Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » „Nejlepší film všech dob“

„Nejlepší film všech dob“

ANALÝZA: Občan Kane (režie: Orson Welles, 1941) – MARTINA NAVRÁTILOVÁ –

Nejlepší film všech dob.“ Tak je titulován černobílý snímek z roku 1941, kterým do světa kinematografie vstoupil Orson Welles (1915 – 1985), „neposlušné dítě Hollywoodu“, jenž se stal milníkem ve vývoji filmové řeči i vypravěčských postupů.

Welles jako filmový režisér – to byla jen jedna složka jeho osobnosti. Byl také divadelník, rozhlasový autor, herec, scénárista a občasný spisovatel. Na jeho osobnosti, životní dráze a tvorbě je cosi gigantického a přitom tragického. Drahomíra Olivová jej v předmluvě ke studii Orson Welles Maurice Bessyho přirovnává k prokletému básníkovi, kterého společnost nejen nepochopila, ale přímo systematicky ubíjela.

Narodil se roku 1915 ve Wisconsinu do rodiny průmyslníka a klavíristky. Rodiče se však rozvedli a malého Orsona se ujal poručník dr. Bernstein. Tak se jmenuje i postava z Občana Kanea, jeden z mála přátel mocného a osamělého muže.
Malý Orson našel zálibu v loutkovém divadle a učil se kouzelnickým trikům dokonce od samotného Houdiniho, tehdejšího velice populárního iluzionisty. Již v deseti letech zinscenoval vlastní úpravu Dr.Jekylla a pana Hydea. V šestnácti pak odjel do Irska, kde se stal členem Gate Theatre v Dublinu. O několik let později byl angažován jako režisér newyorského souboru Negro Theatre Project, se kterým nastudoval legendární inscenaci Macbetha, jehož děj přenesl na Haiti.
Welles působil i v rozhlasovém programu CBS, v němž 30. října 1938 zazněla adaptace Války světů H. G. Wellse. Hra popisovala invazi Marťanů a byla natolik realistická, že vyvolala v New Yorku a širokém okolí paniku. Lidé prý masově prchali v autech nebo hledali útočiště v metru. Mladému Orsonovi to přineslo slávu a otevřelo dveře do Hollywoodu.

Byl kontaktován dnes již neexistujícím filmovým studiem RKO a roku 1939 s ním podepsal na poměry Hollywoodu ojedinělou smlouvu. Mohl si totiž vytvořit svůj štáb, měl volnou ruku ve výběru scénáře a na svou dobu poměrně vysoký rozpočet – půl milionu dolarů (rozpočet Welles o dalšího půl milionu překročil). Požadoval se od něj pouze jeden film ročně a mohl si vybrat, zda bude jeho režisérem, scénáristou, hercem, nebo vším dohromady. A to není vše – bylo mu také zaručeno 25% hrubých tržeb a žádný představitel RKO neměl právo dohlížet na jeho práci. Tyto podmínky vyvolaly trpkost těch, kteří po dlouhá léta čekali alespoň na jednu z takových výhod.
Ostatní velká studia, která byla finančně stabilnější než RKO, investovala do rozpočtu přibližně 400 tisíc dolarů, šlo však o filmy osvědčených režisérů a často s hvězdným obsazením, zatímco Welles byl debutant bez jakýchkoli znalostí filmových postupů či technik. Hollywood byl navíc tou dobou pevně v rukou silných magnátů. Režiséři a hvězdy byli pevně vázáni dlouholetými smlouvami jako normální námezdní síly, proto působila Wellesova smlouva s RKO tak mimořádně.

Pro svůj první film chtěl původně adaptovat Srdce temnoty (Heart of Darkness)[1] Josepha Conrada, ale neuspěl. Začal tedy pracovat na příběhu tiskového magnáta, který ovládá média i politiku a který byl očividně inspirován Williamem Raldolphem Hearstem[2], tehdejším novinovým magnátem. Ten byl zásadně proti filmu – požadoval spálení negativu a na kina vyvíjel tlak, aby jej nepromítala.

Příběh začíná vlastně na konci, kdy umírající Charles Foster Kane pronese slovo „rosebud“ (poupátko), které uvádí děj do pohybu, a my společně s novinářem Thompsonem pátráme po významu tohoto slova. Sledujeme vyprávění několika osob, které Kanea znaly nejlépe, ale ani ony nedokáží říci, kým Kane vlastně byl a v čem spočívá tajemství jeho posledního slova.
Děj není vyprávěn lineárně, ale v reminiscencích[3]. Skládá se z jednotlivých epizod, z nichž každá má svého vypravěče, máme tedy možnost vidět Kanea z několika úhlů pohledu. Postupně upřesňovaný obraz titulního hrdiny způsobuje, že Kane ztrácí svou původní gloriolu, jsme svědky hrdinova vzestupu a pádu, ukazuje se, že byl osamělý sobec a že peníze a moc ještě neznamenají šťastný život.
Odpověď na otázku významu slova „rosebud“ Thompson nedostane, ale divák ano. Ve chvíli, kdy se likvidují věci z Kaneovy pozůstalosti, můžeme vidět, jak v  ohni končí dětské sáňky, na jejichž hřbetu je namalováno poupě. Na těchto saních zrovna jezdil, když se změnil jeho osud a přišel si pro něj jeho budoucí pěstoun, aby jej odvedl z nuzného venkovského domova na cestu za mocí. Dětství se stalo v Kaneových myšlenkách chvilkami štěstí a bezstarostnosti. Motiv poupěte tak vytváří smyčku, která od poupěte vychází a na konci se k  němu vrací.

Důvodů, proč je Občan Kane mnoha kritiky považován za nejlepší film historie, je hned několik.

DĚJOVÁ VÝSTAVBA
Welles vypráví příběh pomocí mnoha flashbacků[4], což bylo na tehdejší Hollywood příliš komplikované.
Charakteristické je pro film i zvláštní vyjadřování času. Welles například prostřihne ostře za sebou několik scén manželských snídaní v rodině tiskového magnáta Kanea, čímž nám předkládá celou manželskou historii. U téhož stolu sedí dva stejní herci v též situaci několikrát za sebou.

KAMERA
Kameraman Gregg TolandObčanu Kaneovi poprvé systematicky užívá hloubky pole[5] subjektivní kamery[6].
Vynalézavé je i užití úhlů kamery – například časté podhledy, díky nimž postava působí mohutně (až hrozivě), nebo naopak nadhledy, které mají opačný efekt, takže se nám postavy jeví menší. Extrémní nadhledy a podhledy se ve standardních hollywoodských filmech vyskytovaly zřídka, zpravidla převládaly závěry ve výšce očí.

STŘIH
Klíčové scény natočili WellesTolandem dlouhé a střihač Robert Wise tuto linii dodržuje. Například začátek filmu, kdy kamera najíždí na bránu zahalenou do tmy, k tomu zaznívají Coleridgeovy verše o Kublaj-chánovi a jeho pohádkovém sídle Xanadu, po němž je nazván i Kaneův zámek. Tam končí život osamělého milionáře. Kamera se přibližuje k jeho loži, střídají se podhledy a nadhledy, až konečně uvidíme ve velkém detailu skleněnou kouli, která vypadne umírajícímu z rukou: nad scenérií v ní se snáší sníh. A v tu chvíli vysloví Kane své poslední slovo „rosebud“. Po tomto tíživém úvodu přímo udeří filmová reportáž z Kaneova života – je to vlastně film ve filmu.

HUDBA
Hudbu složil Bernard Herrmann, který se později stal dvorním skladatelem Alfreda Hitchcocka. Mnohé scény byly nakonec sestříhány v  souladu s jeho hudbou, která se stala prostředkem formování příběhu.

ZVUK
Jelikož měl Welles zkušenost s rozhlasem, věděl, že i zvuk je pro vytvoření Kaneova světa důležitý. Zvuková stopa je proto velmi rozmanitá – zvuk je prostorový a dynamický, ruchy nejsou potlačovány, ale vyzdvihovány, dialogy se často překrývají. Novátorské bylo zastropení dekorací, čímž bylo dosáhnuto zesílení řeči postav. Welles tak dosahuje mnohem realističtějšího vyznění.

HERECKÉ VÝKONY
Welles měl mimořádně bohatou hereckou průpravu, proto obsadil do role Kanea sám sebe. Vládl širokým rejstříkem: výrazy tváře, postoje, hlasové modulace. Do dalších rolí obsadil většinou své spolupracovníky z divadla a rozhlasu.

WellesObčanu Kaneovi protkal všechny postupy Hollywoodu třicátých let[7] a byl také jejich dovršením.
Po premiéře měl skvělý ohlas u kritiky, mnohem menší nadšení ovšem vzbudil u diváků, což znamenalo komerční neúspěch. RKO tedy přehodnotilo smlouvu s  Wellesem a většina pravomocí mu byla odňata.

Po Občanu Kaneovi se pustil do příprav filmu Skvělí Ambersonové (1942), který šel v některých směrech možná ještě dál než prvotina, ale byl bohužel poznamenán vnějšími zásahy. Tentokrát si vybral již hotový námět – román Bootha Tarktingtona, který byl oceněn Pulitzerovou cenou a již jednou zfilmovaný pod názvem Zhýčkaná mládež.

Mezi další Wellesovy filmy patří například Cizinec (1945), Dáma ze Šanghaje (1946), Dotek zla (1958) či Falstaff (1965)[8]. Žádný však už nedosáhl významu Občana Kanea, který se stal mezníkem ve vývoji světové kinematografie, protože naznačil další možnosti v pojetí příběhu i v jeho zpracování filmovými prostředky.

 

Občan Kane

Režie: Orson Welles

Scénář: Orson Welles, Herman J. Mankiewicz

Kamera: Gregg Toland

Hudba: Bernard Herrmann

Hrají: Orson Welles, Joseph Cotten, Dorothy Comingore, Agnes Moorehead, Ruth Warrick, Everett Sloane, William Alland, Paul Stewart, George Coulouris

 

Použitá literatura:

OLIVA, Ljubomír. Orson Welles. Československý filmový ústav, Praha 1986.

BESSY, Maurice. Orson Welles. Orbis, Praha 1965.

CARRINGER, Robert. The Making of Citizen Cane. Berkeley: University of California Press, 1985.

BRADY, Frank. Citizen Welles: A Biography of Orson Welles. New York: Scribner & Sons, 1989.

MULVY, Laura. Citizen Kane. London: BFI Publishing, 1992.

BLASZ, Bela. Theory of Film. New York: Roy, 1953, reprinted New York: Dover Books, 1970.

ARNHEIM, Rudolph. Film as Art. Berkeley: University of California, 1966.

GOODMAN, Ezra. The Fifty Year Decline and Fall of Hollywood. New York: Macfadden Books, 1962.

WELLES, Orson. This is Orson Welles. In ROSENBAUM, Jonathan. Orson Welles and Peter Bogdanovich. New York: Harper&Collins, 1992.


[1] Nakonec zfilmoval roku 1979 Francis Ford Coppola pod názvem Apokalypsa (Apocalypse Now). Roku 1991 byl natočen dokument o vzniku ApokalypsySrdce temnoty: Filmařova apokalypsa (Heart of Darkness: A Filmmaker´s Apocalypse).

[2] Vlastnil 28 novin, 13 časopisů, 8 rozhlasových stanic.

[3] Reminiscence = zpravidla vzpomínka postavy nebo minulá událost začleněná do toku aktuálního dění a odkrývající dosud zastřené motivy nebo pohnutky jednání.

[4] Flashback = pohled do minulosti na události již skončené. Může být uvozen např. zatmívačkou a roztmívačkou = interpunkční efekt, při němž se plynulou regulací expozice filmu obraz setmí nebo rozetmí. Opakem flashforward = pohled do budoucnosti.

[5] Hloubka pole = vzdálenost nejbližších a nejvzdálenějších prvků v rámci jednoho záběru, které si zachovávají ostrost. Tak můžeme sledovat dva a více dějů v různých rovinách obrazu.

[6] Subjektivní kamera = kamera snímá děj z pohledu některé z postav, vidíme tedy pouze to, co ona.

[7] Hollywood třicátých let byl bohatý na umělecké výdobytky, objevovala se však i konvenční klišé. Hlavní byl příběh – lineární souslednost příčin a následků, koherence času a prostoru, hybatelem děje hrdina (ten musí při cestě za svým cílem překonávat různé překážky). Základním prostředkem hollywoodského stylu byl kontinuální střih = rozfázování scény na jednotlivé záběry tak, aby měl divák přehled o celé akci.

[8] Orsonu Wellesovi a jeho filmům se ještě budeme v následujících číslech věnovat.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Profilový obrázek
Počet článků : 10

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru