O vině a opakování

RECENZE: Klér (režie: Wojciech Smarzowski, 2019) – MAREK ČERMÁK

Možná tím nejočekávanějším filmem z napěchované nabídky letošní LFŠ v Uherském Hradišti byl nejnovější film Wojciecha Smarzowského Klér. Na jeho první projekci za účasti samotného autora se stála asi 200m fronta a není divu, film byl v Česku uvedený jen v rámci česko-polské přehlídky Kino na hranici a do běžné distribuce zatím uvedený nebude. Diváci LFŠ tak měli jedinečnou možnost vidět film, který v sousedním Polsku vzbudil neobyčejný rozruch a od premiéry si přičítá návštěvnost sahající k pěti milionům.

Film pojednává o prohnilých strukturách uvnitř katolické církve a řadí se tak po bok hned několika filmům z nedávné minulosti, které se taktéž ostře opírají do tabuizovaného světa církevního aparátu (např. Klub /El Club, 2015/ Pabla Larraína, nebo letošní Grâce à Dieu Françoise Ozona – oba uvedené v hlavní soutěži Berlinale, nebo částečně i Spotlight /2015/ Toma McCarthyho z roku 2015, který získal dokonce dva Oscary). Stejně tak půl roku po premiéře Kléru, v květnu letošního roku, uvolnili na internet svůj dvouhodinový dokument s názvem Hlavně to nikomu neříkej Tomasz a Marek Sekielští. Snímek s výpověďmi obětí pedofilních kněžích od té doby na youtube vidělo přes dvacet dva milionů lidí (ke zhlédnutí zde). Je vidět, že současná doba je těmto tématům nakloněna a ve státě, kde se 95 % obyvatelstva hlásí ke křesťanství, jde o potenciálně výrazně třaskavé téma. Má film ale co nabídnout i českému divákovi?

Smarzowski se scenáristou Wojciechem Rzehakem začíná příběh společnou scénou oslavy tří kamarádů, kněžích Lisockého, Tryby a Kukuły. Už od prvního okamžiku je film ukazuje jako nesympatické opilce, kteří se opájí svou mocí zaštítěnou církevní hodností. Od následující chvíle se ale jejich cesty rozchází a Smarzowski téměř chirurgicky sleduje jejich pád na samotné dno. Všichni z nich zažívají jistý druh krize pramenící z jejich dosavadního chování, ale důležité je, že se nikdy nejedná o krizi víry. Ve všech třech případech je víra něco automatického, něco, co jim dodává společenské postavení a jasný sociální statut. Jejich pád tak tvůrci ukazují na světských problémech, ať už se jedná o korupci ve snaze o povýšení, lásku a otázku interrupce (na kterou se jezdí do Česka) nebo strach o holý život v případě lynčování vyburcovaným davem.

Až na závěrečnou scénu je ve výpravnosti Smarzowski poměrně minimalistický (na rozdíl od epické Volyně z roku 2016) a příběh snímá výraznou ruční kamerou s širokoúhlými objektivy, díky čemuž si udržuje od postav poměrně odstup, neboť i v případě detailů na obličej zůstává filmový obraz nápadně vyprázdněný a ne náhodou patří největší detail ve filmu malému ministrantovi, u nějž se prokáže sexuální zneužití.

Největším přínosem Kléru na rozdíl od výše zmíněných snímků je, aspoň pro mne, nejen popis a vyobrazení samotného zla, ale snaha o ukázání jeho příčiny. Poměrně přímočarý a chronologický příběh totiž začnou v určitých okamžicích narušovat flashbacky, prostřednictvím kterých má divák možnost nahlédnout na chování protagonistů z jiného úhlu – ne, aby je omluvil, ale aby je pochopil. Smarzowski ukazuje kněze nejen jako alibistické trýznitele, ale také jako oběti v dlouhodobém cyklu psychického i tělesného násilí. Vzhledem k tomu, že tento aspekt mají všechny tři postavy společný, jde jej přestat vnímat individuálně a přenést jej až, s nadsázkou, v univerzální pravidlo. Právě z toho podle mě pramení skutečná kritičnost snímku vůči zobrazovanému církevnímu řádu. Neukazuje jej totiž jen jako násilníka, ale i jako oběť, čímž ho činí zranitelným.

Kler

Režie: Wojciech Smarzowski
Scénář: Wojciech Smarzowski, Wojciech Rzehak
Kamera: Tomasz Madejski
Hudba: Mikołaj Trzaska
Hrají: Janusz Gajos, Arkadiusz Jakubik, Robert Więckiewicz, Jacek Braciak, Joanna Kulig, Katarzyna Herman, Mateusz Więcławek, Izabela Kuna ad.
Polsko, 2018, 132 min