„Dokážu se dlouze rozčilovat nad vším, co považuju za nespravedlivé“

Jak učit lidi s mentálním hendikepem poznávat filmovou řeč? Mají lidé s mentálním hendikepem možnost zapojit se do fungování divadel a kin, je jejich vnímání filmového díla odlišné? O tom, ale i o psech tančících hiphop na břehu Berounky hovoří manžerka a koordinátorka projektů sdružení Inventura, Lenka Vochocová.

Můžete v krátkosti shrnout genezi sdružení Inventura? Kde se vzal počáteční impulz, s jakými cíli a plány jste sdružení zakládali?

Těch impulzů bylo víc. S kolegou Radimem Habartíkem jsme oba byli nadšení do filmu a spolupracovali jsme s různými filmovými festivaly, Radim navíc s artovými kiny, oba jsme se intenzivně zabývali reprezentacemi nejrůznějších společenských „skupin“ a já jsem Radima pořád obtěžovala svými zážitky z cestování s lidmi s mentálním hendikepem, kterým jsem asistovala. Zdálo se, že ho ty historky baví, a když jsme pak jednou viděli korejský film Oáza o vztahu tělesně hendikepované ženy a trochu pomalejšího muže, řekli jsme si, že film je jednou z ideálních cest, jak odkrývat tabu, zprostředkovávat druhým zkušenosti, které jim z běžného života chybí, jak „divné“ osoby představovat jako inspirativní bytosti. Naplánovali jsme kinokavárnu s květinářstvím a cukrárnou, kde se budou potkávat lidi s mentálním hendikepem s těmi bez zjevného hendikepu, a když jsme z toho megalomanského nápadu vystřízlivěli, začali jsme s filmovými kurzy a s festivalem.

Inventura realizuje pravidelné filmové kurzy a specializované workshopy, v nichž se lidé s mentálním hendikepem seznamují s principy filmové tvorby, jednotlivými žánry a technikami. Kdo kurzy a workshopy vede? Daří se vám navázat spolupráci s filmovými profesionály?

Lektorky o.s. Inventura při práci, zdroj: o.s. Inventura

Kurzy a workshopy filmové tvorby vedou lektorky a lektoři s bohatou zkušeností z oblasti audiovizuální tvorby. S kolegyněmi Markétou Zámostnou a Kateřinou Mikulcovou máme teoretické i praktické vzdělání v oblasti filmu (FAMU) nebo médií (žurnalistika a mediální studia na FSV UK) a do týmu jsme zapojily lektory a lektorky zvuku a výtvarných a divadelních technik s odborným vzděláním. Nejčastěji spolupracujeme se studenty a studentkami pražské FAMU a do své činnosti mimo kurzy zapojujeme profesionální herce, herečky, střihačky, dokumentaristy a další.

Lze v případě těchto workshopů mluvit spíše o vzdělávací funkci, nebo máte pocit, že účastnici prožívají něco podobného jako třeba lidé s mentálním hendikepem při tzv. dramaterapii?

Kurzy jsou jednoznačně vzdělávací aktivitou. Explicitně odmítáme, že by naše setkání byla svým založením terapeutická – na takové působení nemáme vzdělání ani potřebné zkušenosti a není to ani naším cílem, protože výsledky arteterapie nedosahují vždy takové kvality, aby bylo možné prezentovat je jako umělecká díla na kulturních akcích. Jde nám především o to, aby lidé v našich kurzech pochopili, v čem spočívá filmová tvorba, a aby si postupně osvojovali filmařské techniky do té míry, že spolu s námi budou co nejsamostatněji produkovat veřejně publikovatelná filmová dílka. Samozřejmě zdůrazňujeme, že film je kolektivní dílo, takže neusilujeme o to, aby si každý svůj krátký film napsal, nakreslil, rozfázoval, natočil i ustříhal úplně sám. Každý z nás vyniká v některé z těchto činností a vzájemně se doplňujeme. To platí i o lidech z našich kurzů.

Jak vnímáte začlenění lidí s mentálním hendikepem do společnosti, do pracovního procesu? V čem vidíte největší překážky? A do jaké míry se situace zlepšila za posledních cca 10 let?

To by byla dobrá otázka pro řadu organizací, které v téhle oblasti od devadesátých let minulého století udělaly velký kus práce. Já sama jsem se k tématu dostala díky jedné z nich, v níž dodnes asistuji lidem s mentálním hendikepem při cestování pražskou MHD. Tihle lidé se po období téměř absolutní izolace v ústavech na odlehlých místech republiky nebo v domácnostech svých blízkých začínají objevovat na veřejných místech stále častěji. Přesto s nimi podle mého názoru většina lidí ještě nedokáže jednat. Pořád jsme ovlivněni předsudky, iracionálními obavami a nedostatkem přímé zkušenosti s lidmi s mentálním hendikepem. Oni nejsou věčné děti ani šťastní a bezstarostní lidé s kolektivními charakteristikami vděčně přijímající naši péči. Když si člověk dá tu práci a s některými z nich se blíže seznámí, zjistí, že jsou stejně osobití jako kdokoli jiný, každý z nich má jiné záliby, starosti, milé vlastnosti i nepříjemné manýry, stejně jako ostatní lidé. Jejich zapojení do běžných společenských aktivit brání hlavně naše nepochopení, hyperprotektivní přístup a nedůvěra v jejich schopnost učit se a dosahovat pokroků.

A jak vnímáte začlenění lidí s mentálním hendikepem do „struktur“ umění? Uplatňují se, resp. mají možnost se uplatnit například v divadlech, kinech, ve filmu?

Práce s kamerou, zdroj: o.s. Inventura

Tohle je oblast, která nás v posledních dvou letech hodně zaměstnává. Podařilo se nám po celém světě objevit řadu inspirativních aktivit, ale stále máme pocit, že jde o hledání jehly v kupce sena. Víme o třech profesionálních divadlech lidí s mentálním hendikepem, z nichž jedno, slovenské Divadlo z Pasáže, je naší partnerskou organizací. Filmové aktivity s lidmi s mentálním hendikepem rozvíjejí v australském Melbourne, v New Yorku, ve Velké Británi nebo ve Francii. Řada takových aktivit ale často zůstává spíše „uvnitř komunity“ lidí s mentálním nebo jiným hendikepem, jako by jejich iniciátoři měli strach oslovit a zapojit širší veřejnost. Inventura naopak u veřejnosti začíná. Víme o aktivitách v České republice, jejichž cílem je dát lidem s mentálním hendikepem chvilkový pocit, že jsou hvězdy. Natáhnete v kině rudý koberec, pozvete pár celebrit a spoustu lidí, kteří s filmem nemají nic společného, několik hodin promítáte špatné filmy, v nichž až dojemně zoufalým způsobem hrají lidé s hendikepem – neherci bez jakékoli herecké průpravy. My v Inventuře respektujeme, že tohle „dělání radosti“ někdo považuje za správný přístup k lidem s mentálním hendikepem. My bychom z toho ale určitě měli špatný pocit. Když nám to, co lidi v našem kurzu vytvořili, připadá nekvalitní, jako lektorky jim to otevřeně řekneme. Oni vědí nebo si postupně uvědomují, že každé jejich cvičení nemá na to, abychom s ním obtěžovali festivalové publikum.

Snažíte se, aby díla uváděna v rámci Normálního festivalu nestavěla lidi s mentálním hendikepem do trpitelské a soucituhodné pozice. Jak ale snímky vybíráte? Kde podle Vašich zkušeností je ta hranice, kdy by dílo zavánělo amatérismem a budilo u diváků a priori soucitnou toleranci a kdy už diváky na díle zaujme kvalita?

Slovo amatérismus má možná negativní zabarvení, ale filmy z našich dílen jsou z definice amatérské – jejich autoři a autorky se filmovou tvorbou neživí a kromě toho je nutné přiznat, že většina studentů FAMU, písecké nebo zlínské filmové školy vytváří formálně nesrovnatelně kvalitnější ročníková cvičení. Diletantský kousek ale poznáte spolehlivě. My se v první řadě bráníme hraným filmům, pokud v nich nehrají systematicky školení profesionální herci a herečky. Takové filmy velmi často vzbuzují právě soucit, který jste zmínil, protože filmová forma není příliš tolerantní vůči afektu, křečovité stylizaci nebo přehrávání. Kdo z nás by si dovolil vystupovat ve filmu? A kolikrát si při pohledu na rádoby profesionální herecký projev řekneme, že se za dotyčného stydíme… proto lidi v našem kurzu vedeme hlavně k vlastní tvorbě,  k tomu, aby své životní zkušenosti, záliby, fantazii a tvořivost přenášeli do svých krátkých etud a příběhů. Ty pak rozhodně nejsou formálně dokonalé, ale vždycky vás překvapí svojí originalitou a místy až surrealistickou imaginací, nebo vám minimálně řeknou něco o autorovi či autorce. Slouží primárně k navázání kontaktu mezi lidmi s hendikepem a těmi bez zjevného hendikepu, nastolují témata, dávají prostor pro sdílení dojmů. A jsou dostatečně inspirativní a v žádném případě ne tak špatné, abyste radši hned zmizeli z kina, jen abyste tvůrcům nemuseli říct něco soucitně lživého.

Když bychom si pustili film od mentálně hendikepovaného člověka, který je natočen po řemeslné stránce zcela profesionálně, odlišovalo by jej něco od díla nehendikepovaného tvůrce? Myslíte si, že do uměleckého díla člověk s mentálním hendikepem podvědomě promítne svoji životní zkušenost?

Seminář animace, zdroj: o.s. Inventura

To je zajímavá otázka, na jejíž zodpovězení podle mě ještě nemáme dostatek zkušeností s profesionální filmovou tvorbou lidí s mentálním hendikepem. Ale abychom tu nevytvářeli nějaký mýtus: nevěřil byste, jak konvenční až rigidní někteří naši klienti jsou, nebo zpočátku byli. Oni jsou poměrně silnými televizními diváky a mají v sobě zakořeněné všechny klasické postupy televizní nebo mainstreamové filmové tvorby. Někdy je opravdu těžké přimět je k tomu, aby se oprostili od klasických klišé a dovolili si trochu fantazírovat a spojovat zdánlivě nespojitelné, což bývá jinak běžný způsob jejich uvažování. Jak ale přijde na filmovou tvorbu, hned se začnou cenzurovat. Samozřejmě když jsme se pak po téměř roční průpravě dostali k sestavování námětů a tvorbě scénářů k jednotlivým krátkým filmům, nestačili jsme se divit, že dědečkové můžou vstávat z hrobu díky mimozemským civilizacím a že kachny a psi běžně tančí hiphop na břehu Berounky. Máte pravdu, ta osobní zkušenost se do většiny námětů promítla, za což jsme byli moc rádi, ale neřekla bych, že to je něco podvědomého. Spíš naopak. Lidi zřejmě naprosto vědomě chtějí dělat filmy o tom, co je jim blízké. Chybí tam ten kalkul ve smyslu: „Co se asi bude nejvíc líbit publiku, co chtějí moji diváci vidět?“

S lidmi s hendikepem jste v kontaktu velmi často, chodíte spolu třeba i do kina? Když srovnáte Vaše a jejich vnímání filmu, liší se v něčem?

V kurzu k výuce využíváme filmové ukázky a zjistili jsme, že účastníci kurzu se silně soustředí na představitele rolí. Oni jsou často téměř filmovými encyklopediemi, znají všechny herce a herečky, poznávají je po hlase, mají přehled o tvorbě známých režisérů – to všechno ovšem zase na úrovni mainstreamu. Obávám se, že kvalitu filmu posuzují hlavně podle toho, jestli v něm hrají jejich oblíbení herci nebo jestli se jedná o divácky atraktivní téma. Klubovými diváky lidé v našem kurzu rozhodně nejsou. Taky proto se snažíme ukazovat jim alternativu a v brzké budoucnosti plánujeme pravidelný filmový klub, ve kterém by se scházeli ještě vedle filmového kurzu, který je zaměřený spíše prakticky. Narážíme ale na jeden základní problém: lidé s mentálním hendikepem často neudrží dlouhodobě pozornost. Na celovečerní filmy to tedy v našem filmovém klubu nevypadá.

Sledujete filmovou nabídku s tematikou mentálního postižení? Dokázala byste na základě Vašich diváckých zkušeností nalézt nějaké proměny v zobrazování mentálního hendikepu napříč dějinami?

Teď jste narazil na téma, které by spadalo spíš do kompetencí lidí kolem filmové vědy. Nás tohle samozřejmě hodně zajímá, zejména v souvislosti s Normálním festivalem. Letos chceme do programu zařadit právě přednášku na téma historie reprezentace mentálního hendikepu v českém a československém filmu, ale lidi, které jsme zatím oslovili, si s tématem příliš nevěděli rady. Pokud jde o proměny zobrazování, film bude pravděpodobně částečně kopírovat celospolečenské přijímání nebo spíš odmítání lidí s hendikepem. Očekávala bych, že filmové postavy se budou vyvíjet od „cirkusových kreatur“ v dávné historii přes „blahoslavené chudé duchem“ po „úsměvné dobrosrdečné zmatence nastavující zrcadlo našim sobeckým egům“. Mezi tím se jistě objeví i nějaká ta kritika ústavů, sociálního systému, lidské lhostejnosti, nevyhovující legislativy nebo téma odpovědnosti lidí s mentálním hendikepem. Ale takový Otík Rákosník byl už ve své době celkem předvojem, pokud jde o práci a komunikaci s lidmi s mentálním hendikepem, a zároveň v dnešní době ve společnosti a bohužel i v oblasti sociální práce přetrvává celá řada vysloveně anachronických přístupů k těmhle lidem. Inventura bude vděčná každému, kdo si dá práci s historizujícím přehledem tohoto tématu.

Máte pocit, že například současná filmová nabídka dostatečně reflektuje lidi s mentálním hendikepem?

Pokud jde o můj osobní pocit, zdá se mi, že dneska je zařazování lidí s mentálním hendikepem do filmu poměrně módní. Chvílemi jsem si dokonce říkala, že točit něco o takovém člověku už by snad bylo vnímáno i jako klišé. Ale to je spíš zkreslení vyplývající z toho, že když napíšete scénář o člověku s mentálním hendikepem, je to celkem nápadné, vynikne právě tenhle prvek místo celkového smyslu filmu, a lidi budou mít tendenci zjednodušovat: „Aha, další film o postižencích.“ My jsme samozřejmě rádi, že se takové filmy u nás i ve světě točí a že jsou celkem pestré, už kvůli Normálnímu festivalu, který každým rokem potřebuje novou náplň. Ostatně k tomuhle tématu budou mít na našem festivalu co říct filmoví tvůrci, které zveme do panelové diskuse na téma Mentální hendikep v soudobé české audiovizuální tvorbě.

Máte svůj oblíbený film, který se zaobírá touto tematikou? A co na něm nejvíce oceňujete?

Většina filmů, které zařazujeme do programu Normálního festivalu, patří mezi moje oblíbené. Vybíráme takové filmy, které lidi s mentálním hendikepem představují jako inspirativní individuality s vlastními problémy, zájmy, s vlastním společenským zázemím, jako lidi, kteří můžou obohatit náš život, pokud máme to štěstí a vytvoříme si k nim bližší vztah. Zajímají nás filmy poukazující na stereotypy ve vztahu k těmhle lidem, takové, které odhalují naše obavy, jejich vliv na to, jak k lidem s mentálním hendikepem přistupujeme, a důsledky takové nezvládnuté komunikace a nepochopení.

Angažovala jste se ve společnosti Člověk v tísni, pracovala jste mezi léty 2003-2006 v organizačním týmu festivalu Jeden svět, nyní jste manažerkou a koordinátorkou projektů o.s. Inventura. Mimoto se od roku 1997 „věnujete“ vysokoškolskému studiu (získala jste doktorát na oboru mediálních studií na UK, nyní jste interní doktorandkou na Institutu komunikačních studií a žurnalistiky). To vše je vlastně jen výběr, co Vás do studia a práce motivuje? Kde berete sílu a odhodlání a kde čas na to, věnovat se ještě i lidem s mentálním hendikepem?

Josef Fojt při natáčení dokumenut Vztahy, zdroj: o.s. Inventura

Možná je to obráceně: třeba díky práci s lidmi s mentálním hendikepem čerpám sílu a odhodlání věnovat se těm ostatním věcem. Ale ono je to všechno propojené. Můj obor – mediální studia – se mimo jiné úzce dotýká reprezentací, konstrukce významů, distribuce moci ve společnosti. Kdybych se nevěnovala studiu médií, pravděpodobně bych nikdy nezaložila sdružení, jehož cílem je přispívat ke zpestření reprezentací lidí s mentálním hendikepem a usilovat o jejich příznivější přijímání širší společností. A co mě motivuje? Prostě mě to všechno hrozně moc baví. Já jsem asi z podstaty aktivistka, dokážu se dlouze rozčilovat nad vším, co považuju za nespravedlivé, i když ostatní celkem rozumně říkají, ať se na to vykašlu. Občas mě ale zároveň napadá, co by se s tou nespravedlností třeba dalo dělat, a zatím jsem měla to štěstí, že se vždycky našel někdo, kdo do toho šel se mnou. Lidi v Inventuře i kolem ní jsou skvělí, aktivní a tvůrčí a bez nich bych určitě neměla dost síly, energie ani vůle se tomu všemu věnovat.

Jaké máte plány s Inventurou do budoucna?

Předně chceme pokračovat v tom, co jsme započali. Dál povedeme kurzy filmové práce, do nichž ale postupně budeme víc a víc zapojovat mladé lidi bez zjevného hendikepu, protože si myslíme, že během tvůrčí filmové práce v takových kombinovaných skupinách se člověk nejlíp zbaví nejrůznějších předsudků. Doufáme, že jsou před námi další a další ročníky Normálního festivalu – tady bude záležet hlavně na finančních zdrojích a jejich ochotě podpořit naši akci. Skrze filmové kurzy budeme vzdělávat také poskytovatele sociálních služeb, kteří pak budou moci filmovou tvorbu zahrnovat do své práce s lidmi s mentálním hendikepem a prezentovat díky ní svoji činnost. Naším velkým projektem pro nejbližší budoucnost je realizace profesionálního krátkého animovaného filmu O sexu…, který má být jednak vzdělávacím filmem pro lidi s mentálním hendikepem, jednak je jeho cílem informovat nejširší veřejnost, že partnerské vztahy a sexualita jsou pro tyhle lidi velmi relevantními tématy. Soustředíme se taky na to, aby se Inventura postupně etablovala ve světě soudobého (nejen filmového) umění. Doufáme, že se nám to začne dařit také díky tomu, že od ledna 2008 se stěhujeme do nového ateliéru Mezinárodního centra současného umění Meet Factory na pražském Smíchově.

rozhovor vedl Lukáš Gregor

Odkazy:

Některé z filmů, vzniklých díky kurzům pořádaným sdružením Inventura, lze zhlédnout zde (http://www.inventura.org/index.php?sekce=1&stranka=46).