Žánr Hvězdných prachů aneb Jak adaptovat hybrid
Žánr knihy Hvězdný prach
Zdroj: wikipedia.org
Neil Gaiman vydal v roce 1998 Hvězdný prach jako svou druhou knihu. Tónem a stylem se výrazně liší od ostatních Gaimanových děl, jelikož kniha byla vědomě napsána v tradici předtolkienovské fantasy.[1] Útlá kniha vypráví jednoduchý a přímočarý příběh o mladíkovi hledajícím spadlou hvězdu, aby dokázal lásku ženě, jež si ho nezaslouží. Aby prokázal, že je schopný chrabrých činů, a zamiloval se do ženy, jež si zaslouží.
Definujeme-li žánr dětské fantasy[2] jako fantasy příběh, jehož protagonistou je dítě či skupina dětí, tak Hvězdný prach do tohoto žánru nepatří, neboť Tristan Thorn dospívá během příběhu v muže. Na tenký led se dostaneme, definujeme-li žánr dětské fantasy jako fantasy příběh, který je určeným dětskému publiku. V tomto případě Hvězdný prach nejspíš patří mezi dětské fantasy, jelikož kniha je převážně určena dětem. A v tom slově „převážně“ se právě skrývá ta potíž s žánrovou identifikací Gaimanovy knihy.
Mnoho důvodů vede k domnění, že se jedná o knihu pro děti. Sledování příběhu neruší žádné hlubokomyslné komplikace, složitý a neustále se rozvíjející vějíř postav, ras i neživotných charakterů či náročné vedlejší linky ani filozofický podtext.[3] Naopak několik elementů zápletky přímo míří k dětem: postava hodného moudrého skřeta, královna čarodějnic a s ní spojené kouzlení, naivní hrdina docházející k moudrosti a k lásce. To ovšem neznamená, že Hvězdný prach je určen pouze dětem. Dospělý čtenář si zajisté bude libovat v neakčním finále, kdy se příslovečný konflikt dobra a zla vyřeší během půlstránkového dialogu. Řešení sice skrývá pro dospělého romantika zajímavou myšlenku obhajující všemocnou lásku, dítě ale očekává dobrodružnější, přímočařejší a řekněme akčnější vyvrcholení příběhu.
Podle předchozího odstavce by literární kritik mohl v poklidu zařadit Hvězdný prach mezi kvalitní dětské knihy. Neil Gaiman však žánrové zařazení velmi zkomplikoval dvěma zásadními deviacemi, kterými se výrazně odchyluje od dětské knihy. Překvapení mnohým žánrovým čtenářům přinese otevřené zapojení lidské sexuality do vyprávění a dvě až tři erotické scény. Samozřejmě jsou napsané vkusně, někdy jen pomocí dvojsmyslů. Nicméně se rozhodně nehodí pro oko a představivost dětského čtenáře.
„Tak co, zlato, líbilo se ti to?“ zeptala se Leticie.
„Ano,“ odpověděl Tercius opatrně, jako by její slova skrývala nějakou past. „Líbilo.“
„Budeš chtít ještě jednou, než půjdu?“
Místo odpovědi si Tercius ukázal mezi nohy. Leticie se zahihňala. „Toho postavíme, než bys řekl švec,“ řekla. Odzátkovala láhev, kterou přinesla a postavila na stolek u postele, a podala ji Terciovi.
…
„Jasně, zlato, vsadím se, že se ti to líbilo,“ řekla. „Tentokrát ti zas já ukážu, jak to mám ráda… Hej, co je ti?“ Lord Tercius se svíjel na posteli, oči vypoulené a lapal po dechu.
„To víno!“ zachrčel. „Kde jsi ho vzala?“
„Váš bratr,“ opáčila Lety. „Potkala jsem ho na schodech. Řekl mi, že je to velice povzbuzující a posilňující nápoj a že nám umožní prožít noc, na jakou nikdy nezapomeneme.“
„To měl tedy pravdu,“ vydechl Tercius, škubl sebou jednou, dvakrát, třikrát a byl tuhý. Tentokrát celý.[4]
Neil Gaiman má ve všech svých knihách charakteristický typ humoru, který lze označit za sarkastický, černý, někdy až morbidní. Mezi hlavní nositele morbidního humoru v této knize patří postavy sedmi královských synů, z nichž se postupně stávají duchové, kteří chladně komentují dění příběhu. Gaiman po většinu knihy drží morbidní humor na únosné míře, takže pobaví, ale nepohorší i dětského scénáře. Někdy ale velmi překvapivě v té morbiditě zapomene na vtipnost a napíše opravdu drastické scény, které v miloučkém příběhu působí jako příslovečná uříznutá hlava jednorožce na oko. Tehdy Gaiman jednoznačně překročí jakýkoli žánr určený dětem a kniha se v těchto pasážích stává pro děti více než nevhodnou.
Zvíře pomalu a ztuhle zvedlo hlavu. Pak pohnulo nohama, asi jako novorozené hříbě anebo kolouch, když se učí chodit. Škubl sebou, několikrát se zazmítal, až se mu konečně podařilo zvednout se na všechny čtyři. Pak zpola slezl, zpola spadl ze schůdků kočáru do bláta, kde se znovu postavil. Levý bok, na němž v kočáru ležel, měl nateklý a černý krví a tělními tekutinami. Napůl slepý mrtvý jednorožec se dopotácel k dolíku u paty jehlového skaliska. Tam klesl na přední kolena v příšerné parodii motlitby. Královna čarodějnice se sehnula a vytáhla mu z očního důlku svůj nůž. Přejela jím zvířeti po krku. Z rány začala pomalu, pomaličku prýštit krev. Vrátila se ke kočáru a přinesla si sekáček. Bušila do jednorožcova krku, až se jí ho podařilo oddělit od trupu a hlava se skutálela do skalnaté mísy, jež se plnila temně rudou kaluží.[5]
V zapojování výše zmíněných elementů s hvězdičkou nelze vysledovat žádný systém a tím méně záměr. Jelikož se objeví pouze na několika místech příběhu, mohlo být záměrem vybočit z milého tónu vyprávění díky šokujícím elementúm. Tato vybočení však znemožňují přesnou žánrovou identifikaci a podle mého názoru i přijetí knihy u menších dětí. I když dnešní děti jsou značně otrlé a díky nešvarům moderní civilizace na násilí i otevřenou sexuality přirozeně navyklé.
Žánr filmu Hvězdný prach
Zdroj: www.stardustmovie.com
Adaptováním knižního díla do filmového se transferuje příběh, postavy, prostředí, zápletky, témata, motivy a veškeré další aspekty díla. Záleží samozřejmě na míře zásahu filmových tvůrců, ale většinou se spolu se všemi výše zmíněnými prvky převede také žánr[6] díla.
Film převádí věrně všechny fantasy prvky (létající loď lovící blesky, magické vlastnosti srdce padlé hvězdy, kouzla, čáry a světlo svíce). Adaptace se drží i většiny pohádkových prvků, i když je místy posouvá do dospělejší roviny. Létající loď má sice chrabrého kapitána zachránce, ale ten má jako tajný homosexuál trauma ze ztráty respektu, které si občas léčí bláznivým tančením kankánu v dámském oblečku[7]. Hrdina se v jisté části příběhu promění myš, která poslouchá láskyplné vyznání hvězdy. Filmoví tvůrci přesným dávkováním velkých detailů myši narušili přiznaný patos vyznání lehkou a jemně pichlavou ironií. Čarodějka mění lidi na zvířata a jiné lidi a zpět. Tu chlapec proměněný v dívku legračně zkoumá svoje nově nabyté poprsí, tu nově přidaná postava se za trest získaným hlasem slepice vytvoří pouze pro dospělé čitelnou alegorii na moderní dotěrné obchodníky.
Když se v knize, která má tři sta stránek, na dvou třech z nich objeví morbidita či erotika krajně nevhodná dětem, nevadí to zdaleka tolik, jako kdyby se ty konkrétní nevhodné elementy doslovně převedly do filmu. Příběh tohoto žánru bude jistě zásadní měrou orientován na dětské publikum a takovému nelze na plátně nabízet otevřené odkazy na pánskou erekci či ukazovat mlácení sekáčkem do hlavy jednorožce, dokud nespadne do tmavého tratoliště krve. Přirozeně, tyto tendence textu filmoví tvůrci měli zjemnit.
Proto místo úvodní erotické scény Tristanova otce Dunstana a královské matky Uny, která v knize byla vylíčena dosti názorně, vidíme pouze klasickou filmovou elipsu tohoto druhu: zavírající se dveře maringotky. Načež kamera odletí a děj skočí o devět měsíců. Téměř veškerý další erotický podtext byl z důvodu příznivějšího ratingu a tudíž přístupnosti dětskému publiku ve filmu ignorován.
Ano, sekání hlavy jednorožce sekáčkem se ve snímku Hvězdný prach opravdu nedočkáte. Jednorožec pouze uhoří v zeleném magickém ohni. Morbiditu ve smyslu černého humoru ale nešlo z originálu úplně vysekat, to by totiž výsledkem bylo pouze zohavené torzo a nikoli věrná Gaimanova adaptace. Naopak výskyt tohoto typu humoru je filmovými tvůrci značně podporován, což dokazuje přidání prostoru duchům Stromholdských princů. Vizuálně obohacení různými rozmáčklostmi, sekáčkovitostmi, zmrlostmi a jinými morbiditami ironičtí mrtví princové vtipně glosují dění příběhu. Tím přinášejí komickou úlevu i do dramatických situací včetně velkého finále. Některé morbidní prvky, které nejsou úplně humorné, také nešlo z materiálu odstranit. Jako například ústřední motivace čarodějnic – vyříznout srdce padlé hvězdě a získat tak věčné mládí. Filmaři využívají tohoto prvku k vytváření napětí a dramatičnosti. To se jim kupodivu daří udržet, i když balancují na hraně mezi něčím, co by bylo pro děti příliš brutální, a něčím, co by dospělým přišlo příliš za vlasy přitažené. Harry Potter už několikrát dokázal, že smrt je součástí nejen lidského života, ale i žánru dětské fantasy, neboť autoři tak děti mohou téměř nenásilně obrňovat proti tragickým situacím v životě. Smrt v Hvězdném prachu je téměř vždy nadsazená (shodit bratra z útesu je vlastně taková vtipná hra, šlechtici z proříznutého hrdla teče přece modrá krev) a posunutá do jiné roviny, jež souvisí s charakteristickým Gaimanovým humorem, který byl zachován v množství větším než velkém.
Přístup k adaptaci tvůrců Hvězdného prachu se podobá spíše adaptaci Letopisů Narnie než adaptacím Harryho Pottera. Rozdíl spočívá v odlišnosti předloh. Rowlingová píše velmi epizodicky, příběh košatí do řady vypustitelných vedlejších linek. Lewis[8] i Gaiman naopak napsali lineární příběh bez velkých odboček. Není tedy zapotřebí vynechávat celé epizody kvůli snesitelnosti stopáže. Ke krácení a změnám dojde zřídka – a to z důvodů rozdílnosti knižního a filmového narativu. Proto filmaři vypustí postavu hodného moudrého skřeta, aby se Tristan dostal rychleji k hvězdě, jedná se přece o ústřední postavu příběhu. Vnuknutí Tristanovi nepředá mluvící strom, ale nebeské sestřičky padlé hvězdy[9]. Podobně jako v adaptaci knihy Lev, čarodějnice a skříň z Letopisů Narnie filmoví tvůrci materiál obohacují o nové motivy, nové postavy a nové zápletky. To lze nejlépe ilustrovat na pasáži létajících blesků lovících lodi. Zatímco v knize se jedná o krátkou epizodku na několik stran, film poskytne více prostoru zejména postavě kapitána. Hrdinové také stráví na lodi více času, což znázorní brilantní montáž kondenzující čas, která je výborně rytmizována digitálně animovanými záběry letící lodi. Během pobytu na lodi Tristan s pomocí kapitána coby mentora výrazně dospěje[10] a hvězda Ivain si také uvědomí mnohé.
Zdroj: Bontonfilm
Již výše jsem charakterizoval knižní závěr. Kdyby byl do filmu převeden doslovně, nefungoval by a zbořil tak celé vyznění této fantasy. Dobrodružný příběh postavený na napětí a ohrožování kladných postav zápornou čarodějnicí by nešlo zakončit smířlivým dialogem hvězdy a čarodějnice, byť poutavým a nosným. Dětský divák opravdu podvědomě očekává velkou akční scénu. Finále příběhu tedy filmoví tvůrci výrazně změnili. Čarodějnice hvězdu unese do svého sídla, kde dojde k poměrně rozsáhlé bitvě. Tomuto nově přidanému materiálu ale nechybí Gaimanův duch či spíše Gaimanovi duchové. Poslední zabitý princ totiž šermuje s Tristanem coby zombie, ovládaný praktikami ne nepodobnými voodoo. Bizarní humor této scény je plně v souladu s Gaimanovou poetikou. Samotné rozuzlení příběhu, které nepopře tentokrát lehce negativní ovlivnění hollywoodskými postupy[11], může některým fanouškům knihy pohnout žlučí, ale nachází se na únosné mezi a je plně v souladu tentokrát s poetikou filmu.
Ačkoli Hvězdný prach užívá pro některé ohrané hollywoodské postupy, kvalitativně převyšuje několik blockbusterů využitím filmové řeči. V rámci blockbusterů měl Hvězdný prach poloviční rozpočet (70 mil. dolarů). Nedostatek financí byl vynahrazen nápaditým přístupem k jednotlivým aspektům filmové řeči.
Zdroj: Bontonfilm
Především kamera dosahuje nadprůměrných kvalit. Hojně využívá jeřábů, helikoptér, ale i digitální kamery, která volně proletuje prostorem, a tak ukazuje království Stromhold v rozsáhlém měřítku. Většinou se jedná pouze o záběry na přírodní krajinu snímané velmi širokým objektivem, nikoli o obrovské trikové záběry fantasy prostředí. Absence těchto záběrů snímku neubere na majestátnosti a velkoleposti (tolik důležitými prvky pro žánr fantasy), právě díky promyšleným pohybům kamery. V závěrečné scéně, kdy hvězda míří k smrtelné proměně na hvězdný prach, pospíchají čtyři další postavy příběhu k témuž místu. Každá má v této rapidmontáži svůj vlastní druh přepravy (Tristan běží, čarodějnice je v kočáře, Una na voze, princ na koni) a každý ten přesun je snímán jiným způsobem. Tristan běží v nadhledu z profilu ve zpomaleném pohybu, Unin povoz je snímám jeřáby, aby vynikla komíhající se kola, atd. Toto vědomé obohacení materiálu invenčním užitím filmové řeči přispívá k daleko většímu napětí.
Mnozí kritici označují speciální efekty za slabou stránku snímku. Pravda, asi ve dvou záběrech pokulhává naklíčování pozadí a občas působí digitální zelený oheň v daném prostředí nepřirozeně a uměle. Ale jinak bych řekl, že toto kritické tvrzení vychází pouze z představy, že nižší rozpočet v tomto žánru automaticky znamená horší kvalitu finančně náročných speciálních efektů.
Z filmových prostředků Hvězdný prach snad nejvíce obohacuje soundtrack, který složil Ilan Eshkeri. Patří do žánru soundtracků dětské fantasy, které zpravidla tvoří výrazně orchestrální hudební podkres s burácivým využitím bubnů, romantickým tahem smyčcových nástrojů a laškovným zvukem fléten. Ilan Eshkeri však vybočuje z tendence skládat zapamatovatelné motivy dlouhé do dvaceti vteřin, které tvoří jak John Williams v Harry Potterovi, tak Patrick Doyle v Letopisech Narnie. V téměř každé situaci zazní rozdílná melodie, která nespočívá na krátkém motivu, ale vyvíjí se na ploše několika minut. Jediným motivem, který se zopakuje ve filmu dvakrát, je téma hvězdy. Jedná se zároveň o dvě nejsilnější místa filmu a nejpovedenější hudební skladbu. Hvězda padá a hvězda září.
Kolik Hvězdných prachů?
Zdroj: Bontonfilm
Film byl adaptován se zjevným účelem vydělat hvězdné prachy. Každý snímek samozřejmě vzniká za účelem finančně uspět u diváků, z Hvězdného prachu však přímo čiší komerční ambice. Závěr byl změněn, aby byl snímek akčnější. Několik infantilních vtípků[12] bylo přidáno, aby se film zalíbil dětem. Výše zmíněné „záležitosti pro dospělé“ byly přidány, aby se film zalíbil i dospělým. Narativ pro názornost využívá několika hollywoodských postupů. Pravidlo tří opakování důležité informace (Tristanova matka Una je vlastně královna), náznaky motivů dřív než nabudou zásadní důležitosti (hvězda umí blikat, umí tedy také zářit) a některých další.
Otázkou tedy zůstává, zda se komerční ambici podařilo naplnit? Hvězdný prach svým tvůrcům hvězdné prachy rozhodně nepřinesl. Po dvou měsících od premiéry utržil po celém světě 70 miliónů dolarů[13], čímž se do posledního dolaru zaplatil, ale vůbec nic nevydělal. Příčinou může být právě onen žánrový mix. Někteří diváci mohou mít potíže s identifikací jednoduchého faktu, zda je Hvězdný prach určen dětem či dospělým, přestože tvůrci obrousili hrany žánrovým deviacím knižního předobrazu. Komerční neúspěch může znamenat, že snímek není určen dětem i dospělým zároveň, ale přesto by mohly děti být rušeny dospělými elementy příběhu a naopak. Mám-li však přestat uvažovat o komerčním úspěchu jako o měřítku úspěšnosti (což je u blockbusteru s čitelnou komerční ambicí poměrně složité), měl bych v rámci žánru dětské fantasy hodnotit tento snímek poměrně vysoko. Tam na noční obloze, vysoko, tam dělá to, co hvězdy dělají, září.
Hvězdný prach
Stardust
Režie: Matthew Vaughn
Hrají: Charlie Cox, Claire Danes, Michelle Pfeiffer, Robert De Niro, Sienna Miller
Scénář: Neil Gaiman, Jane Goldman
Kamera: Ben Davis
Hudba: Ilan Eshkeri
Distributor: Bontonfilm
Premiera: 27.09.2007Použité zdroje:
http://www.stardustmovie.com/
http://en.wikipedia.org/wiki/Stardust_%28novel%29
http://www.csfd.cz/film/224137-hvezdny-prach-stardust/gallery/#
http://www.boxofficemojo.com
http://www.metacritic.com
http://www.imdb.comDoporučená primární literatura:
GAIMAN, N: Hvězdný prach. Ostrava-Poruba : Polaris, 2006
Autor
