Pomyslná trilogie Bohdana Slámy

Českým filmům bývá vytýkáno mnoho aspektů, všem jistě dostatečně známých. Za jeden z nejvýznamnějších nedostatků se považuje absence osobitého vkladu, jasně prezentovaného a pokud možno zajímavého názoru na témata v jednotlivých snímcích a potažmo v celé tvorbě daného tvůrce. O technické stránce, lépe řečeno jasně rozpoznatelném autorském rukopise až na výjimky (třeba Jan Švankmajer) ani nemá cenu hovořit. Jednoduše chybí skutečný autor.

Tvůrce s vlastním pohledem na svět se ale najde i u nás. Řeč je o Bohdanu Slámovi a jeho pomyslné trilogii sestávající ze snímků Divoké včely, hojně oceňovaného1 Štěstí a nyní do distribuce uvedeného Venkovského učitele. Tato analýza se bude zabývat třemi aspekty, které jsou patrně hlavními důvody jeho „zvláštně“ výsadního postavení mezi současnými českými režiséry.

O čem Slámovy filmy vlastně jsou?

Slámovy příběhy se vyznačují značnou kontroverzí. Pojmy jako smysl života, životní podmínky, práce a láska zde totiž získávají do značné míry jiné významy, než jaké jim bývají obvykle přisuzovány. Lépe řečeno, náhled na ně dostává úplně jiný rozměr.

To hodně souvisí i s prostředím, ve kterém se jednotlivé příběhy odehrávají. U Divokých včel bylo Slámovi vytýkáno, že zobrazuje českou vesnici beze vší její krásy, natož pak malebnosti. Neutěšená situace životního prostředí na Mostecku ve Štěstí se prolíná jednotlivými scénami a stává se všudypřítomnou. Venkovský učitel se odehrává na místě podobném tomu v Divokých včelách, tentokrát (naštěstí) bez jeho zbytečného zesměšňování. Všechny tři filmy se vyznačují především tím, že se v nich víceméně zastavil čas, který jakoby vůbec nehraje roli. To se dá říct i o prostředí, které, ačkoli na sebe strhává velkou pozornost, není až tak důležité, jak se na první pohled zdá. Spíš se stává smutným a tichým svědkem hlavního dění.

Zkusme se tedy podívat na témata jednotlivých filmů bez větších ohledů na místo, kde se odehrávají. Divoké včely pokračují v cestě vytyčené tématikou Slámova absolventského filmu Zahrádka ráje, a sice v pokusu navázat na poetiku například Formanových filmů (náhled na život prostých lidí). To se mu daří jen částečně, chybí nějaké hlubší poselství a spíš jde o veselou taškařici, která se tváří chvílemi zbytečně vážně a přemýšlivě.

To Štěstí má své téma již zcela jednoznačně vytyčeno. Jde o úplně běžnou romanci s velkým množstvím překážek, které stojí v cestě mladému páru na cestě k sobě samým. Zajímavým se jeví především to, že Sláma sympatizuje s lidmi na okraji společnosti, navíc odmítajícími pracovat bez jakékoli zjevné obhajoby tohoto rozhodnutí. Není ovšem příliš opodstatněné podrobovat jednotlivé aspekty děje, například roli práce, nějakému hlubšímu zkoumání. Před očima se nám totiž odehrává „jen“ pokus o nalezení svého místa v životě, nejlépe alespoň s trochou té naděje a smysluplnosti.

Venkovský učitel tvoří symbiózu předchozích filmů, navíc je bezesporu nejdospělejší a nejutříbenější. Opět se zde řeší především hledání a případné nalézání „toho pravého místa“ v tak složitém a komplikovaném světě (tentokrát bez ohledu na sexuální orientaci). Zasazení děje do malé vesnice má význam zejména v tom, že lidé zde ještě trpí odvěkými předsudky a nemají zažitou snahu být moderní za každou cenu, ačkoli se o to „jít s dobou“ občas pokouší. Podobný náhled na venkov je ovšem dosti zjednodušený a v některých ohledech až v pravém slova smyslu zpátečnický. Prezentace vesnice jako místa zaplněného jednoduchými a pokud možno neustále opilými lidmi se bohužel stala divácky populární.

Jaké jsou společné aspekty všech tří filmů, které zavdávají příčinu k jejich zaštítění oním termínem „pomyslná trilogie“? Kromě těch na první pohled patrných, jako jsou nijak zvlášť zajímaví hlavní hrdinové nebo život v neutěšených podmínkách, se jich totiž objevuje dostatečné množství.

Sláma, podobně jako již zmíněný Miloš Forman, stojí na straně mladých lidí, kteří odmítají plnit předpřipravené životní plány svých zploditelů. Rodiče obecně nejsou vykresleni v nejlepším světle, natož jako autorita. Matky zde přebírají vůdčí úlohu. S přehnaně upřímným výrazem ve tváři dávají svým potomkům rady do života a jakoukoli odchylku od „toho, co je správné“ nesou s nelibostí. (Příkladem budiž matka hlavního hrdiny ve Venkovském učiteli.) Otec jako hlava rodiny většinou nefunguje, je spíš jen tichým a často neschopným pozorovatelem – snad jen s výjimkou Toníkova otce ve Štěstí.

S životními podmínkami a s prostředím, ve kterém postavy žijí, souvisí, že se vždy najde někdo, kdo má možnost odejít „za lepším“, nebo prostě jinam. V Divokých včelách jsou ale jednotlivé postavy včetně Káji zřejmě již natolik srostlé s okolím, že i když si stěžují, kudy chodí, využít možnosti žít jinde se bojí. Monice ve Štěstí dokonce její přítel v Americe vše zařídí k odjezdu. Ona ale kvůli Dášiným dětem stále, otálí a když přeci jen odletí, tak se stejně vrátí. I chlapec ve Venkovském učiteli zkusí nějakou dobu žít v Praze, ale jednoduše nemá hektický způsob života v krvi a nakonec dá taktéž přednost známému, bezpečnému prostředí venkova. Dokladem toho, že jak vesnice, tak město ve Slámových filmech žijí svým vlastním životem a nejsou přístupné vymoženostem moderní civilizace budiž i to, že jakmile se v tom kterém filmu objeví (pro většinu lidí zcela běžný) předmět jako videokamera nebo osobní počítač, působí rušivě a, ano, jako z jiného světa.

Spojnice Štěstí i Venkovského učitele se dá nalézt ve způsobu, jakým se postavy zachovají v krajních a bezvýchodných situacích. Petr Doležal i Dáša v momentě, kdy je nenapadá žádné smysluplné životní východisko, přemýšlí o sebevraždě. Ani jeden však nemá dostatek odvahy, aby svůj čin vykonal. Pro Petra ve Venkovském učiteli i Toníka ve Štěstí se tímto východiskem v jistou chvíli stane práce ve své „utopické“, marné podobě. Vědí, že jak kopání studny, tak stavba domu bez dostatku (nejen) finančních prostředků nemá valnou naději na úspěch. Přesto kopou, potažmo staví. Práce se nestává smyslem života, spíš jedinou možností dostatečného „odreagování se“.

Kdo ve Slámových filmech hraje?

Nití pojící všechny tři snímky je jméno Pavla Lišky. Ten byl nějakou dobu považován za herce malých, ale lehce zapamatovatelných rolí. Často mu připadla jen jedna dlouhá a víceméně nadbytečná scéna, třeba v Pupendu Jana Hřebejka. Podobně exotickou postavičku vytvořil vlastně i v Divokých včelách. Vývoj, který započal rolí Toníka ve Štěstí, završil právě ve Venkovském učiteli. Roli homosexuála Petra Doležela zvládl bravurně, dokázal se vyvarovat téměř jakékoli komičnosti a zbytečného zlehčování, které od něj diváci podvědomě tak trochu očekávají. Vytvořil postavu, která je vlastně v kontextu našeho filmu nesrovnatelná, a to především díky kvalitě jejího ztvárnění.

Nemá příliš cenu rozebírat herectví Ani Geislerové, Tatiany Vilhelmové nebo nově Zuzany Bydžovské Ta se sice ve filmu příliš neobjevuje, můžeme ji ale považovat za jednu z hlavních předností Venkovského učitele. Přesto však tušíme, jaký typ postavy od ní můžeme očekávat. To je ostatně nešvarem všech výše jmenovaných hereček. Ne že by snad podávaly špatné výkony, jen je u nich obtížně postřehnutelný výraznější vývoj nebo odlišnost postav, které ztvárňují nejen ve Slámových, ale českých filmech obecně.

Co se Slámovi příliš nedaří, je obsazování neherců. Ti totiž zvláště ve Venkovském učiteli působí často až nechtěně trapně a svým výskytem doslova bijí do očí. Co je naopak třeba vyzdvihnout, je u jiných tvůrců nepříliš vídaná schopnost vhodně obsadit i okrajové role. Ve Štěstí jde například o Toníkovu sestru a jejího manžela. Zde právě ztvárnění neherci naznačuje fádnost a nezajímavost této dvojice. Miroslav Krobot jako Petrův otec ve Venkovském učiteli nám během své jen několikaminutové přítomnosti sdělí o postavě víc než méně známá persona disponující daleko větším prostorem. A jak jinak přesně vystihnout povrchnost pražské trendové mládeže než obsazením Vojty Kotka?

V čem spočívá Slámův režijní styl?

Bylo uvedeno mnoho důvodů, proč se Bohdan Sláma tolik liší od ostatních českých režisérů. Tím hlavním ale bezesporu je, že možná jako jediný má i svůj vlastní, jedinečný a lehce rozpoznatelný režijní styl. Ten kromě práce s mimozáběrovým polem a precizně komponovanou mizanscénou spočívá především v používání až extrémně dlouhých záběrů. Již ty v Divokých včelách svou délkou často zaskočily, ve Štěstí se jejich průměrná délka ještě zdvojnásobila. Ten pravý údiv ale vzbuzují až ve Venkovském učiteli. Trvají totiž často i několik minut (!), což je věc (nejen) v české kinematografii absolutně ojedinělá. Navíc nejde o nic samoúčelného − jsou vkusně zakomponovány do děje a mají mimo jiné za úkol podtrhnout psychologický stav té které postavy. V neposlední řadě taktéž kladou vysoké nároky na hereckou akci.

Venkovský učitel patrně završuje jednu etapu vývoje naší možná nejvýraznější režijní a scenáristické osobnosti. Ačkoli se na všech Slámových filmech dají nalézt nedostatky, jeho jméno zůstává zárukou nevídané technické propracovanosti, tematické neotřelosti a především pro náš film tolik potřebného osobitého náhledu na svět kolem nás.

Venkovský učitel

Režie: Bohdan Sláma

Scénář: Bohdan Sláma

Kamera: Diviš Marek

Střih: Jan Daňhel

Hudba: Vladimír Godár

Hrají: Pavel Liška, Zuzana Bydžovská, Ladislav Šedivý, Marek Daniel, Tereza Voříšková, Miloš Černoušek, Marie Ludvíková, Miroslav Krobot, Zuzana Kronerová, Vojtěch Kotek

ČR, 2008, 117 min.

Premiéra: 20. 3. 2008

Distributor: Bontonfilm