Němý film v severských zemích

ANALÝZA: Němý film v severských zemích – MICHAELA STRÁNSKÁ –

Zrození dánského filmu

zdroj: www.fsfl.se

Rozvoj filmového průmyslu před rokem 1914 významně ovlivnily nízké výrobní náklady a dobré exportní možnosti. Dokladem tohoto specifika filmové produkce je silná pozice dánského filmu v letech 1908 – 1915. Tato malá země s několika milióny obyvatel dokázala během pár let vytvořit jedinečnou národní kinematografii, jež byla schopna vážně konkurovat dosavadním evropským filmovým velmocím Francii a Itálii na všech zahraničních trzích. V Německu dokonce získala téměř monopolní postavení.

Jak je možné, že tato malá severská země získala v tak krátkém časovém úseku privilegované postavení na poli filmového průmyslu? Rozhodujících faktorů bylo hned několik. Počátkem 19. století prožívalo Dánsko období prosperity, zejména díky dodávkám mléčných výrobků do Velké Británie. Navíc bylo od počátku 18. století zemí se slavnou divadelní tradicí, která poskytla filmařům zkušené herce, výtvarníky, režiséry a scénáristy. Budoucí úspěch dánské kinematografie byla ale zejména zásluhou precizní podnikatelské práce zástupce společnosti Pathé v Dánsku – Ole Olsena. Původně cirkusový artista, herec a ředitel kasina se propracoval až k podnikatelské činnosti. Dlouho působil v divadelním prostředí, nicméně na konci 19. století se nadchnul pro film. V roce 1905 otevřel v Kodani první stálé kino Biograftheater, rok poté založil filmovou společnost Nordisk Films Kompagni. Nordisk se rázem dostává do čela dánské produkce, vyrábí stovky dokumentárních i hraných filmů ročně a již od počátku své existence se orientuje na export. Ole Olsenovi se brzy podaří ovládnout tehdy ještě domácími firmami neorganizovaný německý trh, další pobočky pak zakládá i v Rusku a USA.

Atlantis, režie Agust Blom, zdroj: www.dvdbeaver.com

O úspěchu studia Nordisk z velké míry rozhodl začátek produkce. Hned první dva filmy, které zde byly vyrobeny, získaly široký divácký ohlas. Prvním z nich byl Hon na lva (1907) režiséra Viggo Larsena, jehož počet kopií, které se dostaly téměř do celého světa, vyrostl až na 260 kusů. Ještě výraznějším triumfem byl druhý snímek vyprodukovaný společností Nordisk – a sice Bílá otrokyně režiséra Augusta Bloma. Tento film je uváděn jako první dlouhometrážní snímek v dějinách kinematografie. Po úspěchu Bílé otrokyně se Dánsko stalo první zemí na světě, která přešla na výrobu dlouhometrážních filmů. Tento snímek navíc započal sérii společenských dramat, charakteristických pro dánskou kinematografii následujících let. Dánský film si vytvořil vlastní svět, ve kterém – jak napsal švýcarský novinář Felix Halden v roce 1913 – „všichni hrdinové jsou milionáři, mají zámky a lokaje…[1]

Oblíbený dánský polibek a ještě oblíbenější krutá smrt

Jádrem dánského filmového dramatu byla láska. Součástí každého filmu proto byla nesčetná objetí a zejména smyslné polibky. Ty se dočkaly nemalé odezvy i v tisku. Řada recenzentů je odmítala jako pohoršující, publikum je naopak nadšeně vítalo. Právě dánský filmový polibek je dnes považován za předchůdce polibku hollywoodského. Kromě něj můžeme najít v němých dánských filmech ještě jeden hollywoodský inspirační zdroj – ženu vamp. Osudová žena se v umění, zejména literárním, objevovala už od dob romantismu. Teprve Dánové z ní ale udělali typicky filmovou bytost a pokřtili ji Vamp. I přesto, že můžeme v dánských a hollywoodských filmech nalézt některé styčné body, obě kinematografie se diametrálně rozchází v završení jednotlivých příběhů. Vedle hollywoodských happy endů tak proslula dánská kinematografie zákonem opačným – unhappy endem. Diváci němých dánských snímků mohli být svědky řady tragických vyústění, viděli hlavy hrdinů topících se v bažinách i velké davové scény končící pohledem na horu mrtvých lidských těl. Brzy si tyto černé konce natolik oblíbili, že pokusil-li se je nějaký režisér překvapit šťastným setkáním milenců, začali hromadně protestovat.

Největší osobnosti dánského němého filmu

Asta Nielsen; zdroj: www.silentladies.com

Osudovou ženu většiny salónních dramat ztvárňovala původně divadelní herečka Asta Nielsenová, která se stala vůbec první filmovou hvězdou. Precizně ovládala gesta, mimiku a umění vyjadřovat se drobným detailem. Vytvořila řadu různorodých postav a největších úspěchů dosáhla ve filmech, jež režíroval její manžel Peter Urban Gad (Od stupně k stupni, Smrt v Seville, Chudé děvče, Když maska padá, Plamenné sny, Tanec smrti, Velká láska, Otcova vina). Jejím kolegou a zároveň nejoblíbenějším dánským hercem byl Valdemar Psilander. Kromě Gada tvořili vrchol dánské režie již zmiňovaný August Blom a Forrest Holger-Madsen, proslulý taktéž svými avantgardními divadelními inscenacemi z let 1906 – 1912.

Rostoucí popularita nového vizuálního média vedla filmové producenty v čele s Olsenem ke změně repertoáru. V letech 1909 – 1910 proto opouští blýskavý svět loveckých zámků a pokouší se o umělečtější formy a větší prokreslení postav. Styl nového dánského filmu se stává směsicí naturalismu a psychologizace. Pro inspiraci se proto často obrací k románům moderních autorů. Charakteristickým snímkem těchto nových tendencí je Atlantis (1913) Augusta Bloma, vysoko rozpočtový film natočený podle díla Gerharta Hauptmanna. Snímek vypráví o milostných prožitcích lékaře na palubě potápějícího se Titanicu. Novou tematickou orientaci dánského filmu přesně vystihují i slova režiséra Petra Urbana Gada, který napsal, že „filmy musí být snem o štěstí a úspěchu, cestou po dalekých a blankytně modrých mořích, odpoutáním se od namáhavé, zdlouhavé cesty šedivého a prozaického života.“[2]

Situace dánského filmu po roce 1917

Utrpení panny orleánské; zdroj: www.hjg.com

Po roce 1917 začal úspěch dánského filmu rychle upadat. Většina herců a režisérů se přestěhovala mimo hranice Dánska, zejména do Švédska a Německa, ostatní se vrátili k divadlu. Z produkce dvacátých let získala větší ohlas jen dvojice komiků Pat a Patachon, vycházející z kontrastu jejich fyzické podoby. Nejvýznamnější režisérskou osobností tohoto období a dánské kinematografie vůbec byl Carl Theodor Dreyer. K filmu se dostal přes psaní divadelních kritik a titulků k němým filmům společnosti Nordisk. Jako režisér debutoval komorním dramatem Prezident (1918), slávu mu ale přinesl až následující snímek Listy ze satanovy knihy (1920), kde ve čtyřech epizodách vylíčil historické projevy „ďábelského zla“ na zemi. Poté pracoval v Norsku, kde natočil psychologické drama Čtvrtý sňatek paní Margarety (1920). Brzy se usídlil v Německu, kde vznikl film Michael (1924). Do Dánska se vrátil o rok později, aby zde natočil rodinné drama Pán domu aneb Tyranův pád. Své nejslavnější dílo Utrpení pany Orleánské ale už natáčel v Paříži (v letech 1927 – 1928). Rekonstrukce procesu s Janou z Arku je ceněna zejména díky formálnímu vyjádření vnitřního zápasu nevinnosti a zkažené mocnosti, využívajícího nesčetných detailů obličeje dívky a soudců.

Nástup švédského filmu

Dánský film zcela ovládl německý trh a pronikl do všech evropských zemí. Nejvíce zapůsobil na rodící se švédskou kinematografii.

Terje Vigen; zdroj: www.ibsen.net

Hlavní stockholmskou filmovou společnost Svenska založil v roce 1909 Charles Magnussen. O tři roky později najal herce Victora Sjöströma a Mauritze Stillera,  aby se ujali režie snímků napodobujících dánská dramata. Tito dva muži se pak stali nejvýznamnějšími osobnostmi švédského němého filmu.  Původnost švédské kinematografie se projevila již před rokem 1914 v Sjöströmově Ingeborg Holmové (1913). Vyšší umělecké kvality ale dosáhl až u následujících snímků Terje Vigen (1916) podle Ibsena, Dívka z močálu (1916) podle Selmy Lagerlöfové a především v Psancích (1917) podle divadelní hry Islanďana Sigurjónssona. V Evropě se v té době začaly objevovat snímky americké společnosti Triangle a jejich vliv na Sjöströma je nesporný. Zejména v posledním zmiňovaném snímku je patrná inspirace Griffithem. Snímek Psanci vyniká jedinečnými exteriérovými záběry znázorňujícími drsnou islandskou přírodu. Nejslavnějším snímkem tohoto švédského režiséra nicméně zůstává Vozka smrti z roku 1920, ceněný zejména pro kameru Julia Jaensona využívající hojně dvojexpozic.

Georges Sadoul označuje Victora Sjöströma za režiséra, jenž udivuje svou silou, autoritou a mužností. Mauritz Stiller je naproti němu citlivý, zjemnělý, téměř ženský. Podle Sadoula ale „dosahuje hluboké poesie, které slouží jako dokonalý výtvarný smysl.“[3] Po uměleckých začátcích, jež byly silně ovlivněny dánskou kinematografií, natočil Stiller snímek Poklad pana Arna (1919) podle předlohy Selmy Lagerlöfové. Se jménem této autorky se pojí i jména dalších Stillerových snímků: Povídka o panském dvoře (1922) a Gösta Berling (1924), v němž debutovala Greta Garbo. Historické romány Lagerlöfové dobře umožňovaly rozvinout Stillerův režijní styl – širokou fresku, dynamické vyprávění, přírodní mysticismus a důraz na výtvarnou kompozici záběrů. Příkladem jeho výtvarného cítění je i závěrečná pohřební scéna zmiňovaného filmu Poklad pana Arna, jež se vyznačuje silným kontrastem mezi černým smutečním šatem a bíle zasněženými okolními pláněmi. Svou zručnost prokázal i ve zcela odlišném žánru – a sice ve společenské komedii Za štěstím z roku 1920. O pět let později odchází i se začínající Gretou Garbo na pozvání do Hollywoodu. Zde, podobně jako Sjöström, zažívá ale spíše režijní neúspěchy.

Sjöström a Stiller stáli na vrcholu švédské filmové školy, ale nebyli jediní, kdo ji proslavili. Pod jejím úspěchem se podepsali i herci Rune Carlsten, Ivan Hedqvist, John W. Brunius a již zmiňovaná Greta Garbo.

Dáni ve Stockholmu

V roce 1920 přichází do Stockholmu také dva nejvýraznější představitelé dánské režie: Benjamin Christensen a Carl Theodor Dreyer. Benjamin Christensen začínal jako herec. Ve filmu debutoval snímkem Tajemné znamení X (1914), následovala stejně temná Tajuplná noc (1916). I když se k filmové režii dostal už v rodném Dánsku, svůj nejlepší snímek Čarodějnictví v průběhu věků natočil v roce 1922 ve Švédsku.  Jedná se o dokument o čarodějnictví inspirovaný právnickou literaturou 16. a 17. století. Film, vyznačující se řadou postav a davových scén, formálně vychází z díla nizozemského malíře  Breughela. Precizní rámování obrazu, práce se světlem, pečlivé řazení záběrů – to vše odkazovalo k nejslavnějšímu dílu severské němé kinematografie – k snímku C. T. Dreyera Utrpení Panny Orleánské.

Úpadek švédského filmu

Počátkem dvacátých let proběhly zásadní změny v produkci společnosti Svenska. Charles Magnussen se rozhodl upustit od filmů s výhradně národními tématy a prostředím a zaměřil se na výrobu „mezinárodních“ filmů, aby mohl konkurovat Hollywoodu. Tyto snahy ale nepřinesly kýžený výsledek. Nenasyceny zůstaly nejenom jeho podnikatelské chutě, Magnussen se setkal i se zklamáním kritiky a nezájmem diváků. Tato krize zastavila téměř celou švédskou produkci. Christensen a Dreyer odešli do Berlína a Sjöström, Stiller a Garbo do Ameriky. Švédská kinematografie zbavená největších režisérských i hereckých hvězd jen těžko hledala nové síly. V nejistotě a strnulosti setrvala ještě dalších patnáct let.

Literatura

Bernard, Jan. Frýdlová, Pavla: Malý labyrint filmu. Albatros, Praha 1988.
Sadoul, Georges: Dějiny filmu od Lumièra až do doby současné. Orbis, Praha 1958.
Toeplitz, Jerzy: Dějiny filmu – 1.díl 1895-1918. Panorama, Praha 1989.

Filmy online

Carl Theodor Dreyer
Vampyr – Der Traum des Allan Grey (1932) (http://film.silent-era.net/?cat=40)
Blade af Satans Bog (1921) (http://film.silent-era.net/?cat=40)
Der var engang (1922) (http://film.silent-era.net/?cat=40)
The Passion Of Joan Of Arc (1928)(http://youtube.com/watch?v=0rQzsqrkbrU)

Victor Sjöström
http://film.silent-era.net/?cat=29
He Who Gets Slapped / Ten, jehož políčkují (1924)
Berg-Ejvind och hans hustru / Psanci (1918)
Körkarlen / Vozka smrti (1921)

Benjamin Christensen
Čarodějnictví v průběhu věků (1922) – úryvek (http://youtube.com/watch?v=eq2_jVmJ6wA)