Píše se

PÍŠE SE – LUCIE KLEVAROVÁ –

Výběr z toho zajímavého, co aktuálně nabízejí zahraniční periodika.

Cineaste

(Nezávislý americký filmový čtvrtletník založený roku 1967 se soustředí na recenze, hloubkové analýzy a rozhovory.)

Podzimní číslo Cineasteu potěšilo neobvykle rozsáhlým rozhovorem s Williamem Kleinem, významnou osobností jak na režisérském, tak i fotografickém poli (napsal Jared Rapfogel). William Klein se narodil v New Yorku roku 1928 do rodiny chudých židovských imigrantů. Vyrůstaje v antisemitické atmosféře třicátých let zakusil nevraživost ze strany spolužáků i ulice. Utíkal do Muzea moderního umění, již ve čtrnácti letech začal studovat sociologii na vysoké škole v New Yorku. V osmnácti letech se přihlásil k americké armádě, sloužil ve Francii a Německu jako radiový spojovatel. Po válce studoval na pařížské Sorbonně, stal se módním fotografem pro Voque, slávu si vydobyl street fotografiemi, jejichž syrový expresionistický styl se neshodoval s dobovým vkusem. Vytvořil knižního průvodce svého rodného města „New York“ – Life is Good and Good for You in New York.., který šokoval tehdejší společnost. Velkoměsto prezentoval jako surové agresivní a vulgární, žádný vydavatel v Americe jej nebyl ochoten publikovat. Klein nakonec vhodného nakladatele našel v Paříži, následovali podobně ladění průvodci po Římě, Moskvě a Tokiu. Od roku 1957 střídavě točí dokumenty (překrásný impresionistický portrét Times Square v Broadway by Light, okouzlující pohled do zákulisí módního světa, Who Are You, Polly Maggoo?) a nadsazené satirické fikce (Mr. Freedom). Rozhovor je příjemně neformální, nabízí čtivý výlet do Kleinova dobrodružného života.

http://www.cineaste.com/articles/an-interview-with-william-klein.htm

Z recenzí zaujme předevšímta o filmu The Exiles (napsal Robert Koehler). Snímek zachycuje jeden den života amerických indiánů, kteří přesídlili z rezervací do čtvrti Bunker Hill v centru Los Angeles. Je zcela postaven na rozhovorech s hlavními protagonisty, přáteli režiséra Kenta Meckenzieho, se kterými se sblížil během prozkoumávání indiánských rezervací v Arizoně. Záběry a scény byly pečlivě naplánovány, osvětleny několika nenápadnými umělými zdroji, aby byla vytvořena iluze autentičnosti. Účinkujícími ve filmu byli povětšinou skuteční američtí indiáni žijící v Bunker Hill, kteří hráli sami sebe, před kamerou jen zopakovali scény z vlastního života. The Exiles jsou triumfem trpělivosti. Mackenzie natáčel na zbytky filmového materiálu, které byly zadarmo, ovšem směšně krátké. Neustále mu docházely finance, kvůli čemuž ho opouštěl štáb a byl nucen přerušovat natáčení, které se tak protáhlo na tři roky. The Exiles byly uvedeny na filmovém festivalu v Benátkách v roce 1961 a byly přijaty s nadšením, distributora však našly až v roce 2003, kdy se také konala jejich silně opožděná komerční premiéra. Filmu to však neubírá na lesku, právě naopak. Mackenzie dokázal zachytit rytmy, zvuky a celkový „look“ života v Los Angeles v pozdních padesátých letech. Realisticky vystihl odvěký rozpor mezi životními tužbami a cíly mužů a žen, osamělost i snahu noční bujarostí překřičet nudnou každodenní realitu. http://www.cineaste.com/articles/the-exiles.htm

Dále Cineaste nabízí článek o tzv. Berlínské škole (napsal Marco Abel), současné německé „post wall“ kinematografii, která po pětadvacetiletém úpadku domácí tvorby úspěšně dobývá zahraniční festivaly. Uvádějí se filmy jako Good bye, Lenin! Wolfganga Beckera, Proti zdi Fatiha Akina, Občanská výchova Hanse Weingartnera, Nikde v Africe Caroline Linkové, Životy těch druhých Floriana von Donnersmarcka, Pád třetí říše Olivera Hirschbiegela či Poslední dny Sophie Schollové Marca Rothemundy. Navzdory vyznamenáním, která snímky obdržely, se ve skutečnosti nepřiblížily uměleckým filmům. Všechny, krom Akinových filmů, přijaly za své konvenční filmovou estetiku a narativní strategie, mají ovšem důležitý dopad: mezinárodní publikum si díky nim vytváří novou představu o německém národě, který je jinak automaticky spojován s totalitní minulostí. Německo lačně skočilo po takovéto příležitosti, po dlouhé době být světem konečně vnímáno jako „normální“ země. Ovšem německé filmy se vždy s notnou dávkou posedlosti soustředily hlavně na co nejvyšší tržby, jen zřídka pak na vytváření zdravé filmové kulturní infrastruktury, která by byla schopna vytvářet rozmanitou domácí produkci zahrnující i malé, umělecky inovační snímky, které sice nejsou tak výnosné, zato jsou esteticky odvážnější než světově známá domácí produkce. A jsou to právě tyto malé snímky, které představují pravou podstatu německé kultury. Nedávný rozvoj německé kinematografie francouzští filmoví kritici nazývají nouvelle vague Allemande. Krom výše zmiňovaných snímků do „nové vlny“ zahrnují i Bungalov Ulricha Köhlera,MilchwaldChristopha Hochhäuslera či Marseille Angely Schanelecké. Článek dále pokračuje podrobnou definicí pojmu Berlínská škola a přiblížením jejích typických snímků.

http://www.cineaste.com/articles/the-berlin-school.htm

Sight and Sound

(Prestižní britský filmový magazín vydávaný Britským filmovým institutem již od roku 1932. Do roku 1991 vycházel čtvrtletně, spojil se však s měsíčníkem Monthly Film Bulletin a nyní vychází každý měsíc.)

Zářijové číslo označuje filmem měsíce ruské drama Vyhnanství (The Banishment), v pořadí druhý počin režiséra Andreie Zvyagintseva. Jeho první snímek, Návrat (2003), vyhrál na benátském filmovém festivalu nejen cenu za nejlepší debut, ale získal i Zlatého lva. V roce 2004 byl Návrat distribuován po celém světě sklízeje jedno ocenění za druhým. Samozřejmě budilo veliký zájem, co bude Zvyagintsev točit příště. Vytvořil adaptaci novely z roku 1953 Směšná záležitost arménsko-amerického spisovatele Williama Saroyana. Děj se točí kolem manželů Alexe a Very, kteří se svými dvěma malými dětmi podnikají osvobozující výlet ze tmy do světla, z betonového města na vlnící se pastviny do Alexova rodného domu. Ovšem stejně jako v Návratu se tato cesta mění v napětí, násilí a smrt. Vera oznamuje svému muži, že je těhotná, otcem však ale není Alex. Vyhnanství pokračuje ve zkoumání rodiny a mužskosti v krizi, které Zvyagintsev započal již v Návratu. Alex není schopen naslouchat manželce či jí projevit slitování, trvá na potratu. S pomocí svého bratra Marka zařídí vše potřebné, Alexovo jednání ale nezůstane bez následků. Ve filmu je jen málo dialogů, na výmluvnosti mu to však neubírá. Snímek je doprovázen geniálním soundtrackem Arvo Pärta, některé sekvence odehrávající se na venkově jsou točeny v úplném tichu. Dějiště Vyhnanství není specifikováno, jména hrdinů – Alex, Vera, Max, Robert, Viktor, Liza – mohou být ruská, stejně tak ale i náležet k jakékoliv jiné evropské národnosti. Tyto rysy, spolu s neustálou vágností, jednoduchostí dialogů a zápletky naznačují, že se Zvyagintsev snaží vyprávět abstraktní příběh o základních lidských emocích. Film je stejně tak o Veřině sklíčenosti jako o Alexově citové prázdnotě, avšak ani scénář, ani struktura filmu nedává Veře šanci vysvětlit Alexovi příčinu jejích muk. Vyhnanství je vizuálně intenzivní film, nad kterým člověk ještě dlouho po odchodu z kina přemýšlí. Celý článek naleznete na

http://www.bfi.org.uk/sightandsound/review/4441/