Jazzový komentář ke gangsterskému dramatu

Claude Bolling a jeho kompozice k žánrovým snímků, jakým je i Borsalino a spol. si zakládá nejen na klavírních partech, ale především na využití klasického jazzu.

Zdroj: soundtrackcollector.com

Claude Bolling patří k častým spolupracovníkům Jacquese Deraye, pro kterého komponuje hudbu k několika žánrovým snímkům. Vedle klavírních partů, tvořících mnohdy ústřední instrumentační prostředek v jeho partiturách, vychází zejména z klasické podoby jazzu, jehož prostřednictvím vyjadřuje podobně jako Philippe Sarde nálady a dramatické situace v gangsterských dramatech, krimi thrillerech nebo mysteriózních filmech. Jazz zde není přizpůsoben prototypickému hudebnímu komentáři zaměřujícímu se na jednotlivé momenty v daných okolnostech ani gradujícímu napětí. Podobně jako některé Morriconeho pozdější partitury z velké části rezignují na experimentální metody aplikující rušivé mimohudební efekty, zachovává Bolling jazzové kompozice v jejich klasické podobě bez kombinování s dalšími hudebními vložkami a postupy. Z další spolupráce Deraye s Bollingem vznikají snímky Borsalino (Borsalino, 1970), Hlavně v klidu! (Doucement les basses!, 1971), Povídka o policajtovi (Flic Story, 1975), Motýl na rameni (Un papillon sur l‘épaule) nebo Tři muži na zabití (Trois hommes à abattre, 1980).

Zdroj: groovecollector.com

Film začíná melancholickým instrumentálním motivem doprovázejícím bezeslovnou scénu pohřbu s krátkým monotónním komentářem. Využití zvukové složky je zde pro diváka z emocionálního hlediska sugestivním komponentem celé scény, sestávající z několika mála záběrů, jež vystihují atmosféru smutku. Hudební téma prologu a úvodní scény filmu nekončí a pokračuje během titulkové sekvence, během které dosahuje působivé gradace souhry strunných a dechových nástrojů. Motiv smuteční piety a nálady strachu dobové společenské situace rozbíjí melodickou strukturou následující hudební stopy. Zvuková složka je vystavěna na kontrapunktickém znění verbálního projevu postav (monology a dialogy) a hudební kompozice. Partitura využívá dva muzické typy: vnější hudbu doprovázející celkové tempo filmu a vnitřní hudbu jako bezprostředním prvkem a součástí příběhu. Bolling pracuje přímo s koncertním pojetím hudby. Orchestr se všemi členskými hráči se tak stává jedním z aktérů filmu, přestože tvoří společně s kulisami a dekoracemi módních salónů, nevěstince či jiných společenských míst pouhou kulisu. Prototyp neworleánského archaického jazzu se mísí s klasickými hudebními party vážné hudby pro mnohačlenné hudební těleso. Sólový jazzový zpěv v doprovodu piána na divadelní scéně je dokladem dobově populární a společností vyhledávané zábavy. Bollingova hudba má ve filmu dvě specifické funkce: buďto vyjadřuje atmosféru, jednotlivé situace a kulminuje napětí, nebo slouží jako doklad dobových hudebních stylů a šlágrů jako neoddělitelná součást módních tendencí. Ústřední motiv a jeho rozmanité variace jsou napsány pro flexibilní klavírní sólo, vyjadřující dynamické tempo příběhu, ale zároveň kontrastující s často pomalým panoramatickým pohybem kamery.