Spirituální obzory hollywoodského spektáklu

Ekologický sci-fi thriller Christophera Nolana Interstellar představuje v prvé řadě žánrový počin, který však díky filozofickým přesahům navozuje dojem obsahové hloubky. Jde o způsob jak zvýšit emoční a smyslovou intenzitu spektakulární hry s formou. Proto má Nolanův snímek mnohem blíže ke Gravitaci Alfonsa Cuaróna než k filmům se spirituálním nádechem – Tarkovského Solaris nebo 2001: Vesmírná odysee Stanleyho Kubricka. Tento text představuje, jakým způsobem práce s prvky tajemna otevírá možnost alternativního čtení Interstellaru jako kvazispirituálního vesmírného spektáklu, a nevyhýbá se při tom spoilerům.

Jak Interstellar, tak Gravitace vybočují z konvenčního žánrového rámce tím, že do prostředí vesmíru zasazují soukromá dramata, která se vyjadřují ke konceptu světa, člověka a lidstva. Vesmír zde představuje prostor, v němž je Země, potažmo člověk vnímán jako součást většího, nadpozemského celku. Právě díky tomuto konceptu, paralelám příběhu jedince a příběhu lidstva a smyslově silnému prožitku života a smrti, může sledování obou těchto snímků zdánlivě působit dojmem setkání  s duchovní sférou. Postavy lze proto vnímat jako zástupné symboly několika významových systémů.

Svatá rodina

Bývalý kosmonaut Cooper, který se z vyčerpané, téměř neobyvatelné Země vydává nalézt novou obyvatelnou planetu, je zároveň otcovskou postavou. Dostává se přitom do jiného časoprostoru a musí přijít na to, jak ze silné emocionální vazby na svou dceru vytvořit komunikační most, aby mohl předat zpět na Zem informace, které spasí lidstvo. Právě spasitelskou figuru otce lze v tomto případě vnímat nejen jako společenskou a biologickou kategorii, ale i jako postavu s výraznými náboženskými konotacemi, na které odkazuje mimo jiné též název předchozí neúspěšné záchranné mise Lazarus. „Božská“ pozice postavy se ukazuje například, když se Cooper po průzkumu jedné planety s odlišným plynutím času vrací do vesmírné lodi. Ačkoli na planetě strávil pouze několik hodin, na Zemi uplynula mezitím celá desetiletí a on nyní na video zprávách z domova sleduje dospívání a stárnutí svého syna. Pokud překonáme emocionální nápor hollywoodských klišé, světský kult rodiny a domova se zde stává analogií náboženské víry. Domov je planetou, rodina lidstvem a otec Otcem.

Cooperova pozice implikuje existenci nadpozemského světa, který je s pozemským neprostupný. Nolan však připouští „zázraky“ a prostřednictvím virtuózní práce s vyprávěním vytváří most mezi pozemským a nadpozemským. Za tímto účelem porušuje jednotu prostoru a času a tuto disparitu motivuje tématem časové relativity a vizualizací pátého rozměru. Interstellar zprostředkovává příběh skrz dvě paralelně probíhající dějové linie, pozemskou a vesmírnou, ale jelikož v každé z těchto linií plyne čas odlišným tempem, kontinuální děj probíhající v jedné dějové linii je tak zároveň elipsou v druhé simultánně probíhající dějové lince. Tato disparita času a prostoru je pak ukončena odhalením tajemství – nalezením komunikačního kanálu mezi dvěma dimenzemi se uzavírá časoprostorová smyčka a vyprávění se může posunout vpřed k dosažení cíle, obnovení jednoty času a prostoru a znovunastolení statu quo.

 I have to know if he let me here to die. (Murph)

Pokud je Cooper božskou postavou, která ukáže lidstvu cestu ke spáse, jeho dcera Murph nevyhnutelně symbolizuje „kristovskou“ figuru. Ze světské roviny rodinného dramatu o dívce, kterou opustil otec, se tak opět přesouváme k alternativnímu čtení a otázkám víry. Murph trpí, protože pochybuje o správnosti rozhodnutí jejího otce. Je přesvědčená, že ji opustil, dokud s ním nenaváže kontakt. Pod jeho vedením zachrání lidstvo a nakonec je probuzena z umělého spánku – vstane tak z „mrtvých“, aby se s ním setkala. Okamžik, kdy Murph zjistí, že s ní otec komunikuje z jiné dimenze, a uvěří tak v jeho existenci a lásku, dokazuje, jak funkčně jsou významové struktury zapojeny do vyprávění. Emocionální pouto je glorifikováno jako metafyzická síla, která dává smysl utrpení a zároveň je důležitým narativním prvkem, když umožňuje překročit hranice hmotného a nehmotného světa. Síla citové vazby je prostředkem k vytvoření komunikační mostu mezi dimenzemi, čímž se posune celé vyprávění vpřed.

Ateistický vesmír

Vesmír se stává sakrálními kulisami pro hollywoodský quest. Na rozdíl od Kubrickovy futuristické stylizace mu však jak Nolan tak Cuarón dávají hyperrealistickou podobu. Přesto vesmírný prostor oba představují jako entitu, která má moc nad člověkem, je destruktivní i poetická zároveň. Například Hans Zimmer v Interstellaru využívá působivosti minimalistických hudebních principů podobně jako Philip Glass v „-quatsi“ trilogii, aby zdůraznil poetičnost obrazů a podpořil jejich univerzální přesah.

Další složkou, která může navozovat dojem setkání s „jiným“, je tedy vesmír jako personifikace vyšší síly. Tarkovskij a Kubrick přistupují k vesmíru jako k prostoru, v němž vyšší entita získává moc nad člověkem. Solaris nebo 2001: Vesmírná odysea odkazují na svět jako univerzum. Antropocentrický Interstellar je především příběhem postav. Přes mysteriózní, potažmo spirituální odbočku se Nolan vrací k vědecké racionalitě a ateismu. Takto obohacuje, stejně jako Cuarón v Gravitaci, soukromý příběh o univerzální symboliku a vnitřní přerod postavy. Na závěr se pak přesunuje od náboženských konotací zpět ke kauzalitě, která vylučuje metafyzickou rovinu. Cooper dosáhl poznání, lidstvo je samo sobě bohem. Člověk nikdy nepřestane melancholicky hledat další Zemi.

Interstellar na jednu stranu představuje nejnovější ukázku Nolanovy sofistikované hry s hollywoodskými vyprávěcími postupy. Odvážně porušuje jednotu času a prostoru, aniž by upustil od dodržování kauzálních vztahů. Formalistická analýza se však dotýká pouze jedné roviny díla, které tematicky přesahuje rámec žánru a navozuje dojem komplexnější výpovědi a zprostředkování duchovní zkušenosti. Film totiž klade důraz také na elementární univerzální témata a možnost existence nadpozemské entity. Díky odkazům na otázky tajemna a náboženské víry dává Interstellar prostor pro alternativní výklady, aby se přesto ve výsledku vrátil k ateizmu a racionalitě západního světa.

Interstellar

Režie: Christopher Nolan
Scénář: Christopher a Jonathan Nolanovi
Kamera: Hoyte van Hoytema
Hudba: Hans Zimmer
Hrají: Matthew McConaughey, Anne Hathaway, Jessica Chastain, Casey Affleck, Michael Caine, Matt Damon, David Gyasi, Josh Stewart, Ellen Burstyn a další
2014, 169 minut.
Premiéra v ČR: 6. 11. 2014