Pět tváří Caryho Granta

RECENZE – KNIHA: Some Versions of Cary Grant (James Naremore, Oxford University Press, 2022) – MILAN HAIN –

Emeritní profesor na Indiana University James Naremore je odborníkem s mnoha rozličnými zájmy, jak jsem ostatně již na stránkách 25fps před lety referoval. Přední místo mezi nimi vedle filmu noir, adaptace a autorství (Welles, Kubrick, Minnelli) zaujímá filmové herectví, jemuž Naremore věnoval vlivnou a často citovanou knihu Acting in the Cinema (1988, University of California Press) a k němuž se opakovaně vrací i v kratších textech.

Naposledy se tak stalo v útlé monografii od Oxford University Press zaměřené na herecké dovednosti Caryho Granta. Kniha Some Versions of Cary Grant má vlastně dva cíle: představit Grantův herecký rozptyl a otestovat Naremorův koncept filmového herectví na rozsáhlejším materiálu. Už v Acting in the Cinema sice byla zařazena kapitola o Grantovi v Na sever severozápadní linkou (North by Northwest, 1959), ale zde si autor vytkl ambicióznější cíl postihnout podstatnější část hercovy filmografie.

Za nejzajímavější považuji Naremovo východisko, na základě kterého jsou Grantovy role rozděleny do pěti kategorií podle typu látky a hereckého stylu. Těchto pět verzí tvoří (1) fraškář (farceur) Cary, (2) temný Cary, (3) romantický Cary, (4) domácký Cary a (5) cockneyský Cary. Naremore tak hned zkraje odhaluje hercovu performační všestrannost a víceznačnost jeho hvězdného obrazu. Jak sám uvádí, „obraz hvězdy je vždy přílišně zjednodušující. Navíc může zastřít talent, který je k jeho vytvoření potřeba. V Grantově případě byla image tak silná, že se k němu někdy přistupovalo povýšeně, jako by byl prostě jen okouzlující chlapík, který hraje pořád to samé.“ Hlavním kladem publikace je, že se jí skutečně daří tento omezený pohled vyvrátit: Grant z ní vychází jako mistr svého řemesla, jakkoliv se během své kariéry žádných zásadních ocenění nedočkal (byl jen dvakrát nominován na Oscara).

Na druhou stranu způsob provedení jednotlivých kapitol pro mě představoval zklamání. Každá Caryho verze je demonstrována pomocí dvou až tří filmů, protože by dle Naremora bylo „kontraproduktivní“ analyzovat je všechny. Kapitolu o temném Carym proto tvoří analýzy Podezření (Suspicion, 1941) a Pověstného muže (Notorious, 1946), zatímco cockneyský Cary (možná jeho nejpřekvapivější verze) je ilustrován pomocí Sylvie Scarlett (1935) a dramatu Nic než osamělé srdce (None But the Lonely Heart, 1944). Jednotlivé rozbory jsou ale bohužel utopené v přílišné popisnosti. Samozřejmě, s jistou mírou deskripce se při analýze herectví počítá, ale v tomto případě podle mě byla překročena únosná míra, neboť většinu textu tvoří přeříkávání děje a analytické postřehy jsou ve výrazné menšině.

Jen díky Naremorovu čtivému stylu se prokousávání jednotlivými kapitolami nestává úmornou činností. Zvolený přístup je výhradně textuální, bez pozornosti věnované například propagaci, publicitě nebo recepci. Zarazí také absence jakéhokoliv závěru. To vše do jisté míry omezuje potenciální dopad knihy. Nejzajímavější je tak úvodní kapitola, kde autor představuje svůj přístup a konceptuální uchopení Grantova hereckého portfolia. Bez toho ostatního bych se vlastně klidně obešel.

Some Versions of Cary Grant
James Naremore
Oxford University Press, 2022
224 stran
k objednání na stránkách vydavatele zde