Nemocnice na kraji města: Dvojí pokračování slavného seriálu

V aktuálním čísle 25fps se objevuje několik textů věnovaných kultovnímu českému seriálu Nemocnice na kraji města a jeho dvěma pokračováním. V článku Dvojí pokračování slavného seriálu můžeme sledovat proměny, kterými jeho původní koncepce prošla, v příspěvku Světový žánr po česku pak její usouvztažnění k žánru nemocničního dramatu. Zbývající dva články jsou pak zacíleny na detailní představení (respektive rozbor) původního kultovního seriálu a na problematiku postav a jejich vývoje v pokračování Nemocnice na kraji města po 20 letech.

Texty vznikly se svolením autorky Bc. Moniky Kořínkové extrahováním z její bakalářské práce Nemocnice na kraji města – 1977/2008. Komparativní analýza tří sérií Nemocnice na kraji města, která vznikla na Katedře divadelních, filmových a mediálních studií v Olomouci v roce 2009.

Nemocnice na kraji města (dále také pouze Nemocnice), která měla premiéru 5. listopadu 1978, se stala fenoménem. Ve své době slavila rekordní sledovanost, na jejímž základě se Československá televize rozhodla dotočit dalších sedm dílů, které se poprvé vysílaly v roce 1981.¹ Od té doby se již několikrát reprízovala a nejen díky tomu ji zná několik generací diváků. Dostala se do tak širokého povědomí veřejnosti, že doktora Sovu či doktora Štrosmajera správně zařadí i tací, kteří nikdy neviděli jediný díl. Pojmy jako totální endoprotéza, prolongace či punkce přestaly být neznámými lékařskými termíny. Z Nemocnice se stal kultovní seriál, na který tehdejší diváci dodnes vzpomínají.

V roce 2003 se producenti rozhodli navázat na úspěch původních dílů a natočit pokračování. Povedlo se znovu angažovat všech třináct hlavních protagonistů, díky čemuž věrohodnosti obnovení fiktivního světa borské nemocnice a jejích hrdinů nestálo nic v cestě. (…) Přestože Nemocnice na kraji města po dvaceti letech již nebyla tak divácky úspěšná, došlo k natočení dalšího pokračování – Nemocnice na kraji města – Nové osudy.² (…)

Oddělenost tehdejší Československé republiky od západních zemí a další historické události zapříčinily v tuzemském nemocničním žánru rozdílný vývoj, přístup k zpracování i jiná témata, než tomu bylo v Americe. V době natáčení druhé, resp. třetí řady Nemocnice na kraji města³, se už i u nás zahraniční seriály běžně vysílaly. Již nehrozily žádné postihy za porušení ideologie, tudíž se autoři mohli nechat více inspirovat světovým vývojem. Logicky se proto očekával v dalších sériích vývoj na stylové i tematické úrovni. Zhodnotit, zda k němu došlo, se stalo cílem mé práce.

Vývoj postav napříč Nemocnicemi

V Nemocnici na kraji města od začátku figuruje tzv. kolektivní hrdina, tým doktorů. U postav, které se objevují ve všech třech sériích,⁴ došlo k vývoji odpovídajícímu trendům v nemocničním žánru. V první sérii byli doktoři zobrazováni jako neomylní profesionálové nepochybující o svém rozhodnutí. V dalších pokračováních se pak stávali nejistějšími, zranitelnějšími a lidštějšími. Přestali být neomylnými polobohy, přestože nadále zůstali odborníky a kapacitami ve svém oboru. Platí to zejména o postavách Arnošta Blažeje staršího a Alžběty Čeňkové, které ve všech sériích hrají důležitou roli. Z tvrdohlavého, nekompromisního primáře Arnošta Blažeje staršího se v průběhu seriálu stal nejistý, snadno ovladatelný politik. Alžbětu Čeňkovou pochybnosti o sobě samé donutily dočasně opustit nemocnici. I jako uznávaná primářka, přesvědčená o svých profesních kvalitách, si však uvědomovala, že její úsudek může být mylný. Jediná Dana Králová zůstala sebejistou lékařkou, jejíž profesní kvality nikdo nezpochybnil, ani o nich ona sama nepochybovala. O to zranitelnější se však stala ve svém soukromém životě.

Další postavy, které dostaly více prostoru až v pokračováních seriálu, jsou příklady nedokonalých, chybujících lidí. Arnošt Blažej mladší se z nadějného sebevědomého doktora stal zaslepeným náfukou. Přestože jako doktor nepochybil, jako člověk se nedokázal správně rozhodnout a musel nést následky. Doktor Machovec představuje v nemocničním žánru neobvyklou postavu. Ctižádostivý průměrný doktor, který se neštítil kvůli profesnímu postupu vydírat, se stal uznávaným odborníkem, pro kterého ovšem nemocnice a práce v ní přestala být nejdůležitější.

Avšak téměř všechny tyto změny jsou zapříčiněny dlouhými časovými prodlevami mezi jednotlivými sériemi, které původně nebyly plánované. První pokračování se natáčelo po dvaceti letech, a tak přirozeně muselo dojít k vývoji postav. Tento vývoj však nebyl zachycen v seriálu. Divák v jeho průběhu pouze sledoval příběhy již proměněných postav. To samé platí i o třetí sérii, která se natáčela po dalších pěti letech.

Při zaměření na jednotlivé série zvlášť naopak k žádnému vývoji nedochází. To není nijak překvapivé u první série, která se natáčela v 70. letech. Vývoj postav a plánovaný dlouhý formát se stal typickým až pro tzv. „nové nemocniční drama“, jehož původ datuje Jason Jacobs ve své knize Body Trauma TV⁵ do roku 1994. U dalších pokračování z roku 2003 a 2008 by se ovlivnění moderním nemocničním dramatem, a tudíž i vývoj postav, mohlo očekávat. Na druhou stranu tvůrci neměli zdaleka takový prostor, jaký je běžný u zahraničních nemocničních seriálů. Není proto nijak překvapivé, že místo psychologické propracovanosti postav dali větší prostor vzájemným vztahům a jednotlivým příběhům.

Při dlouhém formátu dnešního nemocničního seriálu často nastává situace, kdy je obtížné pokračovat ve vývoji postav⁶. Tvůrci se proto uchylují ke „smyčkám“ – postava musí řešit podobné situace, potýkat se s podobnými problémy.

Po analýze narativní struktury původní Nemocnice na kraji města a dotočených sedmi dílů lze říci, že přesně takovéto „smyčky“ využil i Jaroslav Dietl. Proto se při analyzování všech dvaceti dílů jako celku zdá, že k žádnému vývoji postav nedošlo. V první sérii se původně počítalo pouze se třinácti díly. Pokud se zaměříme na tuto první část samu o sobě, u postav k vývoji v jejich typologii docházelo, což v té době nebylo v nemocničním žánru obvyklé. Při hodnocení následujících sedmi dílů lze říci to samé. Jakmile však začneme obě části brát jako celek a hodnotit je jako jeden text, zjistíme, že postavy znovu prožívají podobné situace, dělají stejná rozhodnutí a většinou také končí opět na začátku. Při množství postav, které zasahují do narativu a ovlivňují jej, však nelze toto tvrzení brát absolutně. Například sestra Huňková se stala zcela jinou ženou. Charakter doktora Štrosmajera či doktora Sovy staršího se naopak po celou dobu nezměnil. Platí to hlavně u postav doktora Arnošta Blažeje, Alžběty Čeňkové, Dany Králové a doktora Karla Sovy mladšího.

Pacienti v nemocničním žánru mívali zpočátku funkci prostředků pro zobrazení určitého problému, avšak s příchodem „nového nemocničního dramatu“ došlo mezi lékaři a pacienty ke sblížení. Vzájemně si pomáhají řešit morální dilemata či osobní problémy a skrze výměnu svých zkušeností se od sebe učí. V tomto směru se první série Nemocnice na kraji města vymyká. V každé části se objevuje pacient, který se z anonymního zraněného stane důležitou součástí seriálu. Zásadním způsobem zasáhne do života lékařů, což v té době nebylo v nemocničním žánru běžné. Nejdříve se jedná o hokejistu Rezka, který se zamiluje do Alžběty Čeňkové. Poté se příběh opakuje v případě Vaška Pěnkavy a sestry Marty Huňkové, avšak tentokrát skončí svatbou. Další pokračování v tomto původní sérii nedodržují a pacienti se opět stávají pouze lékařskými případy. Třetí série pracuje s postavami pacientů více než druhé pokračování, avšak k nezvyklé míře jejich zapojení jako v původní sérii nedochází. Diváci jsou nově s některými budoucími pacienty seznámeni před jejich zraněním a sledují jejich osudy i po vyléčení. Zároveň se však se svými lékaři nesbližují více, než je v nemocnici obvyklé.

Ženy mívaly v nemocničních seriálech nezáviděníhodnou pozici. Pokud nebyly zobrazeny jako erotický objekt, bývaly prezentovány s nutností odstoupit od svých mateřských pudů. Některé profesionalizovaly svou tradiční roli a staly se pečovatelkami či ošetřujícími sestrami. V 70. letech se projevil dopad feminismu a s ním kritika nadměrné maskulinity. Docházelo k potlačení tradičních ženských vlastností – intuice, citlivosti, schopnosti vybudovat domov, pečovat o rodinu. Ženy mohly být úspěšné i v jiné oblasti, avšak většinou na úkor domácího štěstí. V nemocničním prostředí mohou uplatnit část své přirozenosti a mají tak „náskok“ před lékaři, pro které soucit a péče o druhého nejsou tak přirozené. Zároveň v této profesi často podléhají deziluzi. Většinou jsou mladé, bez závazků i stálých vztahů, s obavami, že se jim nepodaří sloučit práci a rodinu. Ženy v seriálech ovlivňují i charakteristiku mužů, kteří se stávají více citliví, introspektivní a nejistí ze své pozice ve světě.

V Nemocnici na kraji města se postupně vyvíjelo postavení žen tak, jak tomu bylo i v zahraničních seriálech. V první části první série sice byla ženská postava nezvykle v centru pozornosti, ale po představení nového prostředí a postav se přesunula do zavedené role „krmiva pro doktory“⁷. Ženské postavy v první sérii prožívaly pouze své vztahy, profesní otázky byly čistě mužskou záležitostí. V druhé sérii ještě stále převládala tradiční role ženy a jejich soukromý život převažoval nad profesním⁸. Zároveň se už více zdůrazňovaly jejich lékařské schopnosti a znalosti. Obě doktorky představují kapacity ve svém oboru, profesionálky překonávající leckterého zkušeného doktora. Přesto či právě proto prožívají zklamání a deziluze ze svého soukromého života. Kvůli své náročné práci se jim nepovedlo založit či udržet fungující rodinu a nyní se musejí potýkat se samotou, kterou neulehčuje naděje v budoucnost, což je pro nemocniční žánr taktéž typické. V třetí sérii se role obrátila a ženy začaly být v první řadě profesionálkami. Jejich hlavní rolí přestala být role ženy, ale staly se především lékařkami. Kromě toho se i centrální postavou stala žena, což u seriálu, který se primárně nezaměřuje pouze na ženské publikum, není obvyklé.

Typy postav

V první sérii Nemocnice na kraji města se objevily výrazné typy postav, které se staly téměř jejím symbolem. Na prostoru několika dílů se scenáristovi Jaroslavu Dietlovi povedlo vytvořit charaktery, bez nichž si diváci tento seriál nedokázali představit. Neomalený doktor Štrosmajer – upřímný a hodný glosátor se zlozvyky a slabostmi, po které si ho diváci zamilovali. Doktor Sova – tichý, moudrý muž, kterého si všichni vážili a respektovali. Kupodivu taktéž doktor Cvach – nezapomenutelný záporný hrdina, čisté ztělesnění malosti. Na konci první části původní Nemocnice na kraji města doktor Štrosmajer zemřel, a tím pro hodně diváku také skončila Nemocnice, kterou měli rádi. Následovalo pokračování, a sice sedm dalších dílů. Jaroslav Dietl navázal na úspěch Štrosmajerova charakteru a zopakoval jej v postavě doktorky Fastové, která se stala „Štrosmajerem v sukních“. Druhá série po dvaceti letech pokračovala pouze v rozvíjení zděděných charakterů. Tvůrci se spolehli na diváckou atraktivitu „žijících“ postav a nepokusili se navázat na úspěch oblíbených typů jejich obnovením v novém charakteru. Naopak v zatím posledním pokračování Nemocnice na kraji města – Nové osudy přibyla spousta nových tváří a o typové inspiraci v  první sérii nelze pochybovat. Jedná se např. o doktora Pavelku. Na první pohled nezdvořilý a nepříjemný náfuka, při detailnějším prozkoumání čestný a spravedlivý dobrák. Mezi ním a postavou doktora Štrosmajera figuruje rozdíl desítek let. Doktor Pavelka se liší hlavně svým mládím a vlastnostmi s tím spojenými – ctižádostí, bojovností, nadějemi i pýchou. Avšak velice podobná typologie – nezdvořilý, zdánlivě tvrdý člověk s hodnou povahou – odkazuje ke svým kořenům. Další novou postavu, doktora Vítka Krásného, charakterizuje především jeho víra. Otázka náboženství se v žádné z předchozích sérií neobjevila, a tak by se mohlo zdát, že doktor Krásný nevychází z již známého typu hrdiny. Stačí však vyjmenovat další rysy, které tohoto doktora vystihují: laskavost, moudrost, skromnost, nekonečný klid a zdroj inspirace je okamžitě zřejmý. Tvůrci třetí série znovu úspěšně obsadili typ doktora, který se taktéž stal synonymem Nemocnice na kraji města – doktora Sovy staršího. Dalším společným typem postavy je Arnošt Blažej mladší, který téměř kopíruje svého otce v první sérii: záletnictví, nevěra, ctižádost, vysoká odbornost, primariát v mladém věku, osobní zájmy ovlivňující profesní rozhodnutí. V třetí sérii se opět objevil záporný hrdina, a sice doktor Kopal. Jeho příliš vysoké mínění o sobě samém, nízká odbornost, všeobecná neoblíbenost a také zákeřnost znovu oživují legendárního doktora Cvacha. Nemocnice na kraji města – Nové osudy tedy nejen že přejímá zděděné charaktery, ale znovu oživuje typologie, které se staly charakteristické pro Nemocnici, v nových postavách.

Změny ve stylových prvcích

První série Nemocnice na kraji města se odehrávala převážně v interiérech nemocnice a „svobodárny“, v druhé části se více zapojily exteriéry z Týniště. Všechny místnosti bývaly malé, účelně vybavené a zaplněné nábytkem. V druhé části se děj odehrával také v domovech hlavních postav, které byly více zabydlené – knihami v policích, obrazy, tapetami. Kamera fungovala nejčastěji jako objektivní pozorovatel. Velikosti záběrů byly vyrovnané, detaily vyvažovaly celky a polocelky. Střih měl čistě praktickou funkci při přechodu do jiného prostředí či při snímání dialogů. Občas jej nahrazovala jízda kamery s využitím rámování záběru. Charakteristické pomalé tempo tohoto seriálu způsobovaly dlouhé záběry, stejně jako absence práce s napětím. Pokračování po dvaceti letech věrně navázalo na toto zpracování a dodržovalo jej. Více se používaly detaily, nejčastěji u dialogů. Kamera zůstala převážně statická v pozici objektivního pozorovatele. Dlouhé záběry snímající dialogy bez jakékoliv výraznější akce seriál velice zpomalily a celkově přispěly k jeho zastaralosti a divácké neatraktivnosti. Pokračování se natáčelo po dvaceti letech, avšak nedošlo v něm po formální stránce k žádnému posunu, kterým by se tvůrci snažili přizpůsobit oblíbený seriál tehdejší době. Naopak tomu bylo u třetí série. V první řadě se výrazně proměnila mizanscéna. Děj se odehrával v prosvětlených prostorných místnostech, ať už se jednalo o prostředí nemocnice či bytů a domů postav. Pokoje vymalované v jemných pastelových barvách působily velice moderně. Více se natáčelo v exteriérech – na zahradě, v lese, na náměstí, u vody. Přesunutí děje do těchto přírodních koutů přineslo nový vizuální zážitek. Jednotlivé záběry přestaly být pouhým záznamem děje, ale staly se taktéž příjemným obrazem. Střih stále plnil praktickou funkci jako v předešlých sériích, avšak byl navíc doplněn častou zatmívačkou, která nabízela citlivější ukončení scény. Také další nově použité prvky, jako např. roztmívačka, prolínačka, rakurzy, příjemně oživily formální zpracování seriálu. Třetí série přímo citovala původní Nemocnici na kraji města, a sice v retrospektivách, které opakují některé důležité okamžiky z života postav. Tímto přímým použitím starých záběrů nejvíce navazuje na tradici tohoto seriálu, jelikož divákům znovu připomene známé, většinou již zapomenuté momenty s veškerou nostalgií, která patří k původní sérii. Zároveň tak zdůrazňují odkaz, na který toto pokračování navazuje. Největší změnou se stalo použití rychlých akčních scén akutního ošetření. Součástí typické mizanscény nového nemocničního dramatu jsou křičící pacienti, krvácivá zranění, rychle mluvící doktoři a lékařská terminologie. To dosud v Nemocnici na kraji města chybělo, avšak v třetí sérii již tvůrci tyto prvky zapojili, a tím seriál aktualizovali. Zároveň tak zrychlili celkové tempo posledního pokračování Nemocnice na kraji města a zásadně se tak odlišili od dvou předchozích sérií.

Vývoj témat

Od začátků nemocničního žánru se největší pozornost věnuje životu lékařů, jejich vzájemným vztahů a konfliktům, které jsou hlavními hybateli děje. Prostředí fakultní nemocnice, které se objevilo v 70. letech, umožnilo setkání zkušených doktorů se začínajícími a vzájemné předávání informací a zkušeností v rámci příběhu. Především však nabídlo ideální způsob, jak instruovat diváky o profesních kódech, lékařských procesech, etice či pravidlech. V nemocnici se lékaři neučí pouze jak lidi léčit, ale i jak o ně pečovat. To často bývá silnou stránkou právě začátečníků, kteří neumí tolik léčit, ale umí s lidmi zacházet, věnovat jim péči. Mají na to čas a dostatek soucitu. Ve chvíli, kdy roste jejich schopnost léčení, zhoršuje se jejich přístup k lidem. Dobří doktoři bývají často strozí, drsní a nepříjemní, přesto mívají více sympatií. Často se tvůrci zaměřují na junior doktory, stojící pod doktorskými profesionály, kteří bývají bezcitní, tvrdí a nespravedliví. Nedostatek spánku, různá omezení od vedení nemocnice, dluhy, vlastní nezkušenost a jiné faktory přispívají k jejich zoufalství, depresi a deziluzi o práci doktora. V 70. letech se v junior-senior vztahu začalo ukazovat, že i mladí mají co říct, že i oni, ač lékařsky nezkušení, mohou staršího a zkušenějšího doktora něco naučit. Začaly se také řešit sociální problémy – potrat, homosexualita, znásilnění, drogy, umělé oplodnění a další, které byly dříve vyloučené.

Nemocnice na kraji města těmto typickým prvkům nemocničního žánru odpovídá. V první sérii se uplatnilo využití doktora-začátečníka jako průvodce, jehož prostřednictvím se divák seznámí s fungováním nemocnice i jejími zaměstnanci. Začínající doktoři projevují více empatií, zatímco ti zkušení tomu již nevěnují čas. V Nemocnici na kraji města se neobjevuje problematika těžké situace začínajících doktorů jako tomu bylo u zahraniční produkce. Nemusí se kvůli studiu medicíny zadlužovat, mívají dostatek spánku, se svými zkušenějšími kolegy mají dobré vztahy, nebývají zneužívaní pro nepříjemné práce apod.

První série Nemocnice na kraji města se zaměřila výhradně na vztahy mezi doktory. Vzhledem k době natáčení se jednalo o vítané únikové téma a absence morálních, etických či sociálních problémů byla pouze výhodou. Druhá série, která se natáčela po dvaceti letech a věrně kopírovala původní seriál, se pokusila zapojit některá tehdejší společenská témata. Odehrávala se v 90. letech, kdy se po převratu otevřela spousta nových možností. V náznacích se zde tematizuje přechod ze socialistické společnosti na kapitalistickou. Nezkušení lidé zakládali vlastní podniky a vše k tomu potřebné se učili „za pochodu“. S novými možnostmi se však objevila i nová rizika. Toto téma se týkalo všech postav, jelikož se privatizovala nemocnice. Rodina Pěnkavových navíc po počátečním nadšení ze zahájení podnikání musela čelit katastrofickým následkům své nezkušenosti, čímž byla ukázána i stinná stránka tehdejší doby. Dalším výrazným a dodnes aktuálním tématem se stala otázka rasové nesnášenlivosti. Jednu z vedlejších rolí představovala zdravotní sestra romského původu, která kvůli barvě své pleti neustále narážela na předsudky a problémy. Okrajově se zde objevuje i téma homosexuality, ovšem pouze jako neobvyklá součást tehdejší doby bez jakékoliv snahy o prozkoumání a rozvedení této problematiky.

Ve třetí sérii se objevilo více aktuálních problémů společnosti. S předsudky se tentokrát potýkal doktor Pavelka, který vyrostl v dětském domově. Nejčastěji se setkával s názorem, že z kluka z „děcáku“ nemůže vyrůst nic dobrého. Lidé se před ním měli na pozoru a hodnotili ho více podle místa dětství než podle jeho činů. Dalším závažným tématem, jehož problematice se tvůrci věnovali podrobněji, se stalo domácí násilí. Na sebevědomé a rázné sestřičce Fany názorně ukázali, že obětí může být kdokoliv a často by to jeho okolí nenapadlo. Nejčastějším důvodem, proč oběti domácího násilí mlčí, je vlastní stud, kterým jim brání přiznat své ponížení. Raději svého partnera (ve většině případů) omlouvají, sebe obelhávají a situaci nijak neřeší. Na postavě Fany byl také tematizován další častý problém dnešní doby – šikana. Bylo ukázáno, jak je těžké šikanu na pracovišti dokázat, jak těžké je se jí ubránit či postavit a zároveň, že až příliš často je ostatními přehlížena či podceňována. S násilím se v této sérii setkávali také sanitáři. Fyzické útoky na pracovníky záchranné služby jsou zásadním problémem dnešní doby. Absurdita faktu, že lidé, kteří jedou pomáhat, musí navštěvovat kurzy sebeobrany, svědčí o stavu společnosti, ve které je možné vše. Jako další téma se objevuje víra. Silně nábožensky založený doktor Krásný se setkává s posměchem či nepochopením ze strany některých kolegů. Kvůli jeho klidu, porozumění a vnitřní síle je však jedním z nejrespektovanějších doktorů v nemocnici. Jeho sblížením s doktorkou Hudcovou, která se stala ateistkou, jsou konfrontovány dva základní životní postoje. Tvůrci se nesnažili určit, který z nich je správný či pravdivý. Pouze názorně ukázali, že nejdůležitější je tolerance a vzájemný respekt rozdílných přesvědčení. Doktorka Hudcová také představuje bývalou humanitární pracovnici, čímž se v seriálu objevuje téma problémů zemí třetího světa či adopce na dálku. Dalším aktuálním tématem jsou bulvární časopisy, jejich neobjektivnost, překroucenost a nevítané zasahování do života lidí.

V první i druhé sérii se objevovalo jedno základní téma, které se týkalo všech postav. V Nemocnici na kraji města, zaměřené pouze na vztahy, se jednalo o lásku v nejrůznějších formách. V jejím pokračování po dvaceti letech pak přišlo na řadu stáří a s ním často spojená osamělost, s kterou se potýkaly všechny hlavní postavy. Třetí série se v tomto ohledu lišila. Ke každému z hlavních hrdinů patřila jiná tematická linie a neobjevila se žádná společná.

Z bakalářské práce Moniky Kořínkové se svolením autorky vybrala a pro 25fps upravila Marie Meixnerová. Redakčně upraveno.

KOŘÍNKOVÁ, Monika: Nemocnice na kraji města – 1977/2008. Komparativní analýza tří sérií Nemocnice na kraji města. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 2009. Vedoucí práce Mgr. Jakub Korda. 59 s.

Nemocnice na kraji města, I. série (režie: Jaroslav Dudek, scénář: Jaroslav Dietl, Československá republika 1977, 1. – 13. díl).

Nemocnice na kraji města, II. série (režie: Jaroslav Dudek, scénář: Jaroslav Dietl, Československá republika 1981, 14. – 20. díl).

Nemocnice na kraji města po dvaceti letech (režie: Hynek Bočan, scénář: Petr Zikmund, Česká republika 2003, 1. – 13. díl).

Nemocnice na kraji města – Nové osudy (režie: Viktor Polesný, scénář: Lucie Konášová, Česká republika 2008, 1. – 13. díl).

1 Nemocnice na kraji města, I. Série: Fakta. http://www.ceskatelevize.cz/specialy/nemocnice/serie1/index.html, 18.04.2009.

2 Premiérové vysílání skončilo v prosinci 2008.

3 Nemocnice na kraji města po dvaceti letech v roce 2003.

4 Původní série byla rozšířena o sedm dílů, které bývají považovány za druhou sérii. Jelikož ale mají stejného autora a patří do stejného období, analyzuji je společně s první sérií jako její druhou část. Toto dělení jsem zvolila kvůli jeho roli v narativní struktuře. „První sérií“ mám tedy na mysli dvacet dílů Nemocnice na kraji města. Druhou sérii tvoří třináct dílů Nemocnice na kraji města po dvaceti letech. Třetí a zatím poslední sérii představuje Nemocnice na kraji města – Nové osudy a taktéž se skládá ze třinácti dílů.

5 JACOBS, Jason: Body Trauma TV. British Film Institute, London 2003.

6 Vzhledem k tomu, že se musí někam vyvíjet, ale scénáristé zároveň nechtějí porušit úspěšnou linku.

7 Jason Jacobs: Cit. d., s.94.

8 Avšak částečně to bylo způsobeno celkovým posunem této série z profesní sféry do soukromé.