Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Dialektická metoda jako esence

Dialektická metoda jako esence

RECENZE: Mezi zdmi (režie: Laurent Cantet, 2008) – JAKUB GANTNER –

Francouzský snímek Mezi zdmi (Entre les murs, 2008), jenž získal na letošním (61.) festivalu v Cannes hlavní cenu za nejlepší film, sklízí rajské plody superlativ i mimo canneskou půdu. Kritici i laická veřejnost si v hodnocení notují hovoříce o nečekaném, a o to více potěšujícím zjevu, o filmu, jenž svlékl kabát romantismu a ukázal nahotu věci.

Recenze se pokusí odkrýt a definovat metodu, která ze snímku Mezi zdmi činí umělecký artefakt lavinovitě na sebe nabalující pozitivní reakce a sněhové kupy nadšení.

 

Za vším hledej režiséra aneb režijní vize jako esence kreace

Když se režisér Laurent Cantet (1961) rozhodl natočit film adaptující autobiografický román Françoise Bégaudeaua (1971) Mezi zdmi, nemohl udělat lépe než na scénáři spolupracovat s literárním tvůrcem. Cantetova myšlenka spolupráce ovšem nezakrněla u scénáře, neboť i do hlavní role obsadil Bégaudeaua. Tvůrčí úvaha byla logická, pakliže román s až dokumentární přesností líčí způsob a průběh vyučování na francouzské multikulturní škole, bude se film snažit nalézt odpovídající stylovou podstatu, která nejlépe poslouží tomuto účelu.

Cantetova snaha vtisknout filmu styl románové předlohy, pomocí filmových specifik a diferenciací, evokuje režijní snahu Roberta Bressona. Každý volí pro dosažení kýženého výsledku odlišný přístup. Synekdochickým příkladem může být práce s hercem. Shodným rysem obou režisérů byla snaha po ,,herectví bez herectví“, snaha po ne-dramatickém hereckém ztvárnění. Jak Bresson, tak i Cantet využili neherců, diametrálně se ovšem rozešli v kreativní práci s nimi.

Bresson nutil herce k automatickému předříkávání, totalizaci dialogů daných scénářem. Prvek herecké improvizace byl smeten destruktivností apriorního. Cantet pracuje odlišně, při natáčení nechá běžet kameru tak dlouho, až neherci pozapomínají na herectví, na film a stávají se sami sebou, tedy v případě filmu Mezi zdmi žáky a učiteli.

Aniž by si to Cantetovi neherci uvědomovali, ,,diskutují“ s kamerou. Režisér využívá metodu dialogu, metodu otázek a odpovědí, zprvu nejasných, povrchních, avšak postupně propracovanějších a myšlenkově bohatších.

Ve snímku se kamera (Pierre Milon) ztotožňuje s platónským iniciátorem dialogu, pokoušejícím se nalézt hloubku, neulpívat na floskuli, přivést dotazujícího k jádru problému. Explicitně se tento princip odhaluje ve zcizujících scénách, kde postavy, s pohledem upřeným přímo do kamery, hovoří o sobě samých. Kamera tu není pouze přístrojem pro fixaci filmového obrazu, stává se příběhovou komponentou, s nadsázkou lze tvrdit, že se zosobňuje ve filmovou postavu.

Oba režijní styly, různorodé ve vedení herců, ovšem spojuje stejná touha po tzv. ,,vnitřním herectví“, po duši. Proto obsazují do filmů neherce, jejichž civilní povolání bývá totožné s povoláním, sociálním postavením, či míněním postavy. Bresson a Cantet se podobají dvěma různě klikatým cestám spojujícím se na svých koncích.

 

Školní rok a vyučovací hodina jako esence fabule

V prvním záběru filmu odchází učitel François Martin (François Bégaudeau) z kavárny a míří do školy. Od tohoto okamžiku se diegeze uzavírá do prostor tříd a areálu školy. Sociální postavení a rodinné zázemí jednotlivých postav divák vyvozuje pouze z dialogů a z chování během vyučování. Film explicitně nezobrazuje narativní konstrukty osobního života žáků a učitelů. Takto zúžený fabulační princip přináší aspekt hraničního typu filmu. Obecné definice, přisuzující fikčnímu filmu ekvivalenty smyšlený a inscenovaný, jako by se vytrácely. Reduktivním vymezením příběhu na podrobnou deskripci školního vyučování jedné třídy, jednoho předmětu v průběhu jednoho školního roku směřuje film k dokumentaristickému specifiku, fakticismu.

Po celou dobu filmu tedy divák nevidí nic jiného než průběh vyučovací hodiny učitele francouzštiny Martina. Martinova metoda vyučování se řídí snahou komunikovat s žáky, diskutovat s nimi, pokoušet se o formování jejich názorů, o vyvozování a vytváření nadhledu nad životními zkušenostmi.

Není náhodou, že Martin vyučuje francouzský jazyk, ,,nástroj“, pomocí něhož se myšlenky ,,zhmotňují“. Neustálá lexikální, morfologická a syntaktická cvičení, která Martinovi žáci procvičují, mají funkci uvědomování si vlastní existence, zlepšení schopnosti artikulace osobních problémů. Film netematizuje jenom multikulturní třídu, tedy střed odlišných etnik, nýbrž neschopnost vést dialog, strach a nejistotu ze sebeuvědomění a neschopnost vyjádřit slovem pocit, domněnku, názor.

 

Divácká percepce, poslední element dialektiky

Systém kladení otázek zpřesňujících odpovědi nezůstává pouze ve dvou výše zmíněných rovinách, ale uzavírá se v divácké percepci. Záměr filmu se neuvěznil mezi zdmi příběhu, ale zapojuje do komunikace diváka. Zobrazením aktuální situace na jedné z francouzský škol ukazuje divákovi mikrokosmos, jenž se dá aplikovat na fungování celého světa. Divák není unášen příběhem, nýbrž se s ním konfrontuje. Na základě prožitků a názorů komparuje osobní s předváděným. Smyslem filmu nebylo šokovat drsností a násilím odehrávajícím se ve školních lavicích, ale vést s divákem dialog. Vylíčit nezkreslenou situaci, ukázat obraz současnosti.

 

Mezi zdmi je naděje

Nástinem využití dialektiky ve třech stupních filmového procesu jsem se pokusil odpovědět na otázku, proč film vzbudil tolik reakcí. Domnívám se, že základním prvkem, jenž dokázal zpracovat film do podoby umělecky inovační a esteticky hodnotné, je propracovanost zacházení s literárního předlohou, způsob natáčení, téma filmu a zpětná divácká vazba. Společným stavebním kamenem se stala dialektika, snaha dopátrat se podstaty věcí a neulpívat na zautomatizovaném.

Mezi zdmi hovoří o porozumění a toleranci, která jako by byla už jen donkichotskou pošetilostí učitele francouzštiny, nepřesahující prostor školní třídy a časově se omezující na plynutí vyučovacích hodin a školního roku.


 

Entre les murs

Režie: Laurent Cantet

Scénář: Laurent Cantet, François Bégaudeau, Robin Campillo

Kamera: Pierre Milon

Střih: Robin Campillo

Hudba: Olivier Mauvezin

Hrají: François Bégaudeau, Nassim Amrabt, Laura Baquela, Cherif Bounaïdja Rachedi, Juliette Demaille, Dalla Doucoure, Arthur Fogel, Damien Gomes

Francie, 2008, 128 minut

Česká premiéra: 27. 11. 2008 (Artcam)

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 15

Zanechte komentář

© 2011 Powered By Wordpress, Goodnews Theme By Momizat Team

Zpět nahoru