Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Tim Burton

Tim Burton

PORTRÉT: Tim Burton – JIŘÍ NEDĚLA –

Tim Burton

Vyrůstal na předměstí Burbanku, města, v němž sídlí filmové koncerny The Walt Disney Company a Warner Bros. Entertainment. Připadal si osamělý a tak trochu jiný než druzí, proto se ve své kůži necítil ani v rodinném kruhu, ani mezi ostatními dětmi. Nebavily ho hry, které hráli jeho vrstevníci, ve škole mu to nikdy moc nešlo. Od frustrace z každodenní reality se však odpoutával únikem do světa své bohaté imaginace a o bizarní i poetické příběhy a postavy, které si v těchto nevlídných letech vysnil, se později podělil s miliony lidí na celém světě prostřednictvím svých filmů.

Nevypadá to náhodou jako zvětralý profil umělce romantického ražení? Jako to nejnedůvtipnější klišé? Ovšemže. Ale v případě, že tím, koho takový osud potkal, je Tim Burton, nastává trochu jiná situace, protože on toto klišé vypravil do světa svých filmů s naprosto suverénní poetikou, jejíž originalitu zajišťuje mix gotického románu, halloweenové atmosféry a dětsky zjitřené mysli. Spojení pohádkovosti s motivy záhrobí, oživení řady románových i komiksových postav, exkurze do rozličných světů, reálných i vymyšlených, to vše dává dohromady styl, který se nedá označit jinak než přívlastkem „burtonovský“.

Vincent

Silným podnětem pro Burtonovu představivost bylo náruživé sledování béčkových i předních hollywoodských hororů třicátých let a nízkorozpočtových sci-fi snímků. Později se rozhodl splatit filmu tento dluh tím, že vystuduje animaci na kalifornském Institute of Arts. Tak se také stalo a po třech letech začal působit jako animátor u společnosti Disney. On i studio si ale brzy uvědomili, že výtvarné návrhy, které vytvořil pro film Liška a pes, působily pro dětský snímek příliš děsivě. Šel si tedy svou cestou a natočil svůj první, krátkometrážní animovaný film Vincent (1982).

Následující krátký film Frankenweenie (1984) byl hraný. Když ho zhlédl Paul Reubens, komik s „beanovským“ alter-egem Pee-Wee Hermanem, rozhodl se Burtona angažovat jako režiséra filmu s jeho postavičkou, známou už z televizního pořadu Pee-Wee Herman Show, v titulní roli. Tak vznikl první celovečerní snímek Tima Burtona s názvem Pee-Weeho velké dobrodružství (1985).

První výraznější náznaky Burtonova charakteristického rukopisu a výběru motivů se ovšem objevují až ve filmu Beetlejuice (1988), prazvláštní komedii o jednom manželském páru a jeho posmrtném životě, do nějž se vkrade neomalená rodina ze světa živých. Démona, k němuž se coby k „vymítači živých“ manželé obrátí o pomoc, si zde zahrál Michael Keaton.

Tváře komiksového hrdiny

Batman

Po nečekaném úspěchu relativně nenákladného Beetlejuice se Burtonovi dostalo možnosti natočit velkorozpočtový film. Stal se jím Batman (1989). Už během natáčení se ozvaly skeptické hlasy komikových fanoušků. Roli Batmana měl ztvárnit Michael Keaton, který byl do té doby známý spíše svými komediálními rolemi. Na základě toho se vyskytly obavy, že Burtonův Batman se ponese v duchu nejapného televizního seriálu z 60. let. K rozptýlení obav byl vydán trailer, který se stal natolik oblíbeným, že si diváci začali kupovat lístky do kina výhradně kvůli němu. To, co trailer sliboval, to film přinesl – goticky temnou podívanou, inspirovanou klasickými i temnějšími polohami komiksových předloh. Ty první zastupují Bob Kane a Bill Finger, kteří na konci 30. let postavu Batmana vytvořili, ty druhé Allan Moore (Batman: The Killing Joke) a Frank Miller (Batman: The Dark Knight Returns), kteří v 80. letech dodali jí i celému komiksu na syrovosti a grafické údernosti.

Ačkoliv většina Burtonových filmů byla nominována na Oscara přinejmenším díky hudebnímu doprovodu, ocenění v této kategorii se dočkal právě jenom Batman. Autorem hudby k němu, stejně jako ke všem ostatním Burtonovým filmům (s jedinou výjimkou), je Danny Elfman, který svého času působil jako člen rockové skupiny Oingo Boingo. Mezi její fanoušky patřil i Burton. Když Elfmanovi nabídl spolupráci na Pee-Weeho velkém dobrodružství, hudebník se nejdříve zdráhal, neměl dostatečnou formální průpravu. O to intenzivněji však na něj první zkušenost se skládáním filmové hudby zapůsobila. Od těchto začátků v polovině 80. let se Elfmanovo pole působnosti rozšířilo o řadu dalších filmařů, nevyjímaje Guse Van Santa, Briana De Palmu nebo Sama Raimiho, režiséra filmů o jiném maskovaném hrdinovi – Spidermanovi. Vypracoval si vlastní, „elfmanovský“ rukopis, který lze bez obtíží rozpoznat i ve znělkách k seriálům Simpsonovi nebo Zoufalé manželky, naprosto kongeniálně ovšem rezonuje právě v ovzduší Burtonových filmů.

Jestliže před vznikem prvního dílu panovaly obavy z fraškovitosti, jeho pokračování Batman se vrací (1992), k jehož režírování Burton svolil pod podmínkou, že bude mít při práci naprosto volné ruce, shledala kritika příliš temným. Studio Warner Bros. podobné výtky zaznamenalo už v případě prvního dílu, se tentokrát kasovním úspěchem uchlácholit nenechalo a režii dalších dílů svěřilo raději Joelu Schumacherovi. Výsledek – filmy Batman navždy (1995) a Batman a Robin (1997) – byl povrchní, křiklavý a místy nechtěně komický. Důstojnou strnulost do tváře netopýřího muže vrátil až Christopher Nolan mystikou protkaným filmem Batman začíná (2005).

Edward s nůžkami i bez nich

Střihoruký Edward

Mezi prvním a druhým dílem Batmana vznikl v Burtonově režii (a zčásti i scénáristické práci) film Střihoruký Edward (1990). Burton zde vedle sebe postavil život amerického maloměsta a tajemstvím obklopený zámek, temně se tyčící na kopci za pastelovými barvami hrajícím městečkem. Jakkoli se obě prostředí mohou zdát neslučitelná, když se ve městě objeví jediný obyvatel zámku, plachý mladík s nůžkami místo rukou, dojde k jejich konfrontaci a vznikne řada komických i vážných, vždy však překvapivých situací. Z nich pak Edward nakonec vychází jako všemi odvrhnuté monstrum, ačkoliv ho obyvatelé městečka mezi sebe nejprve velmi „vřele“ přijali.

Edward, uměle vytvořený člověk, jehož stvořitel zemřel dřív, než jej stihl vybavit lidskýma rukama, je první postavou, kterou pod Burtonovou režií ztvárnil Johnny Depp. Jelikož mezi oběma došlo k vzácnému tvůrčímu porozumění, Depp se v Burtonových filmech začal objevovat pravidelně. Ve filmu Ospalá díra se ujal role zženštilého detektiva, který navzdory pověrčivosti svého okolí neúnavně zastává racionalitu a vědecké kriminalistické metody, než se sám přesvědčí, že v případu, na kterém pracuje, skutečně figurují nadpřirozené síly. Dětský divák mohl ocenit Deppovy kreace ve filmu Karlík a továrna na čokoládu, kde ztvárnil excentrického majitele obří čokoládovny Willyho Wonku. Animovanému filmu propůjčil Depp svůj hlas poprvé v předloňské Mrtvé nevěstě, a s jeho hereckou účastí režisér počítá i do dalších projektů.

Ed Wood

Pozoruhodnou rolí Johnnyho Deppa byla i postava režiséra Edwarda D. Wooda. Vůbec celý snímek Ed Wood (1994) je svým způsobem pozoruhodný. Kromě toho, že Burton tentokrát zvolil černobílý formát, jde i o jeho první a dosud jediný film, na němž se hudebně nepodílel Danny Elfman, za nějž tentokrát převzal taktovku skladatel Howard Shore. Obvyklým u Burtona není ani mapování osudů skutečných osob, v případě Edwarda D. Wooda však udělal výjimku. Jde totiž nejen o jednoho z jeho filmařských idolů, ale především o fascinujícího člověka. Jeho filmy byly sice naprosto diletantské, zato je natočil (a kvůli jejich natočení přestál řadu trablů) se záviděníhodným entusiasmem, kterým dokázal nakazit i svůj štáb, čítající wrestlingového zápasníka, elegantního transsexuála a Bélu Lugosiho, někdejší hvězdu hollywoodských hororů 30. let, nyní však už jen zestárlého, na morfiu závislého podivína.

Ed Wood je poctou „nejhoršímu režisérovi všech dob“ a jím symbolizované neutuchající radosti z tvoření. Kromě Burtona se z náklonnosti k Woodovi vyznali i Scott Alexander a Larry Karaszewski, kteří s „woodovským“ zápalem sepsali scénář během mimořádně krátké doby.

Halloween vs. Vánoce

The Nightmare before Christmas

Ještě před filmem Ed Wood vznikl animovaný snímek The Nightmare Before Christmas (1993). Studio Disney Burtonův pronikavý výtvarný styl opět neocenilo, ani s ním nechtělo spojovat své jméno, proto snímek uvedlo do distribuce pod hlavičkou svého labelu Touchstone Pictures.

Burton sice film nerežíroval, ale jeho podíl na něm byl klíčový. Příběh o Jacku Skellingtonovi, dýňovém králi Halloweenového města, který se na sebe rozhodne vzít organizaci vánočních svátků místo Santa Clause, nosil v hlavě už když začínal u Disneyho, a zpracoval ho také jako kresbami doplněnou báseň. Nyní své návrhy postav a prostředí zhmotnil s pomocí týmu animátorů a režiséra Henryho Selicka v imaginativní svět obývaný upíry, zombiemi, kostlivci a množstvím jiných monster.

Na roztomilost, kterou disponují hrdinové jiných animovaných filmů, se zde nehraje. Ani na křiklavé odstíny lokací, do nichž jsou umístěny. Film The Nightmare Before Christmas je ponořen do mrtvolně sinalých barev a náplní jeho protagonistů je děsit. I když je hustota zalidnění Halloweenového města velká, každému obyvateli se dostane přiměřené množství pozornosti na to, aby divák postřehl jeho vzezření, kterému nechybí nadsázka ani vizuální nápaditost. Umělá dívka Sally, Jackova tajná ctitelka, například dovedně využívá toho, že se její sešité tělo co chvíli rozpadá. Její stvořitel doktor Finklestein (nápadně připomínající dr. Divnolásku) se v zamyšlení škrábe přímo na mozku, ukrytém pod odklápěcí lebkou. A strašlivý Oogie Boogie, se kterým Jack v závěru filmu svede souboj, je pod pytlovinou jen masa brouků a červů.

Námět k Ukradeným Vánocům, jak byl film přejmenován do češtiny, Burtona napadl v době mezi Halloweenem a Vánocemi, když přihlížel, jak v regálech hračkářství vyměňují sortiment halloweenových propriet za vánoční. Zboží má totiž svou vlastní podobu všech atributů obou svátků, proto se Burton pokusil vměstnat co nejvíce těchto atributů do loutkového filmu. Vánoce i Halloween ostatně patří k jeho oblíbeným motivům a často pomocí nich děj svých filmů časově situuje nebo alespoň ozvláštňuje sváteční náladou.

Jestliže spojujeme Halloween především s americkou kulturou, pro námět ke svému celovečernímu animovanému filmu Mrtvá nevěsta Burton sáhl do repertoáru rusko-židovských lidových příběhů z 19. století. Odlišnosti najdeme i u technického provedení – pokud mimika loutek v Ukradených Vánocích byla animována vyměňováním snímatelných tváří nebo celých hlav s různými fázemi grimas, v Mrtvé nevěstě už je hlava loutky vybavena speciálním mechanismem, který její mimiku modeluje zevnitř. To, co mají naopak společné, jsou muzikálové vstupy, při nichž loutky popohánějí děj kupředu pomocí písní.

Navzdory rozdílům i společným rysům jsou oba filmy vzdálenými potomky Burtonova raného díla Vincent. Tento šestiminutový loutkový snímek pojednává o (režisérovi nápadně podobném) chlapci, který ve své fantazii bloumá nočními ulicemi ve společnosti monstra, v něž proměnil svého psa, máčí tetičku ve vosku a v matčině květinovém záhonu hledá tělo své pohřbené milenky. Marně se ho maminka snaží přivést na jiné myšlenky, Vincentova mysl je hrůznými představami zatížena natolik, že chlapec nakonec zešílí.

Burton nejslabší i nejsilnější

Komerční úspěch Ukradených Vánoc nebyl tak značný, jak je studio Disney u svých animovaných filmů zvyklé. Počtem prodaných lístků do kina však kvalitu Burtonových filmů vždy poměřovala právě jen studia. Všem ostatním je jasné, že to, co se počítá, je míra autorského vkladu, která pouze ve dvou případech klesla na úroveň průměru. Prvním z nich je film Mars útočí! (1996) a druhým Planeta opic (2000).

Mars útočí! je směsicí motivů z filmů o ohrožení Země nepřátelskou civilizací z vesmíru. Ačkoliv jde o velkorozpočtový snímek, tváří se jako nepovedené béčkové sci-fi z 50. let – Burton se zde opět vrací do časů dětství. Děj je prostý: marťané decimují lidstvo smrtícími paprsky, dokud lidé neobjeví zbraň (jódlování), po které mimozemšťanům exploduje mozek. Zhruba ve stejné době, kdy byl Mars útočí! dokončován, přišel do kin film Den nezávislosti (1996) režiséra Rolanda Emmericha. Na první pohled upoutala zvláštní podobnost, která vzbuzovala podezření, že Burtonův film Emmerichův trhák paroduje. Ve skutečnosti si však Mars útočí! tropí žerty z otřepaných motivů, které Den nezávislosti pouze halí do bombastického hávu. Ani komická poloha ale nedokázala zakrýt fakt, že žánr sci-fi Burtonovi nesedí.

Potvrzuje to i Planeta opic, ve které se stejně jako ve filmu Mars útočí! sice objevují stopy Burtonova specifického výtvarného cítění. Na to, aby z filmu učinily důstojného nástupce slavného sci-fi snímku z roku 1968, je jich ovšem dost málo. Zato se zde objevila herečka Helena Bonham Carter, která Burtonovi navzdory opičí masce učarovala natolik, že ji pojal za svou životní partnerku a obsadil ji do všech svých následujících filmů.

Spíše než pro parodie a remaky má Burton cit pro odkazy a narážky. Těch lze najít dostatek ve filmu časově vklíněném mezi vznik snímků Mars útočí! a Planeta opic (o to více je díky této kontrastní poloze umocněna jeho unikátnost). Tím je volná adaptace povídky amerického spisovatele Washingtona Irvinga Ospalá díra (1999). Oproti předloze, která sice nabízí tajuplnou zápletku, avšak její rozuzlení je čistě rozumové, je filmová verze podívanou vskutku hororovou, v níž se ambiciózní konstábl Ichabod Crane vypraví do odlehlého městečka vyřešit sérii záhadných vražd, při nichž byla obětem uťata a zcizena hlava. Místní obyvatelé jako viníka označují bezhlavého jezdce, sídlícího v lesích obklopujících město. Navzdory Ichabodovým pochybnostem se tato obava ukáže pravdivou, na okolnostech zločinů však má svůj podíl i městská honorace a jisté majetkové nesrovnalosti. Osou filmu se tak stává silný detektivní příběh, v němž se setkává racionální s nadpřirozeným, ale i náboženské s okultním, neboť v Ichabodovi začnou po příjezdu do města ožívat vzpomínky na matku, kterou její dogmatický manžel nařknul z čarodějnictví a následně umučil.

Ospalá díra

Ospalá díra je Burtonovou poctou britské filmové společnosti Hammer Film Productions, specializující se na výrobuhororů. Ale nejen jí. Tu a tam se filmem mihne záběr, který svou kompozicí odkazuje na klasická díla světové kinematografie, včetně Chaplinova Kida. Těmto citacím pak vévodí závěrečná scéna, kdy Ichabod podpálí větrný mlýn, do něhož nalákal bezhlavého jezdce. Podobně totiž vrcholí klasický film z roku 1931 Frankenstein s Borisem Karloffem v hlavní roli. Tuto scénu si ostatně Burton v trochu jemnější a humornější verzi zacitoval už v raném filmu Frankenweenie, kde místo šíleného vědce figuruje chlapec, který oživí svého psa, s nímž se před zástupem rozbouřených sousedů pokusí ukrýt v maketě větrného mlýna na minigolfovém hřišti.

Ještě dříve vzdal Burton hold hororové hvězdě Vincentu Priceovi. To po něm pojmenoval svůj první film i jeho dětského hrdinu, to on k tomuto filmu namluvil komentář, to on později ztvárnil roli výstředního vynálezce ve filmu Střihoruký Edward. Po vizuální stránce je Vincent zároveň velice zdařilou parafrází německých expresionistických filmů, především Kabinetu doktora Caligariho, kde najdeme podobné využívání kontrastu černé a bílé a podobně pokřivenou perspektivu, tvary a obrysy. Nechybí zde ani narážka na Edgara Allana Poea, jehož poetice je řada Burtonových filmů velmi blízká, ačkoliv do žádné adaptace některého z jeho děl se zatím nepustil (což se však v budoucnu, jak sám uznává, může změnit).

Burton pro malé i velké

Do nového milénia Burton vstoupil na své poměry netradičně – příšery, záhrobí a vydlabané dýně se svíčkou uvnitř na čas odložil k ledu a natočil dva filmy v nejlepším slova smyslu rodinné. Prvním z nich byla Velká ryba (2003), aneb oslava blahodárných účinků bájivé lhavosti. Tou zde trpí jistý Edward Bloom, který si na sklonku života uvědomí, že kromě kvanta smyšlených příběhů za sebou zanechal syna, jenž by se rád dověděl pravdivou verzi otcovy minulosti. Ten ale tvrdošíjně trvá na tom, že jeho životní pouť byla plná dobrodružství, v němž figurují obři, vlkodlaci a vodní víly. Teprve až se otcův život nachýlí ke konci, syn uzná, že barvitá lež může být kolikrát zajímavější než šedá skutečnost. A diváci tak usoudí také, neboť v tomto ohledu je Velká ryba v Burtonově tvorbě poměrně vzácným případem, který nenásilnou formou udílí životní ponaučení.

Karlík a továrna na čokoládu

Burtonův další film Karlík a továrna na čokoládu (2005) je adaptací dětské knihy Roalda Dahla, který je rovněž autorem knižní předlohy animovaného filmu Henryho Selicka James a obří broskev (1996), který Burton produkoval. Burtonův film nebyl první adaptací Dahlovy knihy, v roce 1971 ji pod názvem Pan Wonka a jeho čokoládovna zfilmoval Mel Stuart. I Karlík je svým způsobem moralita – pět dětí se ve voňavé rezidenci Willyho Wonky a jeho trpasličích zaměstnanců Oompa-Loompů utká o post nástupce majitele továrny na čokoládu. Vyřazovací metodou jsou postupně eliminovány děti, které jsou příliš žravé, rozmazlené a arogantní, až jako jediný zbude Karlík, skromný chlapec, který jakoby vypadl z Dickensových románů. Tomu se však nezamlouvá Wonkův požadavek, aby kvůli továrně opustil svůj domov – polorozpadlou chatrč, kde se u malého rodinného stolu tísní s rodiči i prarodiči.

Jako dětský hrdina je Karlík zcela výjimečný zjev, protože děti to v Burtonově světě nikdy neměly jednoduché. Prvním z nich byl schizofrenní Vincent. Celou řadu dalších pak nabídla bohatými ilustracemi doplněná kniha makabrózních říkadel Melancholická smrt ústřičného chlapce, která vyšla v roce 1996. V krátkých i delších básních se čtenář seznámí s hochem s obří lasturou místo hlavy, toxickým klukem Royem, chlapcem s hřebíky vraženými do očí a jinou politováníhodnou drobotinou. Šest z těchto minipříběhů bylo zpracováno do podoby krátkých flashových animací, souhrnně pojmenovaných The World of Stainboy.

Příslib krvavé skvrny

Dosud posledním filmem Tima Burtona je animovaná Mrtvá nevěsta, lyrický příběh o zvláštním milostném trojúhelníku, jedním cípem zapíchnutém v hrobě. Dva manželské páry – zruinovaní aristokraté a po šlechtickém titulu toužící zámožní měšťané se rozhodnou (jak jinak než ze zištných důvodů) spojit osudy svých dětí sňatkem. Sotva se však Victor s Victorií seznámí, na scéně se objevuje mrtvolně bledá kráska, která si na Victora – nikoliv zcela neprávem – začne dělat nároky. Stejně jako v případě Ukradených Vánoc se zde pod nátěrem pohádkového příběhu skrývá strašidelná říše, tentokrát záhrobí. Počáteční zděšení ale ustoupí příjemnému zjištění, že ani po smrti není nouze o zábavu a nechybí zde víno, ženy ani zpěv.

V současnosti Burton připravuje snímek s názvem Sweeney Todd, který by se měl v kinech objevit na začátku příštího roku. Diváci se opět mohou těšit na Johnnyho Deppa, který se tentokrát ocitne v Londýně 19. století a přestrojený za holiče vezme do ruky břitvu, aby pomstil příkoří, které jeho rodině způsobil záludný soudce Turpin.

Herecké obsazení (vedle Deppa se zde opět objeví i Helena Bonham Carter) svědčí o tom, že Burton bude ve společnosti svých blízkých spolupracovníků, což je nesporně pozitivní aspekt. A stopou, naznačující že režisér nezklame milovníky jeho „půvabné pochmurnosti“, jsou koneckonců také stříkance krve na prvních verzích filmového plakátu. Není tedy důvod, proč se na Sweeneyho Todda netěšit.

Doporučený zdroj: http://www.timburtoncollective.com/multimedia.html

Zdroj obrázků: wikipedia.org

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 31

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru