Doba kouzel po zrození (do roku 1910)
Zašel jsem k Augustu Lumierovi a navrhl jsem mu, že jeho vynález odkoupím. Dával jsem mu deset, dvacet, padesát tisíc franků. Ochotně bych mu byl za něj dal celé své jmění, svůj dům, svou rodinu. Ale Lumiere nechtěl o tom ani slyšet. „Mladý muži,“ řekl, „máte štěstí, že můj vynález není na prodej, protože by vás přivedl na mizinu. Možná že se ještě po nějakou dobu bude hodit jako vědecká zajímavůstka, ale obchodní hodnotu nemá pražádnou.“ 1
Proč bych měl jen ukazovat,
když můžu vyprávět?
Jestliže dnes milióny diváků usedá před plátna kin či před televizní obrazovku, aby je vypravěč zavedl mezi postavy a děje, neznamená to, že by film byl zrozen právě proto. Nebo třeba byl, osud mu tu cestu přál, jeho stvořitelé však ne. Bratři Lumierové 2 svůj vynález brali spíše jen jako vědeckou pomůcku, umění na hony vzdálenou. Samotná díla tomu i odpovídala, vždyť stěží můžeme zachycení dělníků, kterak vycházejí z továrny či příjezd vlaku na nádraží považovat za něco, co by mělo literaturu či třeba divadlo oslovovat kolego. Lumierové (a potažmo jejich zaměstnanci) se výhradně soustředili na to, aby kinematograf sloužil pohybu skutečnosti – proto vznikaly aktuality, které mohly francouzským divákům zprostředkovat například korunovaci cara Mikuláše II. Výjimkou byl snímek Pokropený kropič , první dějový snímek, trvající pouhou minutu. Jednoduchá anekdota o klučinovi, jenž přišlápne zahradníkovi hadici a zastaví tak proud vody, kterým on kropí zahradu, načež (když se zahradník překvapeně dívá do konce hadice) chlapec stisk povolí a voda vytryskne dospělému do obličeje.
Třeba by právě toto prostinké zažvatlání filmu mohlo být krokem k vyprávění na jaké jsme zvyklí dnes, ale stejně jako batole se samo chodit nenaučí, potřeboval čerstvě zrozený film někoho, kdo by jej naučil vyprávět.
Stanu se velkým a ještě větším,
až budu největším na celém světě!
Zdroj: www.filmsea.com
Je příznačné, že v čase, kdy rozpohybované obrázky byly něčím neuvěřitelným až magickým, dokázal odhadnout jejich možnosti právě člověk, jenž byl nejen karikaturistou, hercem, divadelním režisérem, scénografem, ale i profesionálním kouzelníkem-iluzionistou. Dokázat světu (ale vůbec i bratrům Lumi?rovým), že film není mládě, které nemá perspektivu, naději na prosazení, byl úkol určen snad jen pro osobnost jeho formátu.
Georges Mélies byl typickým příkladem tzv. „báječných mužů s klikou“. Filmařem byl především svým odhodláním, chutí něco nového objevovat, touhou po realizování fantastického světa představ a snů. Již ve své divadelní éře, kdy působil v divadle Robert Houdin, se musel vypořádat s triky, které by dokázaly alespoň částečně uskutečnit jeho nápady, často divoké. A najednou se tady objevil kinematograf, kouzelná skříňka s klikou, s jehož pomocí náhlé zmizení člověka nebo třeba jeho zdvojení bylo jednodušší.
Mélies sice mohl od Augusta Lumiera odejít nejdříve s nepořízenou, ale odradit se by znamenalo zavrhnout své sny a neumožnit malému filmu, aby začal mluvit a dělat krůčky, které by se nebály velké vzdálenosti.
Kinematograf získal, postavil v roce 1887 také první filmový ateliér v Montreuil. Poblíž Paříže se najednou začaly rozléhat slabé kousky vět, někdo zde začal vyprávět příběhy.
Mluvím! Vidíte má slova?!
Filmový ateliér v Montreuil; Zdroj: http://p.maquaire.free.fr
Není možné zde jmenovat ani zlomek toho, co Mélies natočil, v jeho hlavě se rodil jeden nápad za druhým. Šlo o nepřeberné množství anekdot, fantaskních hříček. O složitosti příběhu se nedá mluvit, ale francouzský iluzionista nechtěl mluvit jako literatura, ani jako divadlo.
Chtěl objevit možnosti filmu, jeho řeč. To se mu zdařilo jen částečně. Nelze totiž nevidět rub jeho tvorby. Mélies přece jen vyrostl z kořenů divadla, jeho tvorba filmová proto byla tímto uměním poněkud determinovaná. Při dívání se na jeho snímky zamrzí, že nás vypravěč nenechá nahlédnout blíže (dodržoval stabilní vzdálenost kamery od herecké akce), že neodpoutá kinematograf, nenechá mu volnost. Díváme se na záznam divadelní hry, filmový rám je rámem kukátkového jeviště. To vše nás může sice zamrzet, ale de facto jen stěží to lze panu Méliesovi vyčítat. Vždyť má v rukou teprve batole! Naučil film vyprávět, nebál se barvy a rozhodně ne triků. Objevil dodnes známé základní finty jako zatmívání, stírání, vícenásobnou expozici… Byl hnán poznáním a touhou experimentovat, přesto již po první desítce let dvacátého století jako by se něčeho bál. Nedokázal už soupeřit s velkofilmy, které vznikaly v Itálii, ale třeba ani nechtěl. Nicméně tohle je už příběh jiný.
My jsme stále v prvním desetiletí a bez Méliese by se film v něm ztratil. Nebo by zkrátka nebyl takový, jakým je dnes.
Cestuji do nekonečna a ještě dál
Nejslavnějším filmem George Méliese je nepochybně Cesta na měsíc. V roce 1902 se mu jejím prostřednictvím dokázaly umně propojit tehdejší touhy – poznání vesmíru a hlubin oceánů.
Cesta na Měsíc; Zdroj: www.filmreference.com
Stejně jako je divadlo děleno na jednotlivé výstupy ani Cesta na měsíc se jim neubránila. Celkem jich čítala třicet – od rozhodnutí o cestě na Měsíc v Astronomickém klubu, přes cestu a přistání, boj s mimozemskými bytostmi Selenity, návrat na Zem, přistání do oceánu až do odhalení pomníku na počest cestovatelů.
Již v tomto čtrnáctiminutovém fantastickém filmečku se vyskytují prvky, které budou cestu kinematografie doprovázet až do dnešních dní.
Při slavnostním loučení před startem se divák může kochat pohledem na úsporně oděné tanečnice z kabaretu Folies-Bergres, jako by si Mélies uvědomoval, že trocha toho „fyzického vzrušení“ k „akčním“ snímkům patří.
Střet lidstva s neznámými mimozemskými bytostmi nás fascinuje dodnes. Jen jeho charakter lze rozlišit na dvě možnosti, Mélies zvolil tu diváky více oblíbenou – mimozemšťané jsou zlí a agresivní, lidstvo se s nimi musí utkat a obhájit právo na svoji existenci. Dnes sice může působit likvidace Selenitů pomocí deštníků jako parodická, avšak deštník coby předmět pro obyčejnou lidskou potřebu (ochrana před deštěm) jen odkazuje k tomu, že se člověk brání po svém, dokonce za přispění něčeho, co k boji a k násilí určeno nebylo. To jako by znázorňovalo, že jde jen o sebeobranu, nikoliv lidský atak.
Samotný pobyt na Měsíci se rozhodně nemohl obejít bez sopečných výbuchů či sněhové bouře doprovázené strašlivým mrazem, divák by přece jen nebyl ochotný lačně pozorovat klidnou, ničím nerušenou vědeckou expedici, která by dobře začala a šťastně skončila.
Stejně jako ve svých jiných filmech i zde uplatňuje hojně triky náhlého zmizení, vznášení se, kombinace animace s živou hereckou akcí.
Po tmě ke mně přišlo opět ráno
Georges Mélies byl sice kouzelník, ale v těžké době neuchopitelných (ne)zákonů, kdy autorství bylo pouze slovem napsaným lehce smazatelným fixem, se nedokázal pohybovat, ubránit. Jeho filmy si ve světě přivlastnili jiní, finančně se dostával hluboce pod kladná čísla. Navíc jeho zemi postihla první světová válka a údajně i filmové pásy s jeho kouzelnými dílky se proměnily v materiál určen na výrobu vojenské obuvi.
V roce 1928 byl náhodně objeven, kterak prodává na ulici noviny. Později na pařížských ulicích směl prodávat i hračky. Když už byl příliš stářím oslaben, postaral se o něj Francouzský filmový syndikát, jehož sám Mélies roku 1897 založil. Byl dán do domu pro zestárlé herce.
Se smrtí kouzelníka 22. ledna 1938 se film ponořil na chvíli do tmy. Ale jen smutkem. Už byl dávno dospělý, dokonce se nikdo o něm nebál hovořit jako o umění.
Georges Mélies dokázal, že i na plátně se začaly odehrávat příběhy, díky němu nemálo fantastické. Naučil film vyprávět, naučil jej dělat opatrné kroky do dáli. Byl prvním filmovým režisérem.
Literatura
GREGOR, U., PATALAS, E. Dejiny filmu. Bratislava, 1968
Mathete-Mélies, M. Život pro Méliese. Iluminace, roč. 8, č. 4 (24) (1996), s. 97-106
Toeplitz, K. T. Chaplinovo království. Praha, 1965
TOEPLITZ, J. Dějiny filmu. Díl 1. 1895 – 1918. Československý filmový ústav, Praha, 1989
SADOUL, G. Georges Melies. Praha, 1966.
SADOUL, G. Dějiny světového filmu od Lumiera až do současné doby. Praha, 1963
USAI, P. Ch. Georges Mélies dnes. Iluminace., roč. 8, č. 4 (24) (1996), s. 89-95
FUKA, F. Hvězdné hodiny filmu. Cinema, roč. 5, č. 2 – sešit 46 (1995), s. 42-44
Odkazy
http://en.wikipedia.org/wiki/Georges_Mélies
http://www.sensesofcinema.com/contents/directors/04/melies.html
Pozn.:
- citováno z TOEPLITZ, K. T. Chaplinovo království. Mladá fronta 1965, str. 17 [zpět]
- O bratrech Lumiérových více v čísle 2/07 [zpět]
Autor
