Osamělost, izolace, toužebná víra v lásku
PORTRÉT: Dorota Kędzierzawská – MICHAL VALEŠ –
Dorota Kędzierzawská se v roce 1957 v polské Lodži narodila režisérce hraných a dokumentárních filmů, Jadwize Kędzierzawské. Jablko nepadlo daleko od stromu, Dorota roku 1981 dokončila filmovou školu v Lodži a následně i v Moskvě. Již během studií si získala ohlas jak na domácí, tak i mezinárodní scéně svými krátkometrážními filmy Agnieszka (1980), Jajko (Vejce, 1982), Początek (Začátek, 1983) a Gucia (1985).
Na pole hraných filmů se Kędzierzawská etablovala černobílým snímkem Koniec świata (Konec světa, 1988), jenž vznikl jako projekt určený pro polskou televizi. Její opravdový celovečerní debut představuje až film Diabły, diabły (Ďáblové, ďáblové, 1991). Příběh mladé dívky jménem Mała, jež prožívá své první milostné vzplanutí. Film zasazený do ne zcela přiznané doby se odehrává kdesi na polském venkově, kam přijíždí skupina Romů. Většina místních obyvatel vnímá „přistěhovalce“ jako hrozbu a snaží se je opět vystrnadit. Ne tak Mała, která se do jednoho z nich zamiluje. Paradoxně právě jím je dívka zraněna, nicméně i tak požádá komunitu Romů, aby ji vzali mezi sebe. Po odmítnutí a následném odchodu skupiny se Mała stává terčem posměchu, je kompletně izolována od ostatních; jediný, kdo nad dívkou drží ochrannou ruku, je její matka. Jedním z důležitých aspektů filmu Ďáblové, ďáblové(1991) je minimum dialogů, film plyne velmi zvola a pomalu s důrazem na hlavní postavu dívky, jíž ztvárněnila mladá herecká představitelka Justyna Ciemny. V tomto snímku se Kędzierzawská uvedla jako výjimečná režisérka dětských (ne)herců, v takto nastoleném trendu pokračuje v podstatě až dodnes.
V pořadí třetím celovečerním hraném filmu Wrony (Vrány, 1994), je centrum dění zaměřeno opět na mladou dívku, nad níž tentokrát zlomili hůl všichni včetně její vlastní matky. Wrona teskně toužící po matčině pozornosti se rozhodne k útěku z domova, unese malou holčičku (Malenstwo) a vydává se s ní na útěk doufajíce, že konečně nalezla milující rodinu. Wrona malé dívce hraje matku, nicméně stejně jako matka Wrony, tak je i ona neschopná dát lásku svému „rukojmí“. Dobrodružství končí ten stejný den večer předáním malé dívky starostlivým rodičům. Dětští představitelé dostávají od režisérky mnohem více prostoru než v předešlých dílech, zde se důrazně projevuje neobyčejný režisérčin cit pro vedení mladých herců.
Ve filmu Nic(1998), do té doby režisérčin největší úspěch, Kędzierzawská líčí zatím nejzávažnější téma. Příběh mladé starostlivé matky tří dětí (Hela), jejíž manžel je typickým tyranem. Ve chvíli, kdy Hela zjistí, že je počtvrté těhotná, rozhodne se ke krajnímu, až brutálnímu čřešení dané situace. Ten musí být po „zásluze“ potrestán, název filmu vychází z vnitřního rozpoložení hlavní postavy Hely, a také ze slov, které vyřkne u soudu. Nicnenabízí bližší vysvětlení ženina jednání, na jedné straně ji považuje jako oběť ve světě mužských pravidel a zákonů, na té druhé ji zobrazuje jako plně vinnou ze zločinu, jenž tak zoufalá provedla. Film v silně katolickém Polsku velmi zapůsobil a dodnes je často citován a diskutován.
V dalším snímku se Kędzierzawská opět vrací do světa dětí. Jestem(Jsem, 2005) se může považovat jako takové volné pokračování filmu Vrány, jen s tím rozdílem, že hrdinka Wrona o několik let zestárla a zároveň se převtělila do chlapce jménem Kundel. Ten uteče z domova, aby se vrátil ke své matce, jež ho jako malého zavrhla. Nicméně po krátkém hovoru se rozhodne opět k útěku, útočiště nalezne v opuštěné lodi, na níž ho začne navštěvovat dívka z nedalekého domu, Kuleczka. Začíná mezi nimi vznikat silné citové pouto, které má vyvrcholit společným útěkem. Poprvé sehrává důležitou roli hudební složka, již zkomponoval slavný MichaelNyman. Výborná je též kamera ArturaReinharta, jehož pomalé jízdy spolu s precizní kompozicí záběru dodávají filmu na reálnosti a autentičnosti. Představitel Kundela PiotrJagielski hraje ve filmu zásadní roli, jeho postava je hlavním tahounem dění, posouvá děj neustále kupředu. Zde se opětovně projevil obrovský cit Kędzierzawské pro výběr dětských herců. Jsemzískal mnohá festivalová ocenění po celém světě, např. na Berlinale.
Předposlední film Doroty KędzierzawskéPora umierać (Čas umírat, 2007), jenž v listopadu vstupuje do české kinodistribuce, vyniká černobílou kamerou. Zároveň je také vnímán jako pocta polské herečky Danuty Szaflarské; s režisérkou spolupracovala již na snímcích Ďáblové, ďáblové a Nic, celkově tedy třetí spolupráce. Jak je z výše napsaného patrné, striktně minimalistický film se primárně zabývá postavou stařenky (Aniela). Ta se konečně ocitá sama v rodném domě, jen se svým jediným psím společníkem. Majitelka se uzavírá nejen do svého sídla-pevnosti, ale i sama do sebe. Doma zažívá nejrůznější dobrodružství a hry, které si sama dokáže zinscenovat a při nichž často přemýšlí a vzpomíná na útlé dětství; snové sekvence jsou velmi obratně nasnímány a do filmu zdařile zakomponovány. Občasným návštěvníkem stařenky je pouze její syn s rozmazlenou vnučkou, ti ale mají z domem zcela odlišné plány, než má samotná Aniela na mysli. Pomalu ale jistě vystřízliví a „dospěje“, naloží s domem po svém, smíří se se životem a dočká svého klidu. Poetizující prvky mají značnou výpovědní hodnotu, režisérka obrací svou předešlou tvorbu naruby a zároveň ji i reflektuje; hlavní hrdinka je sice v poslední fázi života, i tak se ale dokáže radovat z maličkosti „jako malé dítě“.
V prozatím posledním dokončeném filmu Jutro będzie lepiej (2008) se tvůrkyněvrací k tématu dětských vyvrženců, tentokrát se v hlavních rolích představí hned trojice mladých herců.
Dorota Kędzierzawská se řadí k nejúspěšnějším polským filmovým režisérům postkomunistického období. Její často minimalisticky laděné filmy v sobě snoubí sociální podtext, hlubokou lidskost s neopakovatelnou atmosférou. Typickým prvkem režisérčiny tvorby je určitý kontrast prostředí, v němž se dané filmy odehrávají. Ve snímku Ďáblové, ďáblové to byla zapadlá vesnice uprostřed nekonečných luk a polí; ve Vránách malé provinční přímořské městečko; ve filmu Nic zase větší město; poté ve Jsem to bylo menší městečko s polorozpadlým hausbótem a konečně v Času umírat se rámec filmu uzavřel na prostředí rozlehlé vily uprostřed velké zahrady. Je škoda, že Kędzierzawské dílo je v Česku víceméně neznámá, naši tvůrci mohou jen přihlížet s jakou bravurou Polka tvoří a sbírá jeden vavřín za druhým, oprávněně.
ODKAZY:
http://findarticles.com/p/articles/mi_qa3763/is_/ai_n9013915?tag=artBody;col1
Autor
