Assassination Nation: obraz současné společnosti

REFLEXE: Assassination Nation (režie: Sam Levinson, 2018) – JANA BÉBAROVÁ

Tento text vznikl v rámci konference Proměny dramaturgie IV. pořádané v prosinci 2020 Filozoficko-přírodovědeckou fakultou Slezské univerzity v Opavě a byl publikován ve stejnojmenném sborníku. 

V lednu 2018 měl na filmovém festivalu Sundance, Mekkce (nejen) amerického nezávislého filmu, premiéru snímek Assassination Nation (v českém distribučním názvu Mladí zabijáci). Druhý celovečerní počin amerického scenáristy, režiséra a producenta Sama Levinsona, který stojí za úspěšnou televizní sérií Euforie (Euphoria, 2019–2021), byl uvedený v programové sekci Midnight, kde se v půlnočních projekcích zpravidla uvádějí hororové snímky. Subverzivní žánrový hybrid Assassination Nation pojednávající o „100 % pravdivém příběhu o tom, jak se město Salem totálně zbláznilo“, se dočkal pozitivního přijetí u festivalového publika. Toho roku se na Sundance stal nejdražší akvizicí, když na něj společnosti Neon a AGBO zakoupily celosvětová práva za více než deset milionů dolarů. Po uvedení na dalším prestižním severoamerickém filmovém festivalu v Torontu měl Assassination Nation v září 2018 premiéru v amerických kinech, nicméně ze slibného hitu se stal propadák: namísto očekávaných čtyř milionů dolarů vydělal v amerických kinech za premiérový víkend pouhý jeden milion. S připočtením dalších příjmů z následné omezené zahraniční distribuce skončily celosvětové výdělky na necelých třech milionech dolarů, což pro snímek s rozpočtem sedmi milionů dolarů rozhodně úspěch nebyl.

Říkala sis o to, Ameriko

Historie však mnohokrát ukázala, že snímky, které ve své době v kinech propadly, byly nezřídka doceněny zpětně, když si našly své diváky a divačky skrze jiné distribuční platformy a byly objeveny cinefilním/mladším publikem. Takto se například kultovního statutu zpětně dočkala neortodoxní černá komedie Heathers (1988; v českém distribučním názvu Smrtící atrakce) satiricky reflektující nelichotivé fenomény ze středních škol: zhoubný kult školních celebrit, pomluvy, šikanu a (sebe)vražedné masakry sociopatických teenagerů a teenagerek, které jsou pro americkou společnost dlouhodobě slonem v porcelánu. K Heathers, jež nastartovaly hvězdnou kariéru mladé Winony Ryder a jež z bohatého subžánru amerických komedií ze střední vyčnívají, se ostatně Sam Levinson ve svém snímku (mimo jiné) odkazuje. Assassination Nation je mnohovrstevnaté a v řadě ohledech sebereflexivní filmové dílo s výrazným společensko-kritickým komentářem s nadčasovou platností. Proč, objasním na následujících řádcích.

Podobně, jako to učinil o šest let dříve americký enfant terrible Harmony Korine ve Spring Breakers (2012), jež byly ostatně v recenzích k Assassination Nation opakovaně skloňovány, i Sam Levinson podává děsivě autentickou reflexi způsobu života dnešních teenagerů a teenagerek odkojených internetem, pro něž jsou sociální sítě stěžejním prostředkem nejen komunikace s okolím, ale životní seberealizací obecně. Tam, kde Korine podvratně reflektoval pověstný fenomén amerických „jarňáků“ (spring break) a demaskoval prudérnost americké společnosti, vyslal Sam Levinson do světa další pobuřující generační výpověď, jíž obohatil ostrými komentáři na adresu dalších nešvarů příznačných pro jeho národ – národ atentátníků, který si z policejní brutality a lynčování udělal národní sport. 

Příběh o děsivých událostech z maloměstské komunity Levinson provokativně zasadil do Salemu, maloměsta nechvalně proslulého čarodějnickými procesy z konce 17. století. Filmový příběh o kyberterorismu eskalujícím v krvelačné lynčování je tak mrazivou parafrází tragických událostí, při nichž zfanatizovaná komunita zaútočila na nevinné lidi. Jak komentoval Sam Levinson, „Salem je všude v Americe.“

Levinsonova idea filmu Assassination Nation se zrodila v době, kdy očekával narození potomka a na mysl mu přicházely existenční myšlenky o světě, do kterého své dítě přivede. Z úvah o tom, jak těžké je dospívat v době, kdy jakýkoliv přešlap, který provedete, je navždy zdokumentovaný, postupně vznikl scénář o středoškolácích a středoškolačkách na prahu dospělosti, jimž je internet životním prostředkem/průvodcem. Kromě toho, že jej můžeme číst v kontextu post #metoo a #TimesUp éry, vypovídá o životním stylu teenagerů a teenagerek protkaném nekonečným chatováním, nutkavým postováním a nadprodukcí sexy selfíček a feel-good storíček. Kde Spring Breakers pojednávají „o generaci dětí, které vyrostly na YouTube a videohrách, a krok od toho, aby videa sledovaly a zároveň je samy vytvářely, je velmi malý,“ jde Sam Levinson ještě dál, když ukazuje, jak virální obsah, jehož jsou autory, může být použitý proti nim.

Nemůžete nás zabít všechny

Osmnáctiletá Lily (Odessa Young) nás jako vypravěčka-protagonistka Assassination Nation provází dramaticky zvrhlými událostmi, během kterých se z oblíbené školačky společně se svými třemi kamarádkami stane obětí krvelačného lynče. Salem současnosti totiž ovládne neznámý hacker, který nejprve zničí životy a kariéry místnímu starostovi a řediteli střední školy, když nabourá jejich telefony a počítače a zveřejní jejich inkriminující intimní zprávy a fotografie, načež tentýž kyberútok učiní vůči polovině obyvatel města. Soukromí sedmnácti tisíců lidí se tak během vteřiny stane veřejným majetkem a hon na čarodějnice může začít. Kybernetický útok, který si místní komunita ve své „americké mentalitě“ přebere jako akt terorismu, se Levinsonovi stává prostředkem pro rozkrývání pokrytecké morálky, kdy všichni hřeší a zároveň „házejí kamenem“. Assassination Nation je o zvrhle fanatické zálibě v lynčování a o obětních beráncích, které společnost potřebuje, aby se co nejrychleji dovolala „spravedlnosti“, jedno za jakou cenu.

Že se obětí lynče stávají dívky, není náhodou. Prudérnost komunity je totiž přímo úměrná genderové nerovnosti a předsudečnému nahlížení na sexualitu a nahotu jakožto aspekty, mezi nimiž puritánská společnost bohužel nerozlišuje. A tak se fotky koupajícího se dítěte, které má v telefonech nespočet rodičů, při kyberatakové exploataci v očích veřejnosti snadno změní na pornografii.

Spring Breakers i Assassination Nation na diváky útočí vizuálním zpřítomňováním světa, ve kterém postavy filmu koexistují, a formální stylizace je adekvátní ději a náladě, kterou nese. V Levinsonově filmu hned na úvod přichází ataka varovných upozornění ve formě úderných, kapitálkami psaných slov, které v barvách americké vlajky jedno za druhým freneticky problikávají přes celé plátno:

ŠIKANA, KREV, TÝRÁNÍ, KLASIZMUS, SMRT, CHLAST, DROGY, SEXUÁLNÍ OBSAH, TOXICKÁ MASKULINITA, HOMOFOBIE, TRANSFOBIE, ZBRANĚ, NACIOANALISMUS, RASISMUS, ÚNOS, VRAŽDA (+ POKUS O VRAŽDU), MUŽSKÝ POHLED, ZNÁSILNĚNÍ (POKUS), SEXISMUS, NADÁVKY, MUČENÍ, NÁSILÍ, GORE, ZBRANĚ, KŘEHKÁ MUŽSKÁ EGA.

Na pozadí těchto titulků běží výjevy z filmu, které daná slova ilustrují, a slyšíme repliky postav, jež v kombinaci s pohádkově ukolébavkovým hudebním motivem působí sarkasticky. Například u titulku MUČENÍ zazní výrok ředitele „tohle je střední škola“, u titulku ZNÁSILNĚNÍ slyšíme něžné „dej mi pusu“ a KŘEHKÁ MUŽSKÁ EGA doplňuje mužské zvolání „my jsme oběti!“. Sam Levinson tak publikum jasně, stručně a výstižně připraví na znepokojivý obsah, kterému bude v následujících necelých dvou hodinách přihlížet.

Jak z internetu udělat žánr

Úvahy nad tím, jak natočit film, který by napodobil „emocionální těkavost internetu“, Levinsona přirozeně vedly k vzdorování žánrovým pravidlům. Subverzivní obsah si zasluhoval suberzivní řešení. Teenagerovské univerzum pohlcené textingem a sextingem udává tón audio-vizuální stylizace, která v mnohém připomíná mikroblogy z Tumblr a Instagramu. Použitím splitscreenů filmové vyprávění evokuje formu Instastories, skrze něž nás jejich autoři a autorky bezostyšně vábí k voyeuristickému pohledu do jejich instantního soukromí. V doprovodném tiskovém materiálu k filmu se tvůrci odvolávají na badatelské průzkumy, které uvádí, že „průměrný americký teenager stráví jedenáct hodin denně na internetu. A čím více času dospívající jedinci na sociálních sítích tráví, tím méně jsou šťastni. Paradoxem je, že bez sociálních sítí se cítí marginalizovaní a osamělí, čemuž se teenageři odvždy snaží zoufale vyhnout.“ Proto se na Facebooku a Instagramu všichni tváří cool a mají se instantně hezky. Jak se divákům a divačkám v úvodu snímku svěřuje Lily, „vaše skutečné já nikdo nechce.“

Podobu internetu coby filmového žánru Assassination Nation dociluje „tekutým“ narativem – kromě výše zmiňovaných alternujících splitscreenů zpřítomňuje nekonečné surfování internetovými vlnami zkratkovitým slovním vyjadřováním formou hashtagů a publiku dobře známým cinkáním přijaté zprávy či notifikací ze sociálních sítí, které posouvá děj kupředu, přičemž obsah odesílaných a přijatých zpráv vidíme formou titulku přímo v obraze. Klíčovou roli ve vyprávění má i hypnotický soundtrack z autorské dílny amerického hudebníka Iana Hultquista, jehož mashup styl odpovídá žánrově hybridní povaze filmu – kombinuje syntetizátory a trapové beaty s kytarami a orchestrální hudbou a popové melodie rozkližuje do ambientních poloh. „Chtěli jsme, aby hudba zněla jako kdyby byla filtrovaná světem filmu. Zní skoro tak, jak vypadá tisíckrát re-postovaná fotka na Instagramu. Je znehodnocená, zkreslená a má takovou zvláštní mimo-pozemskou kvalitu,“ komentoval tvůrčí proces Ian Hultquist. Dominantní skladby soundtracku Assassination Naiton, Hultquistův „The Shootout“ a „Rage“ od hostující Isabelly Summers ze skupiny Florence + the Machine, jsou zdárným příkladem tohoto hudebního spletence, který nečekanými stylovými zvraty konstantně udržuje znepokojivou atmosféru filmu. Obdobně jako osobitý cover skladby „We Can’t Stop“ rebelující popové princezny Miley Cyrus v provedení školního orchestru, který v čele s mažoretkou v postapokalyptickém závěru snímku kráčí za úsvitu ulicemi města, kde pár hodin předtím eskaloval hon na čarodějnice.

Narušování pravidel – iluzivnosti filmu – Assassination Nation ilustruje sebereflexivním momentem, v němž jedna z protagonistek (Bex) zastaví konverzaci s kamarádkami zvoláním „Panebože, miluju tenhle song!“, přičemž na otázku, jaký, reaguje lusknutím prstu, kterým v diegezi spustí nediegetickou píseň („100 Bad“ od Tommy Genesis v remixu Charli XCX). Její počáteční text „Hundred bad bitches in the city — All the girls, they are so pretty“ následovně provází sebevědomé kráčení dívek školním dvorem v GIFově stylizovaném záběru (Sam Levinson usiloval, aby jeho film měl obrazy, které by mohly fungovat jako GIFy a internetové memy, které jsou populární formou vyjadřování se v online prostředí). 

Pověste je vejš

Pocity neklidu a tísně jsou ve zvukové stopě důmyslně budované i na konci druhé třetiny v klíčové sekvenci domácí invaze, během níž maskovaní „patrioti“ násilně přepadnou čtveřici dívek. Precizně dirigovaná sekvence čítá jednozáběrovou akci o délce pěti minut, kdy kamera umístěná na jeřábu zvenčí snímá interiérovou akci, v různých patrech a pokojích tak, jak se postavy v domě pohybují. Publikum je opět v poloze slídila, který za hudebního doprovodu intenzivního cvrččího cvrlikání za okny šmíruje cizí drama a de facto se stává přihlížejícím spolupachatelem. Stává se součástí lynčujícího davu „dobrých lidí“, kteří opředeni americkými vlajkami pod patronátem strážců zákona z „patriotistických“ pohnutek vyšli do ulic a znovu získali kontrolu nad svým městem.

Jednání všech postav uvnitř filmového univerza dobře vystihuje Lily citovaný výrok Susan Sontag o holocaustu: „Deset procent lidí je krutých, deset procent milosrdných a zbylých osmdesát procent se dá zlákat na obě strany.“ Vystihuje pokrytectví jako morálku národa, který se ohání svobodou projevu, a zároveň se konstantně odvolává na druhý dodatek Ústavy (zaručující právo držet a nosit zbraň). „Vím, že tento film je rozhněvaný, šokující a děsivý, ale takový je dnešní svět. Tento snímek je o tom, kdo jsme jako národ – jak naše kolektivní lačnost po zábavě, ponižování a násilí vytlačila náš pud sebezáchovy,“ vyjádřil se Sam Levinson. Ve svém filmu ukazuje, že policejní brutalita je hluboce zakořeněným problémem americké společnosti, stejně jako lynčování, které se v průběhu staletí stalo národním americkým sportem.

Nacionalismus postavený na hlavu výstižně zachycuje scéna ze školní tělocvičny, kde se v reakci na hackerem zveřejněné citlivé informace o své osobě rozhodne epizodní postava školačky Grace (jméno paradoxně znamenající milost) pomstít jiné tím, že ji sejme baseballovou pálkou po hlavě – předtím, než akci dojde, dívka stojí v tělocvičně na pódiu potaženém americkou vlajkou, visící od stropu až po zem, a sleduje trénink roztleskávaček, přičemž kamera její siluetu obkrouží zezadu odspoda nahoru a zepředu odshora dolů a skončí v pozici vzhůru nohama. „Na konci dne nás nic nesjednotí lépe než pořádná tragédie,“ sarkasticky komentuje ve voiceoveru Lily s doplňující řečnickou otázkou do publika: „Je to jenom film, že?“. A tak v momentě, kdy je útočnice v poutech odváděna školní chodbou, nesledujeme truchlící dav šokovaných spolužáků a spolužaček, ale tleskající smějící se bestie, které na budoucí virální videa zvěčňují svou opěvovanou hrdinku dne.

Obdobně sarkasticky se k fenoménu masakrů na střední a následným ostentativním tryznám, kdy se na oběti nahlíží téměř jako na svaté, vyjádřily v úvodu zmiňované Heathers. Za pomoci sociopatického spolužáka v něm protagonistka vraždí populární školní hvězdy, jež jsou strůjci šikany, a násilný akt kamuflují jako sebevraždy. Zemřelá oběť se pak paradoxně v očích „pozůstalých“ spolužáků a spolužaček zpětně stává svatou, a namísto úlevy z odchodu agresorů a agresorek vzpomínají na někdejší tyrany s falešnou adorací, čímž jejich hvězdný kult in memoriam posilují.

„Až vyrostu, budu režisérka a budu točit filmy o pomstě, v nichž nechám znásilňovat muže,“ říká v dialogu s kamarádkami Em (Abra), jež miluje Nancy Meyers a hrdě se prezentuje jako feministka (v expozici je upozorněno na její přívěšek „Feminist“ na krku). „Jsem ráda, že tohle není film,“ pokračuje debata. „Protože jinak bys na konci stoprocentně byla mrtvá. – Proč bych sakra musela zemřít?  – Protože tak mrchy končej, zlato.“ Konverzace dívek se odehrává během jejich sledování snímku Delinquent Girl Boss: Worthless to Confess (1971) ze specifického subžánru japonských sukeban filmů, které Samu Levinsonovi posloužily v pojetí dívčích postav jako jedna ze stěžejních inspirací. Sukeban filmy byly populární v 70. a 80. letech a dle Levinsona „jsou jedním z mála subžánrů, kde mají mladé ženy dovoleno být rozzlobené.“ Jde o exploatační snímky s ženskými protagonistkami-delikventkami ve školních uniformách, které bojují proti nespravedlnosti. Delinquent Girl Boss: Worthless to Confess hrdinky sledují těsně před tím, než na ně ve výše komentované scéně domácí invaze zaútočí rozzuření patrioti v kuklách. Obdobně jako dívčí gang v japonském snímku jsou oděny v červených latexových kabátcích a jako červené Karkulky v samurajském hávu se v naruby převrácené pohádce „Je nás víc, nebojme se vlka nic“ aktivně postaví proti násilnému útlaku.

O exploataci bez exploatace

Ačkoliv film do popředí staví dívky oblékající se přímo úměrně svému věku, tedy v oblečení dávajícím na odiv jejich sexy křivky, film se cíleně vyhýbá nahotě ve smyslu vnější objektivizace. Neobjektivizuje ženské tělo a nekopíruje tzv. male gaze – prezentuje (v dialogu Lily s ředitelem komentovanou) ideu, že nahota nemusí být nutně sexuální. Tudíž minimalizuje přítomnost sexuálních výjevů, které jsou sublimovány v lascivní selfie pózy sdílené v soukromých, později veřejných zprávách a videích. A těch několik málo sexuálních aktů, ke kterým ve filmu dojde, je zpravidla zastřeno tmou, přičemž objektiv kamery se často soustředí na detaily tváří zúčastněných osob. Jinými slovy Assassination Nation pojednává o exploataci, ale ne exploatačním způsobem.

Snímek Sama Levinsona hlasitě přispívá do diskuze nad zaměňováním, respektive nerozlišováním mezi sexualitou a nahotou. Narušuje společenské stigma spjaté s tím, že ženy/dívky mluvící o sexuální rozkoši nejsou nahlíženy stejným prizmatem jako muži/chlapci konající totéž. Ve zkratce: středoškolská maskulinita polonahých svalovců, kteří v tělocvičně rozebírají své sexuální prožitky a chlubí se svými „kořistmi“, je přirozeně schvalovanou normou, zatímco dívky činící obdobné kroky jsou vybočením z normálu. A tak jsou okolím přijímány úplně stejně, jako ty „nenormální“ ženy, které se před třemi stovkami let v Salemu cejchovaly jako čarodějnice obcující s ďáblem. Když Lily v závěru filmu posílá do světa virální video vzývající dívky a ženy k tomu, aby povstaly z pasivity, bránily svá práva a společně nebojácně vyšly do ulic, zakončuje jej slovy: „Můžete zabít mě, ale nemůžete nás zabít všechny.“