Kudy vedly cesty?

Cesta napříč časem

Prapočátky Večerníčku lze vystopovat již v devátém roce vysílání Československé televize. Roku 1963 se na obrazovkách v  neděli podvečer vysílaly pohádky pro děti, obecně zařazené pod název Stříbrné zrcátko. Nebyl ustálen ani pevný tým tvůrců, ani fixní stopáž. Do úplného zapomnění nevkročil snad jen Robot Emil, který si dokázal svojí dětskou zvídavostí a roztomilou zlobivostí získat značnou popularitu. V podstatě tak předznamenává jeden ze základních pilířů každé večerníčkovské série – a to, že příběh musí mít ve svém centru postavu, kterou budou mít dětští diváci opravdu rádi. Údajně nejpopulárnější byla půlhodinová epizoda Robot Emil na horách, pod kterou se režijně podepsal Stanislav Strnad (známý snad jen svými průměrnými komediemi Můj brácha má prima bráchu a Brácha za všechny peníze). Samotný název jakoby odkazoval k dodnes oblíbené, „socialisticky milé“, záležitosti Anděl na horách s Jaroslavem Marvanem v hlavní roli. Pravdou je, že série s robotem Emilem a jeho „dobrotou, s níž hledá společnou řeč s lidmi“, se budovatelskému duchu nevyhýbala.

Pod Stříbrným zrcátkem a jeho následující proměnou ve Večerníček v roce 1965 je podepsán Milan Nápravník, nazývaný jako „duchovní otec“ pohádek na dobrou noc, mimoto také významný surrealistický výtvarník, básník a prozaik. K myšlence chystat dětem týden co týden pohádkové příběhy s poučením byl spíše přinucen. Československá televize dostala za úkol pohádky na dobrou noc a ten byl předán k realizaci jemu. Nezůstal v tom však osamocen, jelikož Večerníček záhy po svém vzniku měl již poměrně rozrostlou řadu dramaturgů, kteří na jeho zrození a vývoj dohlíželi. Mezi nejvýznamnější patří Irena Povejšilová, Marie Kšajtová, Kateřina Krejčí či Jan Kutálek.
Byla to neděle 2. dubna 1965, kdy byla odvysílána první pohádka coby Večerníček Ústřední osobností příběhu Kluk a kometa režiséra Ludvíka Ráži (jeho filmografie disponuje desítkami televizních pohádek) byla herečka Štěpánka Haničincová, ale ani ona nedokázala, aby se příběh o večerním setkání malého Petra s rozpustilou kometou výrazněji zapsal do podvědomí diváků.

O tři měsíce později začala vznikat ve spolupráci se Studiem Bratří v triku znělka, kterou vymyslel Milan Nápravník. Podílel se na ní výtvarník Radek Pilař, režíroval ji Václav Bedřich a hudbu složil Ladislav Simon. Hlas Večerníčku propůjčil Michal Citavý. Výroba skončila v srpnu 1965 a první pohádkou, kterou znělka uvedla, byla O televizním strašidýlku v režii právě Václava Bedřicha. Jde o nejstarší televizní znělku u nás a současně také o jednu z nejdéle vysílaných televizních znělek v Evropě. Není tajemstvím, že „večerníčkovští“ diváci jsou poměrně skeptičtí k jejím inovacím, proto nelibě nesli, když se v průběhu změnil počet a umístění hvězd. Nejnovější změny nastaly, když se z Československé stala televize česká (bylo potřeba vyměnit logo na posledním z listů, které Večerníček odhazuje) a když se čepička ze starých novin přeměnila na poskládaný televizní program ČT s datem 17. ledna 2005.[1]

Své premiéry se roku 1967 dočkali Broučci, Pohádky ovčí babičky a příběhy O loupežníku Rumcajsovi. Programové schéma bylo zcela odlišné od toho dnešního. Až do zmiňovaného roku se totiž pohádky vysílaly pouze jednou týdně. V následujících třech letech však již třikrát (úterý, čtvrtek, neděle), přičemž pro úterní a čtvrteční vysílání se využívaly pohádky převzaté z jiných pořadů pro děti (například z vysílání pro mateřské školky). Neděle, tehdy jediný volný den v týdnu, byla ve znamení premiéry „významnějšího díla“ – jako třeba Broučků. V roce 1970 se vysílalo i v pátek, o rok později také ve středu. Roku 1972 běžel na televizních obrazovkách Večerníček každý den mimo sobotu, ale to se v následujícím roce změnilo. Od roku 1973 tedy Československá televize přinášela do domovů den co den nějaký ten dětský a poučný příběh.

V počátcích, kdy tvorba Večerníčků byla teprve ve fázích výroby, docházelo k tomu, že své oblíbené příběhy nemohly děti sledovat v kontinuálním sledu, tak jako dnes. Až když byl dostatečný předstih výroby před vysíláním, mohl být uváděn jeden díl za druhým bez „vsuvek“ v podobě jiných večerníkových příběhů.

Večerníček se tehdy významnou mírou tematicky zaměřoval na klasické a lidové příběhy a to z celého světa: Pohádky ze všech koutů světa, Severské pohádky, Pohádky z dalekých zemí, Pohádky z iglů, Anglické pohádky, Indiánské, Vietnamské či Srbské pohádky. V kontextu jeho čtyřicetileté existence však jde o okrajové záležitosti.

V 80. letech se Večerníček vysílal na prvním i druhém programu Československé televize, přičemž na druhém běžela pohádka dříve – pro menší diváky, na prvním před zprávami. S rostoucím množstvím příběhů si mohla televize dovolit, aby na každém programu běžel jiný seriál. Druhý kanál Československé televize volil pohádky s pomalejším tempem vyprávění, jednodušší a také levnější.

V devadesátých letech Večerníček zakotvil na čase sedmé hodiny večerní a byl by tam dodnes, kdyby od prvního ledna 2007 Česká televize necítila potřebu vzdorovat silné konkurenci stanice Nova. Události byly posunuty v programu o čtvrt hodiny dříve, čímž si televize své navyklé večerníčkovské diváctvo opět poněkud rozhněvala. Zažitá doba vysílání, tedy v 19 hodin, se posunula o čtvrt hodinu dříve.

Problémy s cenzurou

Větší část života Večerníčku spadá do éry socialismu, jehož mocenský aparát si přirozeně hlídal i vyznění pohádek na dobrou noc. Hluboce se mýlí ten, kdo si myslí, že v jednoduchých příbězích nelze najít narážky na politické dění. Kupříkladu v den, kdy zemřel Brežněv[2], musela být vynechána epizoda, v níž vypravěčka zvolala: „Ty rachejtle, ty patříš do starého železa!“ V čase výročí upálení Jana Palacha museli dramaturgové pohlídat, aby se náhodou nevyskytl v pohádce oheň, jiskření ani světýlka či bludičky. Večerníček Psí život dělal dramaturgům jenom starosti. Tento seriál se nesměl vysílat v žádném případě během února, srpna a listopadu (název Psí život by tak mohl být znehodnocováním událostí Vítězného února, Vstupu spřátelených vojsk a Říjnové revoluce). V ostatních měsících vysílán být směl, ale bez uvedení názvu v televizním programu. Proto se časem rozhodli tvůrci přejmenovat pohádku na „politicky neutrální“ Štaflík a Špagetka.

Jako úsměvný se dnes jeví nápad náměstkyně ředitele Československé televize, která naléhala, aby se „i ve Večerníčku zobrazila šťastná socialistická současnost“, a navrhla, aby se udělal seriál o Juriji Gagarinovi. Návrh v momentě znehodnotila jedna z dramaturgyň prohlášením, že Gagarin obletěl Zemi jen jednou a k Večerníčku je děje potřeba daleko více…

Tvůrci pohádek však přirozeně nedělali pouze kompromisy, někdy se podepsali vysloveně pod úlitby režimu. Mezi ně patří (právem) zapomenutá série Příběhy z našeho domu, kde ústřední hrdinka, dívenka Jiskra, získala jméno po „předvoji pionýrů“.

Současnost, budoucnost?

Večerníček byl a je spojen s řadou významných tvůrců, o nichž však bude podrobněji pojednáno v dílčích článcích následujících čísel. Byl však také spojen s řadou těch, kteří nedokázali vnést do výrobního procesu duši umělce, nebo jen zkrátka neměli potřebné síly či štěstí na to, aby dotáhli projekt toho kterého seriálu do úspěšného konce. Jeho výroba je mezi lidmi brána jako samozřejmost, přesto zvláště v porevolučním období je s ní svázána řada komplikací, přirozeně hlavně finančního charakteru. Například v roce 2005 Česká televize nezačala s výrobou žádného nového Večerníčku, kromě těch, na něž přispívá Bonton film, na něž však Česká televize nemá prodejní práva. Přitom právě Večerníček patří mezi nejžádanější artikl České televize, mimo Evropu se vysílací práva prodávají do zemí jako Austrálie, Malajsie, Spojené arabské emiráty, Turecko, Japonsko, Čína, Korea, Indonésie, Keňa, Zimbabwe, Island a další.

Seznam večerníčků je obsáhlý[3], stálé divácké přijetí však patří již jen části z něj. Mezi tvůrci se nyní objevují i lidé z FAMU, přesto se nelze ubránit pocitu, že s oslabením pozice českého animovaného filmu přišlo i radikální oslabení Večerníčku jako takového. Diváci se rádi vracejí k těm osvědčeným, popřípadě popularitu získávají ty, které na staré série navazují (Bob a Bobek, Pat a Mat…).

Večerníček fenoménem bezpochyby zůstává, bohužel se na jeho (ne)kvalitě odráží slabá dramaturgická příprava, malé množství výrazných tvůrčích osobností a samozřejmě peněz. Jako zásadní chyba se jeví také „rozptýlení“ peněz z merchandisingu[4] a z prodeje vysílacích práv. Výdělek se utápí v hlubinách České televize místo toho, aby směřoval cíleně jen na výrobu dalších Večerníčků.

O tom, že však nelze zobecňovat a že staré nutně neznamená dobré a nové zase nepovedené, bude řeč v následujících číslech časopisu.

Použitá literatura:

KŠAJTOVÁ, Marie. Velký příběh večerníčku – Historie nejslavnějšího televizního pořadu u nás.Albatros, Praha 2005.

Oficiální stránky Večerníčku
Databáze Večerníčků