Historie psaná světlem

Zdroj: wikipedia.org

Popřejme i tentokrát na úvod slovo lyonským sourozencům, kteří přivedli na svět kinematograf. Jistě si vzpomínáte, co řekli Mélièsovi, když je navštívil s nabídkou, že jejich vynález koupí. Odmítli ho s tvrzením, že kinematograf nebude za pár let nikoho zajímat. Georges Méliès jim dokázal, že se mýlí, ale na to, aby vyvrátil skepsi ohledně filmového média úplně, sám nestačil. Ve svém raném vývojovém stádiu se celuloidové pásy s pohyblivými obrázky dostaly mezi atrakce jarmarků a poutí, kde jejich funkcí nebylo nic víc, než bavit užaslé diváky podobně, jako je bavili ohýbači železa nebo polykači ohně. Není proto s podivem, že v „lepších“ kruzích panovaly ohledně filmu předsudky a pochybnosti. Méliès obhájil právoplatnost existence filmu, dodal mu kouzlo, které je svým způsobem živé dodnes a vybavil ho ambicemi zařadit se po bok literatury a divadla. Jen málokdo však byl ochoten mu tyto ambice přiznat. Mezi tu většinu, která se k filmu stavěla pohrdavě, patřil i David Wark Griffith. Paradoxně to byl však právě on, kdo dokázal hradbu předsudků zbořit.

Griffith se narodil roku 1875 v Kentucky, státě v jižní části USA, což, jak ještě uvidíme, sehraje důležitou roli v jeho tvorbě. V tvorbě, která ovšem měla být nikoliv filmová, ale literární – od mládí totiž Griffith toužil rozšířit řady spisovatelů, z nichž nejbližší mu byli Charles Dickens, Lev Nikolajevič Tolstoj, Guy de Maupassant nebo Jack London. Smělé plány však přebila potřeba existenčního zajištění, a tak, ačkoliv mu několik povídek vyšlo tiskem, byl Griffith nucen najít si práci, která by ho uživila. Toto hledání ho dovedlo až k Edwinu S. Porterovi, u nějž se ne zrovna s nadšením nechal najmout jako filmový herec. Nadšen nebyl ani tehdy, když mu po nějakém čase (psal se rok 1908) byla svěřena i filmová režie, přesto si tuto práci brzy osvojil. Jeho první filmy sice nebyly nijak zvlášť ambiciózní, šlo mu koneckonců jen o peníze, ale i tak do nich dokázal vložit řadu prvků, které v té době znamenaly posun kupředu.

Griffithův vrchol a cesta z něj

Metráž tehdejších filmů zřídka překračovala délku deseti minut. To byla jedna z prvních konstant, kterou Griffith začal porušovat. Například jeho film Enoch Arden (1912) měl délku dvou kotoučů, takže trval déle než půl hodiny. I přesto se Griffithovy začátky nesly ve jménu kvantity, takže jeho kompletní filmografie čítá zhruba 700 snímků. Šlo o žánrové filmy, jaké dělali jeho předchůdci, o zfilmované epizody z bible či o adaptace jeho zmiňovaných literárních vzorů.

I Griffithův tříhodinový epos Zrození národa (1915), měl svou literární předlohu, v porovnání s významem filmu však zcela nevýznamnou. Zrození národa pojednává o válce Severu proti Jihu. Tato událost je podána skrze dva znepřátelené rody, které se na konci filmu usmíří, čímž se symbolicky vyjádří i smír Severu a Jihu. Jistou roli ve výstavbě příběhu sehrála inspirace Tolstého románem Vojna a mír, ale hlavně – Griffith znal válku především z historek svého otce, který byl svého času příslušníkem jižanské armády. Obraz, který si tak Griffith o události vytvořil a který také podal ve filmu, byl poznamenán otrokářskou ideologií a rasismem. Kritika to autorovi také náležitě vytkla, zároveň ovšem nemohla nevidět technické kvality filmu, které byly zúročením Griffithových dosavadních úspěchů v jeho krátkých filmech. Americký prezident Woodrow Wilson se o filmu vyjádřil jako o „historii psané světlem“.

Intolerance; Zdroj: wikipedia.org

Po úspěchu Zrození národa Griffithovy ambice přirozeně ještě vzrostly, rozhodl se proto svůj triumf pokořit následujícím snímkem Intolerance (1916). Šlo o film, ve kterém se průběžně střídaly čtyři dějové linie – pád babylonské říše, ukřižování Ježíše Krista, bartolomějská noc a americká dělnická stávka, při níž byla část stávkujících na rozkaz majitele továrny zastřelena. Každá z epizod je zasazena do jiné historické epochy, avšak všechny mají společné jedno – onu neblahou lidskou vlastnost, obsaženou v názvu filmu. Už to naznačuje ctižádostivost Griffithova počinu, do kterého investoval nebývalé finanční sumy, neboť chtěl, aby se v něm objevily tisícihlavé davy lidí oblečených do dobových kostýmů a tyčily obří historické budovy.

Od publika se ale film tentokrát příliš vřelého přijetí nedočkal, připadal mu příliš nepřehledný a překombinovaný. Stejně tak i majitelům kin, kteří od sebe jednotlivé epizody oddělili a promítali je zvlášť, čímž zásadně narušili autorskou koncepci. I když až na onu nepřehlednost dosahuje Intolerance podobných kvalit jako Zrození národa, a po ideové stránce je dokonce mnohem přijatelnější, pro Griffithovu kariéru znamenala osudový zlom. Ačkoliv se usilovně snažil, po Intoleranci se mu už žádný významný film natočit nepodařilo.

Přínos

Částečně to také bylo kvůli změnám (nejen) v uměleckém světě, ale i ve společnosti. Změnám, na které Griffith nedokázal adekvátně reagovat. To už byla práce pro jiné, ti ale měli k dispozici množství prostředků, které Griffith objevil a kvůli kterým bývá často nazýván prvním opravdovým filmovým umělcem. Před Griffithem byla filmová scéna ještě příliš poplatná scéně divadelní. Kvůli přehlednosti byla akce snímána v celku a bez přerušení střihem se odehrávala od začátku do konce, i když třeba obsahovala řadu zbytečných míst. Herci byli odkázáni na přehnaná gesta a celkově toporný projev. Tohle všechno Griffith odvrhl a dodal filmu dynamiku. Scény se v jeho podání už nerovnaly jedinému dlouhému záběru, komponovanému podle ustálených pravidel. Zaměřil se naopak na to, co pro něj bylo důležité, proto začal používat nejen celky, ale i polocelky, polodetaily i detaily, které ve filmu sice existovaly už dříve, ale neměly významotvornou funkci. Teprve Griffith přišel na to, že například emoce je možně daleko účinněji vyjádřit pomocí záběru na samotný obličej herce, než jeho zběsilými, nepřirozenými posunky.

Lilian Gish; Zdroj: wikipedia.org

Znamenalo to narušení určité jednoty a rozdrobení scény do několika záběrů, tak jak jsme ve filmu zvyklí dnes. Podobným způsobem Griffith porušil dosavadní pravidlo, že scéna musí trvat stejně dlouho jako děj, který se během ní odehrává. Tuto časovou nepřetržitost nahradil použitím časových výpustek, díky čemuž byla z děje odstraněna hluchá místa. Narušení prostorové i časové jednoty logicky dalo větší možnosti hercům, kteří mohli požadované výrazy ztvárnit nikoliv teatrálně, ale realisticky. Pro tyto účely Griffith vyhledal nové herecké tváře, které nebyly zatíženy zkušeností s divadelním herectvím, a tak se na plátně objevily hvězdy jako Lilian Gishová nebo Mary Pickfordová.

Z dnešního hlediska vypadají všechny Griffitovy výdobytky jako naprostá samozřejmost, protože tvoří základní stavební prvky prakticky všech filmů, vyjma těch, které si kladou za cíl razantní formální inovaci. Ve své době ale šlo o změny natolik zásadní, že se k nim Griffithovi producenti stavěli odmítavě a pokládali je za nesrozumitelné. Diváci si na ně ale zvykli takřka okamžitě, a i to svědčí o režisérově genialitě.

Doporučené odkazy:
Zrození národa – trailer – http://youtube.com/watch?v=a9UPOkIpR0A
The Adventures Of Dollie (1908) (http://youtube.com/watch?v=0t3SfD8c8Pg)
What Drink Did (1909) (http://youtube.com/watch?v=jJIgjgb7LGA)
Nursing A Vipper (1909) (http://youtube.com/watch?v=N4QJtc3K3Ts)
The Oath and the Man (1910) (http://youtube.com/watch?v=bgfS-K3ntWs)
The Miser’s Heart (1911) (http://youtube.com/watch?v=X4BmocSU-fA)
Musketeers Of Pig Alley (1912) (http://youtube.com/watch?v=oFGa0F0T17s)