Jihlavský výsek

REPORTÁŽ: 12. MFDF Jihlava – MILOŠ KAMENÍK –

Poslední říjnový víkend proběhl 12. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Několik českých filmů si zde odbylo své premiéry, většina zahraničních filmů byla u nás uvedena rovněž poprvé.

Poslední říjnový víkend proběhl 12. ročník Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů. Několik českých filmů si zde odbylo své premiéry, většina zahraničních filmů byla u nás uvedena rovněž poprvé. Jihlavský festival se programově zaměřuje na tzv. „autorský dokument“, šanci dostávají i filmy velmi výlučné, někdy až na hranici divácké vstřebatelnosti. Zaměřil jsem se na filmy, které byly oceněny a v budoucnu je snad budou mít možnost čtenáři, kteří letos v Jihlavě nebyli, vidět v kinech, televizi nebo třeba díky webu www.doc-air.com. Nikdy nelze na žádném větším festivalu vidět vše a i můj pohled bude pouhým výsekem, průvodcem zaškrtanou programovou brožurou.

Největší pozornosti se na každém festivalu těší soutěžní sekce. V sekci nazvané Opus Bonum o ceně za nejlepší světový film rozhoduje jediný porotce. Tím byl letos Karel Vachek. Motiv cesty v doslovném i metaforickém slova smyslu přinesl audiovizuální esej „reggiovského“ stylu Dálniční svět. Velkolepé původní záběry ilustrující civilizační a industriální expanzi jsou prostoupeny sekvencemi z propagačních a vědecko-populárních filmů a počítačovými animacemi. Nový počin světoznámého amerického dokumentaristy Errola MorriseStandardní pracovní postup si v Jihlavě po uvedení na festivalu na Berlinale, kde získal Velkou cenu poroty, odbyl středoevropskou premiéru. Tvůrce film, který pojednává o skandální kauze mučení vězňů v bagdádské věznici Abú Ghrajb, sestavil ze sebeobhajujících výpovědí přímých účastníků týrání. Relativizace slov a hodnot je s děsivou ironií obsažena už v názvu filmu. Porotce ocenil jiný film týkající se vojenského konfliktu v Iráku. Krátké filmy z Iráku argentinského režiséra Maura Andrizziho jsou sledem autentických a převážně privátních záznamů, které si vojáci z obou stran konfliktu pořídili na své mobily a fotoaparáty. Obrázky původně vznikající často pro zábavu bývají znenadání přerušeny explozemi či výstřely. Zpoza kamery se ozývá nadšený křik, jindy nenásleduje ostrý střih, jelikož se jedná o poslední záběr, který dotyčný natočil.

Užší teritoriální vymezení zastupuje sekce Mezi moři, v níž soutěží středoevropské filmy. Podobně jako Krátké filmy z Iráku je i film Dariusze KowalskéhoOptical vacuum sestavený ze záběrů, které původně za jiným účelem zaznamenaly webkamery. V portrétu známého semiotika a představitele Tartuské školy Jurije Lotmana nazvaného Lotmanův svět estonská režisérka Agne Nelk umně kombinuje klasické dokumentární postupy s animovaným filmem i archivy. Porotu více zaujala její krajanka Aliona Polunina, která získala Zvláštní uznání za film Revoluce, která nebyla. Cenu si odnesl rumunsko-německý film Květinový mostThomase Ciuleia ukazující život v jedné z nejchudších zemí Evropy, v Moldávii.

Sedmnáct tematicky i formálně různorodých filmů bylo uvedeno v soutěži o nejlepší tuzemský dokument. Pravztahy studentky FAMU Veroniky Janečkové vyvolaly vlnu pobouřených reakcí na Britských listech. Dominika Švecová byla „šokována“ údajně brutálním přístupem autorky, jiný přispěvatel téhož periodika chce podat trestní oznámení na režisérku a žádá dokonce zničení snímku. Zmíněné články jsou snadno k dohledání na www.blisty.cz a film samotný lze zdarma zhlédnout na serveru www.doc-air.com. Každý si může udělat názor sám. Osobně se domnívám, že reakce výše jemenovaného zpravodajského serveru je přehnaná. Janečková natočila rozhovor se svou starou babičkou, s níž pět let žila a oznamuje jí, že se odstěhuje, jelikož se často hádají a protože se chce osamostatnit. Babička se bojí samoty a tudíž si to nepřeje. Obě ženy se drží vlastního zorného úhlu pohledu na situaci a nejsou schopny (ochotny?) strhnout klapky z očí. Výsledkem je nedorozumění a nepochopení. Hysterické až agresivní výlevy vnučky střídá citově manipulativní vydírání stařenčino. Přestože se vnučka nachází v pozici silnějšího, nelze vyřknout jednoznačný soud, neboť sledujeme pouhý film a nevíme, kdo a nakolik skutečnost zkresluje a zda lze vůbec nějakou objektivní „skutečnost“ určit.

Naše jediná jistota je, že vše dobře dopadne je název celovečerního debutu další studentky katedry dokumentu Heleny Papírníkové – Horáčkové. V tematicky i strukturně rozvolněném snímku natáčí své děti a setkání s přáteli, většinou z okruhu undergroundových umělců (Ivan Martin Jirous, John Bok, Dáša Vokatá, Jim Čert nebo ministr Karel Schwerzenberg). Vnitřní svoboda a zdánlivá nezávislost s sebou přináší i odvrácené stránky. Názorová konzistentnost byla za minulého režimu jedním z mála etických orientačních bodů, ale někdy poznamenala i rodinný život. Nepřímým dokladem je scéna, v níž rozzuřený a opilý Jirous pro názorové neshody tluče mladíka, který v náruči drží plačící dítě. Režisérka výsledný film nerušivě doplnila o sekvence ze svých předcházejících filmů.

Obdobný „disidentský“ filmařský postoj projevující se na první pohled neumětelskou formou a na první pohled nepřítomným obsahem reprezentuje další studentka dokumentu Helena Všetečková. Letos do Jihlavy přivezla hodinový film Hauser a Žižek: Teoretikové postmarxistické filozofie. Roztěkaný záznam filozofických přednášek je proložen záběry na potkana a obrazově ozvláštněn obrazovými filtry. Podobnou hru s barevným pohledem na svět můžeme vidět i ve výše zmíněném filmu Heleny Papírníkové – Horáčkové, kde je však tento akt zasazen do kontextu tvořeného komentářem politické scény. Měnící se barvy v HauseroviaŽižekovi vyznívají samoúčelně a banálně. Téma přednášky nepochybně zajímavé a inspirativní je, ale proč nevyšla časopisecky nebo knižně? Podobný filmový nebo video záznam je zbytečný. Všetečková jde na hranici toho, co lze označit filmem (ne audiovizuálním záznamem), a to i za cenu vyprázdnění sálu během projekce. Kde jinde by měli diváci vydržet, když ne v programově alternativní Jihlavě? Autorčina radikální opozice může působit sympaticky, ale bez diváků jde o promrhanou příležitost něco sdělit. Rozpaky z filmu se přítomná autorka snažila podpořit hlasitými projevy a drobnými extempore v sále. Těžko posoudit, zda šlo o zamýšlenou performanci. Podobným filmům se dramaturgové záměrně nevyhýbají. Jak se píše ve festivalovém katalogu: „jako podstatná vstoupí do dějin práce těch, kteří se ve své době nesetkají s porozuměním.“

Velký zájem publika provázel Evropskou filmovou cenou čerstvě ověnčený doument René režisérky Heleny Třeštíkové. Třeštíková je už po několik let spojována hlavně s časosběrnými dokumenty, v jejichž natáčení stále pokračuje (stejně tak je tomu v případě Reného). Po Marcele z cyklu Manželské etudy a Reném z cyklu Řekni mi něco o sobě by měla příští rok do kin vstoupit Katka a režisérčina trilogie by měla být (aspoň prozatím) završena. Patologický asociál vykradl režisérce byt, nevrátil jí kameru, kterou mu zapůjčila, aby se mohl kreativně spolupodílet na portrétování své osoby, ale přitom dovede režisérku přivést do úzkých inteligentními otázkami, zda pro ni znamená něco víc něž pouhý objekt pro film, prostředek pro její budoucí prestiž. Dokumentaristka tuto scénu a podobné úvahy ve filmu nechá. René, který si do jisté míry může za svůj osud sám, nevyvolává u diváků dojetí jako osudy nešťastné Marcely, o to je jeho příběh působivější. Časosběrná metoda, podobně jako deníky při nahlížení celku, nepřináší ve výsledku pohyb a vývoj, ale spíše stagnaci a motání se v kruhu.

René se v českých kinech promítá už od července. Česká RAPublikaPavla Abraháma si premiéru v kinech odbude koncem listopadu. S trojicí hudebníků James Cole, Hugo Toxx a Orion představujících současný český hiphop vstupujeme do několika konfrontačních situací. Muzikanti jsou před tabulí podrobeni lingvistickému rozboru svého slovníku, návštěvníci památníku Josefa Jungmanna uvažují nad básnickými kvalitami jejich textů, interprety vážné hudby se snaží přesvědčit, že hiphop je stejně náročný a hodnotný jako jejich hudba apod. Konfrontace se až na výjimky nekoná. Někdy se až zdá, že starší generace je chápavější a tolerantnější než mladí „rebelové“. Hiphopová hudba je představena a českým kulturním prostředím, zde představovaného starší generací umělců a odborníků, přijata. Humor plynoucí z neomalenosti a sympatické drzosti protagonistů s sebou ale nenese jednoduše pozitivní hodnocení hrdinů. Mladí muži se bouří „pouze“ slovně, vytvářejí sebeobraz a imidž. Výsledkem je opoziční postoj pouze proklamovaný či spíše deklamovaný. O aktivní čin či společenské gesto tito umělci neusilují. Mé hodnocení ale může být zavádějící, jiné hipihopové skupiny se v tomto směru mohou od Supercroo odlišovat. Malí romští chlapci z ulice se s nimi ale identifikují a Supercroo jsou jim vzorem i nadějí, jak se dostat ze špinavé periferie v Karviné. Mladíci obdivují Hanu Hegerovou, ale úřednici, kterou stejně jako zpěvačku neznají, provokují a urážejí. Snímek se snaží dělením na krátké epizody a důrazem na zábavnou formou přiblížit struktuře hudebního alba.

Za nepříliš zdařilý film považuji Vánoce v Bosně. Autoři Filip Remunda s Vítem Klusákem spolu s desítkami dalších novinářů cestovali jako doprovod českých popových celebrit za našimi vojáky sloužícími v zahraniční misi. Zbytečnost a marnotratnost celé akce je evidentní a filmaři trefně zachycena, ale na plnohodnotný film to nestačí, což pravděpodobně cítili režiséři a pokusili se výsledek v postprodukci „vylepšit“ přidáním houkajících sirén v momentě, kdy některý ze zpěváků zpívá apod. Tvůrci záznam pořídili již před osmy lety a jelikož nevěděli co s ním, nechali jej několik let u ledu. Měl tam zůstat nebo se stát součástí rozsáhlejšího a propracovanějšího snímku.

Nové celovečerní filmy uvedli v soutěži i Martin Ryšavý (Malupien, olšový pas – etnografický film natočený ve východním Rusku), Jana Ševčíková (v Gyumri se vrací k dvacet let starému zemětřesení v Arménii a jeho společenským dozvukům), Lucie Králová (Legie – Patria Nostra pojednává o Češích ve francouzské legii), Robert Sedláček (V hlavní roli Gustav Husák – střídají se ukázky z divadelní hry s výpověďmi pamětníků) nebo Břetislav Rychlík (Černá srdce).

V sekci Česká radost nakonec zvítězila Ivetka a hora. Celovečerní film Víta Janečka vstoupil v polovině listopadu do kin a budeme mu věnovat samostatnou recenzi v příštím čísle. Zvláštní uznání přiřkla porota studentovi FAMU Lukáši Kokešovi za krátký černobílý film s výstižně popisným názvem: Pokus o duchovní nápravu opraváře televizí Josefa Lávičky v devíti obrazech. V jednoduše komponovaných, přitom režisérem Kokešem slyšitelně vedených, dlouhých záběrech sleduje obyčejný život staršího opilce, který se zamýšlí nad kázáním katolického kněze.

Množství českých filmů bylo uvedeno v nesoutěžních sekcích. První veřejné uvedení experimentálního snímku režiséra Víta Pancíře a kameramana Martina ČihákaSestra proběhlo v rámci Zvláštního uvedení. Volná adaptace stejnojmenného románu Jáchyma Topola vstoupí do kinodistribuce 11. 12. a časopis 25fps by měl v prosincovém čísle přinést samostatnou recenzi. Karel Žalud promítl v první den konání festivalu „diskusní“ snímek pojmenovaný Ten film, ve kterém sám vystupuje před kamerou a s různými osobnostmi české kulturní scény beseduje nad stavem a podmínkami vzniku českého dokumentárního filmu. Po projekci proběhla s diváky diskuze nad zhlédnutým filmem, kterou natáčel kameraman, načež se Žalud na několik následujících dnů zavřel do střižny, aby natočené reflexe zakomponoval do výsledného tvaru díla, které divákům představil v poslední den festivalu. Gen. Sk: Jožo Ráž je sice slovenský snímek, ale režisérem je Čech Jan Gogola ml. (dramaturg snad všech českých filmů uvedených v Jihlavě) a i okouzlení osobností frontmena legendárního Teamu je dostatečně zakořeněno i u nás. Porotce Ivan Martin Jirous nezůstal nic dlužen svému uměleckému pseudonymu a v besedě vztekle vyjádřil své rozčarování nad snímkem, který označil slovem „sračka“. Gogolovi se však muselo přiznat, že nenatočil neživotný pomník, ale na nevelké ploše třinácti minut nákres portrétu nejednoznačně hodnocené postavy. Režisér nezůstal nic dlužen svému konfrontačnímu přístupu a někdy poněkud zesměšňujícímu střihu a bylo až obdivuhodné, s jakou samozřejmostí jeho postupy slavný zpěvák přijal. Celovečerní film Ghetto jménem BalutyPavla Štingla byl nedávno uveden do DVD – kinodistribuce, ale příliš mnoho publicity a zřejmě ani projekcí neměl. Vracíme se do bývalého židovského ghetta na polském území, jak ve vzpomínkách Čechů, kteří zde za války prožili dětství a měli štěstí, že přežili, tak v pohledu na neutěšený současný stav, kdy jsou domy obydleny současnými vyděděnci. Jakoby místo neslo stigma, ne nepodobné našim Sudetům. Hned celovečerní formát si zkusila čerstvá studentka FAMU Tereza Nvotová (známá jako herečka z filmů Kuličky a Malé oslavy) v dokumentu Ježíš je normální! Autorka nejprve vypráví vlastní příběh a zážitky, ale tuto linii v průběhu filmu téměř opouští. Chybí analytičtější pohled, ale i prostý záznam křesťanských seancí věřících amerického střihu, jejichž charismatické fanatické projevy, hraničí se sektářskými tendencemi, stojí za pozornost. Znepokojivá je pak zejména sugestivní manipulace s malými dětmi. Pod hlavičkou sekce Česká televize uvádí byl v poslední den festivalu promítnut i Živý obraz lepšího světa. Režisér Marián Polák natáčel samotářského starce žijícího v dobrovolném odloučení od lidí i civilizace. Novodobý poustevník překvapivě není blázen, ale muž s vyrovnaným spirituálním nazíráním na svět a jeho problémy. Není nám předkládán žádný kýčovitý „buddhismus po česku“, žádná pseudo askeze či kontemplace, ale syrový obraz muže žijícího v naprosté nuzotě, která je daní za jeho svobodu.

Experimentální či lépe řečeno pokusný charakter mnohých filmů uvedených na festivalu v minulých letech si vyžádal novou sekci. Pojmenována byla podle filmu kanadského experimentátora Mika HoolboomaFascinace. Podobně jako porota soutěže Opus bonum, tak „soudci“ této kategorie jsou vybíráni podle specifického klíče, kterým v tomto případě není „osamělost“, ale rodinná příslušnost. Letos z bohaté nabídky převážně krátkých experimentů vybírali manželé Radana a Stanislav Ulverovi se synem Filipem. Oceněno bylo Noční ticho rakouské filmařky Elke Groen zachycující potemnělou a uhrančivou atmosféru zasněžených Alp. Soutěžilo i několik českých filmů autorů: Martin Ježek, Martin Klapper, Viola Ježková, Jakub Halousek, Hana Železná nebo Ondřej Vavrečka.

Retrospektiva režiséra Ulrich Seidla proběhla na festivalu už před několika lety, ale osobně se pořadatelům podařilo tohoto významného rakouského filmaře dostat do Jihlavy teprve letos. Kromě uvedení několika jeho snímků (Se ztrátami se počítá, Zvířecí láska, Import/Export) se návštěvníci dočkali jeho přednášky-workshopu, nazvané Master Class. Tvůrce pouští ukázky ze svých filmů a doplňuje je výkladem. Svou Master Class a retrospektivu letos představil i americký režisér Frederick Wiseman, žijící legenda světového dokumentu. S vtipem a nesentimentální věcností starší pán besedoval s diváky i po většině z devíti filmů, které byly na programu (Balet, Esejci, Model, Sinai, polní mise, Sociální péče, Vojenské cvičení, Základní výcvik, Zákon a pořádek, Zákonodárný sbor a další). Režisérova observační metoda zůstává důsledně nepozměněna po více než čtyři desetiletí. Mnohdy několikahodinové filmy sledují obyčejné lidi, kteří jsou konfrontováni s různými institucemi. Každé instituci věnuje režisér jeden film, přičemž jeho dílo jako celek vytváří rozsáhlou kroniku amerického veřejného života.

Američanka zabývající se českým dokumentárním filmem Alice Lovejoy stojí za dramaturgií sekce Československý armádní film 50. a 60. let. Vladimír Sís, František Vláčil, Václav Hapl, Ivan Balaďa, Vladimír Drha, Rudolf Adler nebo Karel Vachek, jehož Armádní filmový měsíčník 3/1965 svou strukturou a osobitým humorem připomíná autorovu slavnou Moravskou Hellas.

Festival zakončil bilanční autobiografický dokument autorky AgnèsVardovéAgnesiny pláže. Poetikou snímek navazuje na dokument Všichni možní sběrači a já (2000), který byl uveden i v naší distribuci. Představitelka francouzské nové vlny inscenuje někdy dětsky infantilní a hravé obrazy, ale vždy spojené s noblesou starší dámy. Režisérka vzpomíná, pouští ukázky ze svých filmů. Někdy něco natočí jen proto, že jí to připadá krásné, což podtrhuje snovou a básnivou atmosféru jejího díla.

Doprovodné akce většinou v souladu s hlavním programem doplňovaly workshopy nebo diskuze, které měly mnohdy na starosti osobnosti světového významu jako americký teoretik P. Adams Sitney, guru videoartu Woody Vasulka nebo Mike Hoolboom. Nechyběla autorská čtení (Martin Ryšavý, Tereza Boučková, Ivan Martin Jirous) divadla (vosto5, de Facto Mimo) nebo hudební koncerty (jihlavská hiphopová formace Pio Squod, jejíž člen Filip Konvalinka zasedal v porotě České radosti, Lesní zvěř, Puding paní Elvisovej a další).

Jihlavský festival bývá už po několik let zaslouženě řazen k nejvýznamnějším tuzmeským filmovým událostem. Tento status si stále upevňuje a může být inspirací pro mnoho jiných přehlídek a festivalů, kterých je u nás v současnosti nebývale mnoho, ale jejichž kvalita je kolísavá.