S psaním si vystačíme

ROZHOVOR s Ivou Hejlíčkovou, šéfredaktorkou časopisu Cinema – MILAN HAIN –

Časopis Cinema plní na českém trhu s filmovými periodiky nezastupitelnou funkci – čtivým, přístupným a zároveň netriviálním způsobem pomáhá čtenářům orientovat se v mnohdy nepřehledné situaci ve filmové distribuci. Rozhovor jsme vedli s Ivou Hejlíčkovou, jeho dlouholetou šéfredaktorkou. 

Jestli dobře počítám, česká verze Cinemy vstupuje do svého 18. roku existence. V čem vidíte největší rozdíly mezi prvním a zatím posledním, už 205. (!) číslem?

Teď jsem do tiskárny poslala už 208. číslo a mezi ním a tím úplně prvním leží vlastně celý svět. Proměna, kterou za tu dobu Cinema prošla, je totiž na jedné straně minimální a na druhé obrovská. Minimální v tom smyslu, že k časopisu stále přistupujeme stejně, totiž chceme postihnout český filmový trh kompletně, co nejfundovaněji, ale zároveň zábavně a srozumitelně. Ani bulvár, ani věda, ale vzrušující svět příběhů, které (ať už se jimi, jejich zázemím či historií zabýváme jakkoli do hloubky) nikdy nesmějí ztratit základní kvalitu, totiž prvek divácké radosti. Samozřejmě, že uplývající léta nás vybavila daleko větší sumou znalostí a zkušeností, které nevyhnutelně formují i naše hodnotící kritéria, jinak řečeno, dala nám nástroje k tomu, abychom ono základní nastavení Cinemy dokázali lépe naplňovat.

Naopak téměř revoluční změny se odehrávají v přípravě časopisu. Dovedete si představit, že první čísla jsme psali ještě na psacím stroji s průklepákem? A chodili k distributorům vybírat diapozitivy? O internetu nemluvě.

Jak těžké je psát články pro tak širokou čtenářskou obec, jakou Cinema bezpochyby má? Musíte někdy krotit své kolegy, kteří by k některému tématu chtěli říci více odbornějším stylem?

Většinou ne, už proto, že máme většinu spolupracovníků stálých, redaktoři se nám mnoho nestřídají, takže „styl Cinemy“ už mají zažitý. U nových externistů se občas stává, že nám chvilku trvá, než si vysvětlíme, že tutéž myšlenku lze formulovat srozumitelně, ale není to velký problém.

Není Vám někdy líto, že musíte recenzemi pokrýt i ty slabší a méně zajímavé filmy v české distribuci?

Není mi to ani tak líto, protože si říkám, že všechny filmy (skoro) mají své diváky a bylo by ode mne elitářské a hloupé se na ně nějak „vytahovat“. Spíš mě nebaví psát např. o desáté pitomé romantické komedii, že je pitomá a proč. Ale od toho jsou mladí a neokoralí externisté, kteří jich ještě neviděli tolik a baví je se v tom vrtat.

Jaký typ článků (a na jaká témata) píšete Vy osobně nejraději? (Po přečtení Legendy věnované Jamesi Stewartovi a podobných článků mám dojem, že odpověď znám.)

Znáte. Mám extrémní slabost pro studiovou éru Hollywoodu a nepřestává mě fascinovat, že i v přísně továrních podmínkách vznikaly nádherné a řemeslně dokonalé filmy. Jinak mé srdce tluče pro Billyho Wildera, což je podle mého pevného přesvědčení dodnes nepřekonaný génius žánrového filmu, který dokázal žánrové hranice překračovat směrem k umění. Ale dejte mi adaptaci Austenové, Shakespeara, resp. jakékoli dobré knihy a budu vrnět blahem.

Když jsem listoval staršími čísly Cinemy, řekněme těmi z let 2000 – 2001, zdálo se mi, že je v nich více textu (a méně fotografií) než v číslech z poslední doby. Mám pravdu, nebo je to jen můj pocit daný například „vzdušnější“ grafikou?

Chtě nechtě, musíme respektovat dvě věci. Když to řeknu hodně zjednodušeně, je třeba přijmout fakt, že čtenáři, zdecimovaní obecnou tendencí časopisů a častou zkratkovitostí internetu, jsou méně ochotni číst dlouhé texty, a je potřeba jim trochu, opakuji trochu, vyjít vstříc. Navíc, což je myslím logické, postupující věk a zaměření nás vedou ke slabosti pro pohlednější a elegantnější grafiku. Je to věčný boj – grafik chce „vzduch“, autor hájí písmena. Hledáme kompromis.

Podtitulem Cinemy je „Velký evropský filmový měsíčník“. Nezní to trochu neskromně a nabubřele?

To mi povídejte. Dostalo se to do záhlaví z vůle našeho prvního vydavatele, který převzal tenhle slogan z německé Cinemy. Pilo nám to krev děsně, ale pak jsme na to vlastně zapomněli a řešili jiné věci. Až před docela nedlouhou dobou jsme na to nějak narazili a konečně slogan vyměnili – dnes je Cinema „skutečně filmový časopis“, což je snad pravda. Ale obecně mi tahle věc připadá méně důležitá než obsah časopisu.

Do jaké míry (jestli vůbec) se musíte „zodpovídat“ zástupcům německé Cinemy?

Vlastně vůbec ne. Cinema vychází ještě v Maďarsku a Polsku a obě tyhle mutace od počátku fungují metodou skládání článků z německé Cinemy + pár stran vlastního obsahu. My jsme si od počátku dělali svůj časopis a děláme si ho jako jediní pořád. A majitel licence dostává své měsíční poplatky, a pokud je totožné logo, je mu zbytek jedno.

Vnímáte existenci ostatních tuzemských tiskovin o filmu? Co soudíte o jejich kvalitě? Sledujete některé z webových portálů o filmu?

Vnímáte. To je, panečku, slovo. Odpovím vám jinak. Znám je, listuji jimi – byť z rozličných důvodů. Podobné formáty mě inspirují, rozčilují i uklidňují, jinak řečeno, všímám si, co jsme udělali líp, co hůř, co jsme mohli udělat jinak. Odlišné formáty (Film a doba, Cinepur, Iluminace…) čtu výběrově, spíš pro to, co mě samotnou zajímá. Číst všechno, co u nás vychází o filmu, nemůžu a ani nechci. Jednak nemám tolik času a potom, v rámci svého duševního zdraví, si vyhrazuji část své kapacity pro témata, která s filmem vůbec nesouvisejí a která pro mě znamenají relaxaci.

Pokud jde o internet, samozřejmě průběžně procházím celou řadu portálů – jak ve chvíli, kdy hledám nějakou informaci, tak sleduji své oblíbené autory a taky trošku zkoumám, jaké možnosti tohle médium má a co všechno se tu dá vymyslet. Budoucnost je neodvratná.

Můžete krátce nastínit vnitřní fungování časopisu? Jak probíhá rozdělování článků a recenzí mezi jednotlivé redaktory? Jak prožíváte dny před uzávěrkou?

Inu, jen co se vyspíme z uzávěrky, uděláme poradu. Jejím základem je seznam premiér na příští měsíc. Jdeme titul za titulem a u každého přemýšlíme, který autor by byl pro něj nejvhodnější a jaký doplňkový materiál by se k němu hodil. Jestli portrét některého tvůrce, jestli máme možnost rozhovoru, zda nás provokuje k nějakému zajímavému tématu atd. Pak si vymýšlíme ještě články s měsícem nesouvisející, pohádáme se do krve – a jdeme na oběd.

Dny před uzávěrkou? Bez komentáře. Viz následující odpověď.

Jak moc vám komplikuje práci současný „trend“ odkládání novinářských projekcí na co nejzazší termín? Musíte v důsledku toho často upravovat obsah plánovaného čísla?

Co nám distributoři nakonec pustí, resp. to, co si nějakým způsobem dokážeme obstarat, většinou víme včas. Potíž je, že psaní na poslední chvíli prakticky eliminuje výhody měsíčníku a mění uzávěrky v peklo na zemi.

Redakce působí víceméně ve stejném složení již řadu let. Jaké to s sebou nese výhody a nevýhody?

Takže, výhody: všichni máme časopis za vlastní a děláme pro něj maximum. Vymýšlíme ho společně, takže na každém je kus odpovědnosti, ale také zásluh, dobře se známe a jde nám o totéž. Navíc vnímáme časopis v delší perspektivě a on ovlivňuje nás stejně jako my jeho.

Nevýhody? Jsou nabíledni, je to jako s dlouhým manželstvím. Někdy si pekelně lezeme na nervy.

S kolika externisty v současné době spolupracujete? Jak si je vybíráte?

Stabilně asi s pěti, nárazově s tuctem dalších. A jak je nacházíme? Buď narazíme na někoho, jehož názory nás baví, a oslovíme ho ke spolupráci, popřípadě se nám někdo nabídne či pošle nějaký článek. Pak si ho chvíli prověřujeme a osvědčí-li se, je náš.

Kam až dosahují aktivity Cinemy a její redakce? Jste spojeni s nějakými akcemi či dalšími činnostmi v oblasti filmu, nebo se zaměřujete výhradně na psaní o filmu?

Děkuju za optání, s psaním si vystačíme. Ale vážně: do nějakých větších aktivit se nepouštíme, jednak proto, že si trváme na své nezávislosti, za další organizovat třeba přehlídku či seminář chce jak peníze (které vydavatel neuvolní), tak energii, které již mnoho nezbývá, protože je nás opravdu málo. Různým akcím pomáháme prostě jen tím, že o nich píšeme, zaslouží-li si to.

Kolik výtisků Cinemy se měsíčně prodá? Kolik máte předplatitelů? Máte představu o svém „průměrném“ čtenáři?

To jsou tři otázky, z nichž na první dvě se neodpovídá. A ta třetí? Převážná část našich čtenářů je mezi 20 a 35 lety, mají středo až vysokoškolské vzdělání, ženy a muži jsou tak půl na půl. Film je pro ně něčím víc než jen náhodným způsobem trávení volného času.

Kolik dopisů a e-mailů měsíčně do redakce dostáváte? Co je nejčastěji jejich obsahem?

Poměr dopisů a mailů se přirozeně proměňuje, dnes už nám čtenáři píší hlavně elektronickou cestou – buď přímo, nebo na diskusní klub, či reagují na našem blogu (blog.cinemamagazine.cz/). Většinou jde o reakce na konkrétní články, přání, jaké články by si chtěli přečíst, popřípadě se nám (a to je hezké) vypisují ze svých filmových zážitků či filmových lásek.

Internetové stránky Cinemy fungují hlavně jako „archiv“ recenzí. Jste s nimi spokojeni? Neuvažujete o rozšíření jejich obsahu či zpřístupnění dalších článků?

Ono to není o tom, o čem my uvažujeme. Současná metoda je v zásadě nejlevnější a o to jde. Samozřejmě, že by nás bavil paralelní časopis, využívající předností internetu, takže by se tištěná Cinema mohla stát víceméně jeho partnerem a obsah by si smysluplně rozdělili, k tomu je ovšem třeba investic do techniky i lidí a k těm se náš vydavatel opravdu nemá.

Sledujete pravidelně diskusní fórum Cinemy na stránkách www.lopuch.cz? Co říkáte na úroveň příspěvků?

Sleduji, protože je to jeden ze způsobů zpětné vazby, ale je potřeba si uvědomit, že se kolem něj sdružuje nevelká stabilní komunita filmových nadšenců, které sice beru velmi vážně, ale nelze je zaměňovat s reprezentativním vzorem našich čtenářů. Je to pro mě prostě jeden z hlasů vícehlasu. A úroveň? Různá, ovšem na to, jaké typy přitahují podobné internetové diskuse a jak většina lidí využívá svobody úkrytu za anonymní přezdívkou, to je ještě velmi dobré.

Jak by podle Vás měla vypadat Cinema za dalších 17 let, abyste s ní byla spokojená?

Nejsem si jistá, jestli za 17 let bude Cinema ještě vůbec existovat. Resp. určitě ne ve stejné podobě. Je mi to trochu líto, protože patřím k lidem, kteří mají tištěné slovo rádi, rádi čtou na nejrůzněji nepohodlných místech a papír jim doslova i přeneseně voní. Nelze si ale dělat iluze: právě s filmovými periodiky vedle těch hudebních internet zamává asi nejvíc. Nedokážu dnes odhadnout, do jaké až míry, ale budu se tiše modlit, aby tu vedle lidí hodiny zírajících do monitorů zbyli i takoví, kteří si budou chtít číst na papíře.