Zachraňte Edwardse (2010, r.: Dagmar Smržová)

Ženy SHR (2010, r.: Martin Dušek, Ondřej Provazník)

¹ Na festivalu byla mimo jiné udělena i cena časopisu Respekt, která se uděluje záslužnému publicistickému (audiovizuálnímu) počinu. Tentokrát neobvykle putovala k televiznímu dokumentu Davida Vondráčka Zabíjení po česku (2010). Předávající novinářka se netajila tím, že udělení ceny má „politicky“ motivovaný důvod. Určitá část politických „elit“ (kupodivu nejde pouze o komunisty, ale především o jejich kolegy z opačného pólu politického spektra) z nacionalistických pozic napadá vytahování podobných kauz, a komplikuje tak nezatížený pohled na české dějiny.