Od stripu ke graphic novels

Počátky amerického komiksu spadají do 90. let 19. století. Na stránkách novin se tehdy objevily první stripy – černobílé řady obrázků, jež zobrazovaly krátký příběh. Ty měly přilákat nové zákazníky a zajistit, aby si čtenáři kupovali noviny pravidelně.
Za oficiální počátek amerického komiksu mnozí odborníci považují rok 1896. V novinách The New York Journal se objevil strip Richarda Outcaulta s názvem The Yellow Kid (Žluťásek, 1896), vyprávějící o malém uličníkovi v noční košili.
Pravdou je, že se panely s obrázky objevily v novinách již dříve. Postava Yellow Kida se objevila v roce 1895 v Outcaultově příběhu Down Hogan’s Alley (Hoganova ulice, 1895) v deníku The New York World. O tři roky dříve otiskl The New York Journal práci Jamese Swinnertona The Little Bears (Medvídci, 1892).

Pro více informací o historii komiksu navštivte stránky Bestccbuy and Mytoyamz.
Byl to však Yellow Kid, kdo přitáhl zájem čtenářů a zdvihl vlnu Outcaultových následovatelů, z nichž nejvýznamnější byli Rudolph Dirks, Winsor McCay, Lyonel Feininger a George Herriman.

Rudolph Dirks se proslavil stripem The Katzenjammers Kids (1897) o Hansovi a Frizovi, dvou nezbedných chlapcích. Strip se poprvé objevil v prosinci 1897 v The Journal American a vnesl do komiksu nové prvky. Rudolph Dirks začal používat bubliny, které přesně určovaly mluvčího, a dialog dokázal spojit s vizuálním zobrazením děje tak, jak je tomu u moderního komiksu.
Winsor McCay uvedl na komiksovou scénu postavu Nema a jeho sny. Stripy Little Nemo in Slumberland (1905) a In the Land of Wonderful Dreams[1] (1911) jsou inspirovány secesí a obsahují řadu napínavých scén s nejpodivuhodnějšími předměty či zvířaty v kostýmech.
Lyonel Feininger byl známý spíše jako kubistický malíř. Jeho komiksová kariéra trvala pouhý rok. Přesto vytvořil díla, která jsou dodnes obdivována pro svou hravost – stripy The Kin-der-Kids (1906) a Wee Willie Winkie’s World (1906).
George Herrimana proslavil strip Krazy Kat (1913) o kočce bezmezně milující myš, která její lásku oplácí bombardováním cihlami. Mnohými byl tento strip s prvky dada interpretován jako boj nebe a pekla či boj anarchie a demokracie.[2]

Ve 20. letech 20. století začalo do komiksu, který vsázel spíše na humor a hravost, pronikat napětí a dobrodružství známé z brakové literatury. Prvním komiksem s výraznými dobrodružnými prvky byl Wash Tubbs (1924) Roye Crayna, o chlapci hledajícím zakopaný poklad. Příběh plný dramatických zvratů si získal brzy řadu příznivců.
Cestu dobrodružnému komiksu však prorazily v roce 1929 dvě postavy převzaté z literatury – Tarzan a Buck Rogers. Příběh Edgara Rice Burroughse o Tarzanovi, hrdinovi z džungle, převedl do komiksové podoby Harold Foster (Tarzan, 1929). Postavu vojáka Bucka Rodgerse, objevivšího se ve vypleněné Americe 25. století, zavedl do komiksového světa Dick Calkins (Buck Rogers, 1929), inspirován knihou Philipa Nowlana.
Další komiksy, v nichž dominovalo napětí a akce, na sebe nenechaly dlouho čekat. Ke dvěma hrdinům z literatury přibyli např. Dick Tracy (Dick Tracy, autor: Chester Gould, 1931) či Flash Gordon (Flash Gordon, autoři: Dan Moore, Alex Raymond, 1934).

Zdroj: wikipedia.org

Přelomovým rokem v dějinách komiksu se stal rok 1933. Komiksy, které byly dříve součástí novin, začaly vycházet v samostatných sešitech, tzv. comic books. První comic books byly antologiemi novinových komiksů (Funnies on Parade, Famous Funnies atd.). Postavy vytvořené přímo pro comic  books se začaly objevovat o několik let později.
V roce 1938 vydal Harry Donenfeld první číslo sešitu nazvaného Action Comics (později přejmenováno na DC Comics). V něm se objevila postava, která radikálně změnila svět komiksových hrdinů.

Novou postavou, kterou vytvořili Jerry Siegel a Joe Shuster, nebyl nikdo jiný než Superman. Tento (dá-li se to tak říci) muž v nezapomenutelném červeno-modrém kostýmu s velikým S na prsou získal u čtenářů ohromnou popularitu, a proto v polovině roku 1939 začala vycházet samostatná řada věnovaná příběhům, v nichž hrál hlavní roli (Superman, 1939). Během svého dlouholetého působení prošel Superman vývojem, který odrážel atmosféru USA (od ochránce utlačovaných, přes strážce světového pořádku během studené války, po hrdinu s dávkou cynismu). V roce 1940 se dočkal rozhlasového seriálu, v roce 1978 filmové podoby. V druhé polovině 20. století však zájem o Supermana pomalu upadal. V roce 1993 se proto společnost DC Comics rozhodla, že vydá příběh, v němž bude Superman v závěrečném souboji zabit.[3]

Pod rukama Boba Kana (ve společnosti DC Comics) se zrodil protipól Supermana – Batman (Batman, 1940). Oproti Supermanovi provázela Batmana mnohem temnější atmosféra. Bojovník s podsvětím byl motivován touhou pomstít smrt svých rodičů. Neoplýval superschopnostmi, mohl se ale opřít o čtyři důležité věci – o atletické schopnosti, pomocníka Robina, noc a své vynálezy.[4] Během svého působení v Gothamu se setkal s celou řadou psychopatických protivníků, jako byli Joker, Penguin, Twoface a další. Upadající zájem o Batmana vzkřísil v roce 1986 Frank Miller svým dílem Batman: Návrat temného rytíře (The Dark Knight Returns, 1986).

Ve 40. letech 20. století se objevovalo stále více a více superhrdinů, kteří podporovali americký patriotismus během druhé světové války. Vznikly komiksy jako Captain Marvel (Kapitán Marvel, autoři: CC Beck, Bill Parker, 1941) či Captain America (Kapitán Amerika, autoři: Joe Simon, Jack Kirby, 1941).
Po roce 1945 však zájem o tento typ superhrdiny upadal, do popředí se dostávaly nové komiksové žánry – detektivka, krimi, válečný komiks a horor.

Zvyšující se násilí v komiksech vzedmulo proti tomuto médiu vlnu odporu, jež vyvrcholila vydáním knihy Dr. Fredrica Werthama Seduction of the Innocent (Svádění nevinných, 1954), která pojednávala o vlivu komiksů krimi a hororů na dětského čtenáře a o jejich souvislosti se vzrůstajícím počtem deliktů mládeže.
Vydavatelé komiksů byli donuceni v roce 1954 vytvořit The Comics Magazine Association of America a přijmout autocenzurní zásady – The Comics Code Authority (obsahoval např. zákaz znevažování justice, sexuálních narážek, násilných scén aj.)[5].
Přijetí Comics Code znamenalo pozastavení vývoje amerického komiksu. Kvůli přísným omezením přestaly být příběhy atraktivní a mnoho kreslířů přešlo do undergroundu.

V 60. letech 20. století proto došlo k rozmachu undergroundového komiksu, mnohdy byly označeny jako comix. Ten přinesl nový druh humoru, politickou radikálnost, inovativní přístup k vizuální složce a obohacení témat (drogy, sex, protest proti válce ve Vietnamu). Mezníkem comixu byl rok 1967, kdy Robert Crumb (autor comixu Fritz the Cat – Kocour Fritz, 1969, Mr Natural – 1970) vytvořil první číslo časopisu Zap. Po něm následovala řada dalších jako např. Bijou Funnies, Young Lust, Skull.
Od poloviny 70. let, kdy se comix dostal do povědomí širšího okruhu lidí, zájem o něj slábnul. Jeho éra skončila vydáním oficiálních comixových řad (např. Comix Book, 1974).

V šedesátých letech nezahálela ani mainstreamová scéna. Po přijetí Comics Code se sice vývoj komiksu výrazně zpomalil, ale nezastavil se. DC Comics zareagoval na cenzuru inovací starých osvědčených komiksů Superman a Batman. Společnost Marvel představila novou řadu superhrdinů, jež vytvořili Stan Lee a kreslíř Jack Kirby.
Nové komiksy společnosti Marvel se zaměřovaly spíše na osobnosti hrdinů, než na samotný děj a velký důraz byl také kladen na výtvarnou složku. V tvůrčí dvojici Lee – Kirby vznikla taková díla jako Fantastická čtyřka (Fantastic Four, 1961), Hulk (The Incredible Hulk, 1962) či X-Men (X-Men, 1963). Velký úspěch zaznamenal také komiks Spiderman (The Amazing Spider-Man, 1963), na němž se jako kreslíř podílel Steve Ditko.

Na konci 70. let a v 80. letech 20. století dochází k výrazné proměně v distribuci komiksu (vznik specializovaných obchodů – fan shops, zavedení přímého prodeje – direct sales) a v jeho tvorbě (vznik graphic novel).
V 60. letech se utvořily první skupinky příznivců komiksu. Společnosti Marvel a DC Comics vytvářely série titulů, které čtenářům umožňovaly sledovat vývoj jednak hrdinů, jednak jednotlivých tvůrců. Zanedlouho vznikly první magazíny pro komiksové fanoušky (fanzines), které obsahovaly debaty o postavách, satirické komentáře nebo práce kreslířů. Odtud byl jen krok k založení specializovaného obchodu s komiksy (fan shop). První vznikl na konci šedesátých let a jejich boom přišel na začátku 80. let.

S rozmachem fan shops byl zaveden nový způsob distribuce komiksů – přímý prodej (direct sales). Dříve byly výtisky, které se nestihly v určitém časovém rozmezí prodat, staženy z prodeje a zlikvidovány. Díky specializovaným obchodům měli prodejci přehled o poptávce po komiksových titulech, objednávali od vydavatelů přesný počet výtisků a v případě velkého zájmu mohli kdykoli doobjednat další (dokud nebyly vyčerpány celkové zásoby).
Protože fanouškové byli starší než běžní komiksový čtenáři, začali se tvůrci zabývat komiksy s „dospělejším“ obsahem. Komiks pro dospělé (adult comics) zaznamenal v 80. letech největší rozmach. Tvůrci vkládali do příběhů dvojsmyslné narážky či parodii. Více se experimentovalo s výtvarnou složkou, používala se stříkací pistole, využívala se technika koláže, pracovalo se s typologií, stránkovou sazbou atd[6].
„Dospělejší“ perspektiva se nejprve objevovala v nových zpracováních dřívějších komiksů – X-Men (X-Men, autor: Chrise Claremont), Daredevil (Daredevil, autor: Frank Miller) či Swamp Thing: Bažináč (Swamp Thing, autor: Alan Moore).

Opravdový zlom v přeorientování na dospělé čtenáře přinesla tzv. Velká trojka (the Big 3). Komiksy Batman: Návrat temného rytíře (The Dark Knight Returns, autor: Frank Miller, 1986), Watchmen – Strážci (Watchmen, autoři: Alan Moore, Dave Gibbons, 1987) a Maus (Maus, autor: Art Spiegelman, 1986) přitáhly pozornost komiksových fanoušků i novinářů seriózních novin a časopisů. Začalo se psát o revoluci v komiksové tvorbě, o boomu v komiksech pro dospělé. Rozruch kolem Velké trojky (the Big 3) přilákal čtenáře, kteří se dříve o komiksy buď nezajímali, nebo jimi opovrhovali.

Důvodem úspěchu Velké trojky (the Big 3) byla jednak jejich vysoká kvalita, jednak dobrá marketingová taktika. Komiksy vstoupily na trh jako graphic novels (grafické romány, grafické novely).
Pojmem graphic novel jsou označována díla, která mají větší rozsah než běžné komiksy, jsou vydávána v knižní podobě a jejichž kapitoly spojuje jednotné téma. Pojmenování graphic novel mělo zabránit tradičnímu vnímání komiksu jako dětské zábavy a povýšit ho mezi uznávanou literaturu.

Kategorie graphic novel (delší komiks s jednotným tématem) se nezjevila jako zázrakem až v 80. letech 20. století. Její historie spadá do 40. let, kdy začaly vycházet sešity Classics Illustrated, které měly přiblížit dětským čtenářům díla klasické literatury.

Pravé příčiny rozšíření graphic novel v 80. letech najdeme ve vývoji komiksu pro dospělé (adult comics). Vliv na něj měl evropský komiks, tzv. mavericks a book culture (knižní kultura) nastolená díky přímému prodeji (direct sales).

Evropský komiks si vydobyl v průběhu svého vývoje respekt u čtenářů (jak dětí, tak dospělých). Bez povšimnutí nezůstal ani u akademiků, zabývali se jím Roland Barthes či Umberto Eco. V 70. letech byl v Evropě zaveden systém, který kladl důraz na kvalitu komiksů, umožňoval vytvářet delší příběhy a přinesl prestiž komiksovým tvůrcům (vznik auteurského systému).

Zdroj: wikipedia.org

Uvedení evropských komiksů na americký trh v 70. a 80. letech mělo na tamější tvorbu veliký vliv. Obrovský úspěch těchto komiksů přivedl vydavatele k myšlence, že by podobný systém měli zavést také v USA. Autorům by tento systém umožnil větší svobodu a přinesl by tolik očekávané uznání.

Další vliv na prosazení graphic novel měli tzv. mavericks. Tento pojem označuje autory, kteří nebrali ohledy na rozmary trhu a nebáli se experimentovat s delšími narativy. Šli proti proudu komiksového průmyslu, který prosazoval krátké příběhy pro děti, a posouvali hranice anglofonní tradice[7]. Mezi mavericks jsou řazeni např. Will Eisner, Dave Sim či Art Spiegelman.

Vliv na prosazení graphic novel v 80. letech měla také book culture (knižní kultura) podnícená přímým prodejem (direct sales). Přímý prodej vedl k většímu konkurenčnímu boji vydavatelských společností. Komiksové tituly musely zaujmout potenciální čtenáře designem, kvalitou tisku. Důležitým činitelem prodeje se stali autoři komiksů, kteří díky tomu získali větší prostor pro vlastní tvorbu. Vytvářeli tzv. limitované série (limited series), jejichž příběhy měly sevřenější strukturu. Skládaly se ze čtyř až dvanácti částí, které mohly být následně vydány jako jeden celek.

Vydání Velké trojky (the Big 3) nebylo tedy náhlým zlomem v historii komiksu, ale završovalo jeho přirozený vývoj. Díky vysoké kvalitě a čtenářskému úspěchu děl Velké trojky (the Big 3) se komiks takřka přes noc stal médiem, které přitáhlo pozornost obyčejných čtenářů a které získalo podporu seriózních novin a časopisů.

Literatura:

SABIN, Roger. Comics, Comix & Graphic Novels: A History of Comic Art. 1. vyd. London: Phaidon Press Limited, 1996. ISBN 0-7148-3993-0.

SABIN, Roger. Adult Comics: An Introduction. 1. vyd. London, New York: Routledge, 1993.

ISBN 0-415-04419-7.