Jak Davidu Lynchovi dupou králíci?

Publikováno: Jiří Neděla Publikováno dne: 25. srpna 2007 Rubrika: Světový film | Komentář : 0

RECENZE: Inland Empire (režie: David Lynch, 2006) – JIŘÍ NEDĚLA –

Zdroj: wikipedia.org

Na tento vpravdě stupidní dotaz vám jeho poslední film Inland Empire odpověď nedá, ale vzhledem k tomu, že otázek, na které budete v temnotě kinosálu marně hledat odpověď, vám v mysli vyvstane mnohem víc, berte to jako malou přípravu. Od loňského září, kdy měl snímek premiéru na festivalu v Benátkách, a kdy byl postupně uváděn v různých zemích, totiž konečně dorazil i do našich kin.

Že jsou Lynchovy filmy těžko uchopitelné, není žádné převratné zjištění. Od svého debutu Mazací hlava zakládá svůj zvláštní rukopis a škálu výrazových prostředků, které se mu daří uplatňovat bez ohledu na to, jakou látku a pomocí jakého žánru právě zpracovává. I jeho nejcivilnější snímek Příběh Alvina Straighta skýtá momenty, které dodávají důvěrně známé realitě znepokojivě iracionální tón. Jestliže v Alvinu Straightovi jich ale najdete poskromnu, u Inland Empire bude váš logický úsudek šlapat téměř celou dobu naprázdno.

Důležité slovo měl ve vývoji Lynchova filmového výraziva snímek Lost Highway. Záměna postav a podivné časové zacyklení se sice zdálo být ústředním bodem filmu, a mohlo tudíž jít o ojedinělou záležitost. O čtyři roky později však tyto postupy znovu využil a rozvinul v Mulholland Drive, a z nahodilého úletu se stal specifický styl filmového vyprávění. Lost Highway i Mulholland Drive však fungují jako celek, a to i navzdory kvantům nejasných nebo víceznačných míst. Ta zajišťují jejich celkovou otevřenost, takže vytrvalý divák si může na základě režisérem poskytnutého materiálu konstruovat stále nové vlastní verze příběhu, aby nakonec vždy zjistil, že jeden díl skládačky buď přebývá nebo chybí.

Pokud jste ale čekali, že po těchto dvou filmech budete moct zúročit dosavadní divácké zkušenosti a skousnout Lynchovu novinku bez pocitu, že si z vás dělá dobrý den, jste na omylu. Režisér totiž zřejmě vytušil, že jeho trikům začínáte uvykat a rozhodl se všem zvědavcům, dychtícím nahlédnout do jeho myšlenkových pochodů, zvednout laťku. Anebo – zastáváte-li názor, že Lynch diváky ignoruje a filmy točí sám pro sebe – se prostě jen nechal strhnout proudem svých představ. A vzhledem k tomu, že natáčení probíhalo bez scénáře a vůbec během něj nebylo jasné, jaká bude podoba následujících scén, nebyl sebemenší důvod představy, volné asociace a sny jakkoliv potlačovat. V každém případě je i zde hlavní premisou rozbití příběhu a narušení kauzality a lineárního sledu událostí. Ovšem v míře, která pro mnohé tentokrát dalece překračuje hranice únosnosti.

Zdroj: rottentomatoes.com

O příběhu lze v případě Inland Empire hovořit jen velmi rámcově. Nějakou dobu si počkáte, než vůbec začnete registrovat souvislosti. Po zběsilé úvodní montáži, spojující několik naprosto nekoherentních scén, však přece jen vytušíte, že v centru dění stojí herecký pár Nikki Grace (Laura Dernová) a Devon Berk (Justin Theroux), kteří pod vedením režiséra (Jeremy Irons) a jeho nesoběstačného asistenta (Harry Dean Stanton) pracují na remaku polského snímku, který kvůli zavraždění protagonistů nebyl nikdy dotočen. Jelikož náplní natáčeného filmu je milostné vzplanutí dvou lidí se závazky, a totéž se odehraje i mezi Nikky a Devonem, začnou se vám (a jim také) tyto dvě roviny brzy plést. A to je teprve začátek. V jistém bodě se už tak chatrné předivo souvislostí protrhne a začnou se střídat výjevy z Nikkyina života, který jakoby existoval ve více paralelních rovinách – Nikky jako herečka sledovaná žárlivým manželem, Nikky jako žena v domácnosti, Nikky jako prostitutka. Do toho se místo mateřského jazyka hrdinů začne ozývat polština, protože na scéně se objeví obskurní skupina postav, které (snad) měly prsty v původní, nedotočené verzi filmu. Aby toho nebylo málo, občas se Nikky při svém zmateném tahu napříč ulicemi, interiéry a vlastní myslí několikrát omylem ocitne v bytě králičí rodinky z Lynchova absurdního sitcomu Rabbits. A ve chvílích, kdy máte pocit, že jste konečně se nechali vtáhnout do děje, či se snad dokonce identifikovali s hrdiny, objeví se na plátně filmový štáb, aby vám zdání pevné půdy pod nohama obrátil v prach.

Dějiště se střídají zcela nahodile a bez jakéhokoliv varování, a co je hlavní – pokud se jedna alternace reality vztahuje na některou z postav, neznamená to, že je závazná i pro ty ostatní. Jednotlivé vrstvy filmu jsou propustné a zároveň i nepropustné, kříží se a zároveň se každá odvíjí zvlášť. Tím však výčet matoucích prvků nekončí. Stejně jako v Mulholland Drive jsou vám zde opakovaně připomínány zdánlivě (ne)důležité rekvizity (šroubovák, kterým je Nikky, resp. jedna z jejích verzí zavražděna, stolní lampičky, jež mají fungovat coby orientační bod signalizující konkrétní lokaci), záhadná proroctví z úst vyšinutých ženštin a nejasná sdělení na čistě obrazové úrovni.

Zdroj: www.rottentomatoes.com

Tím se dostáváme k vizuální stránce filmu – ta, pokud jste uvykli estetice předchozích snímků, pro vás pravděpodobně bude studenou sprchou. Chladná krása Lynchových starších filmů ustoupila režisérovu nadšení z digitální kamery, kterou také sám obsluhoval (vedle režie a kamery je tentokrát v titulcích podepsán i pod střih a hudbu). Zrnitý obraz, rozostřené záběry, parazitní světla a místy feeling jako od tvůrců domácího videa, to všechno nyní supluje precizní práci Petera Deminga, který stál za kamerou u Lost Highway i u Mulholland Drive. Ať už vás ale Lynchova digitální kamera znechutí, nebo pro vás bude vítanou změnou, vězte, že režisér se podle svých slov ke klasickému filmovému materiálu už vrátit nehodlá.

Je docela dobře možné, že neúnosné množství dílků má nové lynchovské puzzle právě proto, aby vás přešla chuť skládat z nich celistvý obraz. Abyste při sledování Inland Empire zavrhli předsudek, že obsah filmového díla může být sdělen pouze pomocí dešifrovatelné fabule. Rozum se při takové podívané bude zákonitě vztekat a dožadovat záchytných bodů, je tedy lepší ho na tři hodiny (ano, i délkou je Inland Empire poněkud nestandardní) poslat k šípku. Jestli vám totiž může něco zkazit požitek z filmu, pak je to právě racionální přístup.

Už v Mazací hlavě Lynch ukázal, že tíhne spíš k zachycování procesů a dějů, odehrávajících se v hloubi lidského podvědomí, kde zákony rozumu ani v nejmenším neplatí. Využít sny, fantazie nebo frustrace jako stavební materiál pro své mistrovské kousky sice dokáže celá řada jiných klasiků, a my si jich za to náležitě vážíme. Méně vstřícní už jsme ale k těm, kteří se do neprobádaných oblastí lidské duše vrhají po hlavě a volí si je přímo jako námět. Obrazy a scény, se kterými se pak vracejí zpět, jsou – jako v případě Inland Empire – neučesané a zmatené. To jim ale zdaleka neubírá na autenticitě. Právě naopak.