Zde se nacházíte: 25fps » Světový film » Šestero černobílých hrůz

Šestero černobílých hrůz

ANALÝZA: Strach(y) ze tmy – PAVEL HORÁČEK – 

Dotek pavoučích nohou na lidské kůži… Nevysvětlitelné zvuky uprostřed noci v cizím domě… Injekční jehla, která se přibližuje blíž a blíž… Bílé tesáky rozzuřeného psa… Deset světoznámých komiksových tvůrců oživilo odvěký strach ze tmy a vytvořilo jedinečný animovaný film. 

Od komiksu k filmu. Černobílá linie.

Futuropolis je pařížské komiksové vydavatelství, které vydává mimo jiné současnou tvorbu Davida B. (Padoucnice) a dalších významných autorů. Jeho zakladatel Etienne Robial na sebe vzal úlohu uměleckého vedení pozoruhodného projektu. Dílo šesti režisérů, etablovaných z řad autorů komiksů, moderní grafiky a typografie, nese název Strach(y) ze tmy. Tento černobílý animovaný film spadá do skupiny artových snímků, které se překvapivě v posledních letech objevují v naší kinodistribuci. Je řeč o filmech Renesance a Persepolis. Se Strach(y) nemají společné jen to, že si převážně vystačí pouze s černou a bílou, že všechny přichází z frankofonního prostředí, ale i to, že nejde o žádné optimistické výpovědi. V tom stojí v kontrastu ke zcela jinému typu produkce studií jako Dreamworks či Disney. Podíváme-li se pak na žebříček tržeb z českých kin, vyvstanou nám další markantní rozdíly. Zmíněná skupina, spolu s Triem z Belleville, je v poslední desítce, zatímco prvních deset příček náleží převážně právě Dreamworks a Disney. Optimistické však je, že i přesto se do našich kin tyto filmy kupodivu dostanou1.

Dlouhotrvající trend adaptací komiksů hraným filmem (či hybridním filmem) začíná, zdá-se, zasahovat i čistě animovaný film. Ač má ke komiksu logicky blíže, dosud jich paradoxně mnoho nevzniklo. První vlaštovkou je zmiňovaná Persepolis a příští rok se snad dočkáme filmové, tedy rotoskopované, podoby komiksu Alois Nebel. Strach(y) ze tmy jsou převážně dílem zkušených autorů grafických románů, nejde však o přímou adaptaci nějakých papírových předloh. Rukopis, motivy a nálada komiksů však v některých případech zůstávají zachovány (viz níže).

Premiéru si film Strach(y) ze tmy odbyl na Římském filmovém festivalu, byl vybrán do oficiální soutěže festivalů v Annecy, Třeboni a dalších a bezmála po roce se ve dvou kopiích dostal i do naší distribuce. Jak název napovídá, společným jmenovatelem všech animovaných částí je téma hrůzy a děsu. Každá z povídek nahlíží látku různě výtvarně i animačně, dovolil jsem si jim přidělit pracovní názvy, pod kterými se jim v textu věnuji.

Nenarativní postupy

Ve dvou případech nelze hovořit o soběstačných krátkých filmech. Jedná se o spojovací „materiál“. Ten zde funguje jako pomyslný airbag mezi jednotlivými díly, kdy může divák vydýchnout. Celkem čtyřikrát se takto objeví Muž se psi. První, co vyvstane na mysl, je metafora revoluce požírající své vlastní děti. Typicky oblečený představitel francouzského měšťana 18. století prochází krajinou a s ďábelským výrazem v tváři pouští krvelačné psi na překvapené osoby, na které narazí. Když takto rozsápou tři lidi, přijde na řadu on. Pokud je zbytek Strach(ů) v explicitním zobrazování násilí krotký, Muž se psi je zato s každým útokem zvířete přímější. Na hororové atmosféře (jedné z těch silnějších ve filmu) se podílí také vynikající výtvarné pojetí. Jeho autorem je Francouz Christian Hincker alias Blutch. Poměrně nekonvenční a v zobrazování nevybíravá je i jeho dosavadní tvorba ilustrátora.

Zřejmě nejproblematičtější částí je, dík scénáři, druhý „filler“. Tvoří ho Monolog (vede jej francouzská herečka Nicole Garcia) tápající intelektuálky, která hovoří o tom, čeho se v dnešním světě bojí. Obrazově ji doprovází abstraktní animace linií, tvarů a obrazců. Sympatickou inspiraci avantgardou 20. let, připomínající Hanse Richtera nebo Fernanda Légera, snižují promluvy (tvořící zkratkovité a váhavé myšlenky o politice, xenofobii, ekologii nebo feminismu), jenž jsou někdy bohužel hloupé. Přesto jsou zde četné momenty, kdy se obrazem daří vyjádřit význam textu originálními animačními nápady (např. obavy z prostřednosti, ze změny politické orientace atd.).

Laura a Erik

První částí, ve které je využito tradiční vyprávění, je příběh Laury a Erica. Stojí za ním velká osobnost amerického komiksu Charles Burns, přirovnávaný k Artu Spiegelmanovi či Robertu Crumbovi. Jeho opus magnum, grafickou novelu Black Hole, se podle posledních zpráv chystá na plátno převést David Fincher. Inspirace „Černou dírou“ je i v tomto segmentu Strach(ů) více než patrná. Pochopitelně je film tvořený stejným černobílým grafickým stylem jako Burnsův komiks. Ale v příběhu dominuje i motiv parazitování na lidském těle (včetně příznačné ranky), který se objevuje právě ve zmíněné grafické novele.

Obskurní svět, který ve svých komiksech Burns vytváří, je ve filmové podobě ovlivněn prvky filmů noir. Celý příběh je vyprávěný prostřednictvím vnitřního monologu hlavního hrdiny jako retrospektiva. Hlavní hrdina Erik leží na začátku filmu na posteli. Je to obtloustlý muž neurčitého věku, trpící bolestmi. Jeho existence je evidentně závislá na cizí (možná lékařské) pomoci. Předurčenost principu retrospektivního vyprávění pochopitelně zapříčiní, že se na toto místo a do tohoto času neodvratně musíme spolu s Erikem vrátit. Jak se dovíme, jeho záliba v hmyzu se mu stane osudná. Jeho femme fatale se objeví brzy po začátku vysokoškolského studia. Ovládne ji tajemný brouk, kterého Erik kdysi našel, a který se mu vytratil a posléze zřejmě zabydlel v posteli. Z osudové ženy Laury (jméno Erikovy přítelkyně zde možná odkazuje k emblematickému představiteli filmů noir, stejnojmennému snímku Otto Premingera z roku 1944) se stane jakýsi hmyzí mutant, který Erika využívá ke své reprodukci2.

Jako typický noirový hrdina se stane, aniž by učinil něco zlého, obětí své touhy. Touhy po ženě, zkombinované se zálibou v hmyzu. Strach pro něho nyní představuje to, čeho si nejvíce cenil. Ve chvíli, kdy je zcela bezbranný, bez naděje na záchranu, ho film opouští.

Sumako

Strach ze tmy, potažmo noci, která podněcuje snění, má dozajista Sumako. Její příběh na první pohled připomíná japonská anime. Důvodem je zřejmě mimo jiné to, že mají oba tvůrci filmu, režisérka Marie Caillou a scénárista Romain Slocombe, k Japonsku evidentně blízko. Caillouové charakteristický výtvarný rukopis je stylem japonské ilustrace přímo inspirovaný. Autorka je i údajně v Japonsku oblíbená a její ilustrace otiskují tamní noviny. Slocombe se mimo jiné proslavil fotografiemi japonských dívek s obvázanými hlavami, končetinami v sádře apod.

Holčička Sumako,leží v nemocnici a jakýsi muž vyhlížející jako doktor jí píchá injekci pokaždé, když se probudí. Když Sumako usne vidíme, co se odehrálo předtím, než se dostala do nemocnice. Film je tak vyprávěný prostřednictvím jejího snu. Ve srovnání s ostatními částmi Strach(ů) ze tmy je zde forma vyprávění zřejmě nejkomplikovanější. Hladké sestavení fabule a pochopení pointy, že dívka posedlá duchem samuraje Hajime usmrtila své rodiče, může ztěžovat i roztržení syžetu jedním ze segmentů Muže se psi.

Hrůzu zde představuje skutečnost. Holčička si pomalu uvědomuje co se stalo a bojí se, že by to mohla být pravda. Jaký strach pro dívku představuje doktor s injekcí, způsobující návrat do noční můry, přibližuje i to, že hovoří hlasem stejného herce jako děsivý Hajime.

Velké pláně

Pod příběhem odehrávajícím se kdesi na venkově je jako režisér podepsaný Ital Lorenzo Mattotti. Scénáristou je Jerry Kramsky. Dohromady tvoří dvojici, která již má za sebou několik společných komiksů. Stavba příběhu znovu stojí na principu retrospektivy a voice-overu hrdiny. Hlavním představitelem je opět mladík, kterému se vrací myšlenky k jednomu létu. Obyvatelé vesnice tehdy záhadně mizeli. Věřilo se, že to má na svědomí krokodýl, kterého uloví najatý lovec. Mladík má však dojem, že za vším stojí jeho přítel, který ono léto také beze stopy zmizel.

Tím nejlepším na filmu je Mattottiho kultivovaný styl kresby. Technikou pastelu evokuje patřičnou melancholii, spjatou s odžitým dětstvím a krásami venkovské krajiny. Využívá přitom výrazné stíny, které můžeme vysledovat i v jeho komiksových dílech (např. Dr.Jekyll and Mr.Hyde, Le Bruit du Givre), a které zde v monochromatickém provedení mají mimořádný účinek. Tím se alespoň vyvažuje nevýraznost příběhu.

I když se kresby animují pomocí několika vrstev a postavy se velmi zřetelně pohybují převážně na statickém pozadí, v některých momentech můžeme zaznamenat totální animaci provedením připomínající například díla Fredéricka Backa. Je tomu tak třeba při kumulování mraků či v některých detailních záběrech.

Muž v domě

Za posledním kouskem ze skládačky strachů stojí americko-francouzská scénáristická spolupráce Richarda McGuira a Michela Piruse. Oba mají zkušenosti z ilustrováním a psaním komiksů. Tentokrát se jedná se o příběh člověka, který se vkrade do opuštěného domu. Odkudsi kráčí sněhem a příbytek pro něho představuje místo k odpočinku. Vše nasvědčuje tomu, že dům nikdo neobývá. Do domu jakoby světlo, které je venku posíleno sněhovou vrstvou, absolutně nemělo přístup. Muž tedy jen s obtížemi prochází temným domem, až se mu podaří rozdělat oheň v krbu. Posílen alkoholem listuje nalezeným fotoalbem. Pomocí zahnědlých fotografií se velmi lehce a účelně dozvídáme příběh obyvatel domu. Můžeme už tušit, že vystřihané hlavy pána domu i ostatních mužů nevěstí nic dobrého. Pomalu dozní hudba z gramofonu.3 Mužova mysl, rozjitřená teplem, alkoholem i strachem z obklopující tmy, nám brzy nato nabídne návod. Muži se zdá sen, ve kterém paní domu otráví svého muže. Další průběh není nutné líčit.

Příběh muže v domě, zařazený na konec filmu, si vystačí beze slov (kromě Muže se psi je bohužel jediný). Vyjadřuje se animací, zvukem, a především kontrastem absolutní tmy s částečným světlem. Když plátno zaplní úplná tma, slyšíme pouze zvuky; divák tak pociťuje stejnou tíseň, kterou prožívá hrdina. Spolu s mužem pátráme po částicích světla, abychom se v prostoru zorientovali. Až do osudného snu je vyprávění omezené pouze na informace známé hrdinovi. Vědění je přímo spojené s přísunem světla.4 Je tím dosaženo skutečně působivé atmosféry, kterou poslední příběh zbylé části Strach(ů) ze tmy převyšuje. Jakoby to naznačoval i zvolený název.

Po prozření ze sna je už vyprávění k divákovi vstřícnější. I když zpočátku geniálně mate využitím vzorů tapet (záměrně podobných vzorku ženiných šatů). Uplatní se zde oblíbený vyjadřovací prvek animovaného filmu, kdy se určitým uskupením věcí zdá, že jsou něco zcela jiného. Jen částečně osvětlený vzor tapety tu evokuje ženin obličej. Postupně toho ale víme více než hrdina, který je posedlý strachem z obyvatelky domu. Víme, že předešlý optický klam nebyl od pravdy daleko.

Pod režií je podepsán Richard McGuire, jediný z šesti režisérů se zkušeností s animovaným filmem. Jeho předchozí film Mikro-vlk (2003), jsme mohli vidět například na AniFestu. Stejně jako jeho příspěvek do Strach(ů) vyniká nápaditým grafickým zpracováním, aniž by k tomu potřeboval počítačově sofistikovanou 3D animaci či něco podobného.

Skepse a beznaděj

Strach(y) jsou po výtvarné stránce velmi zajímavým počinem a je jistě dobré je vidět na plátně kina. Na poměry povídkových animovaných filmů od různých autorů působí celovečerní forma překvapivě homogenně. Hovoříme-li ale o díle jako celku, nic revolučního se nekoná, a to především díky slabým scénářům i animaci (jako v případě Laury a Erika, kdy jsou postavy mnohokrát nepřirozeně toporné). A i když se našla i lepší místa, tak jako tomu zde bylo například s Mužem v domě, výsledek je podobný jako u Renesance či Persepolis:zdání nevyužitých možností.

Nehledě na zvolené téma, pro celý snímek je společná citelná bezvýchodnost. Až na příběh muže s krvelačnými psi zůstává zlo v celém filmu nepotrestané. Každý příběh zůstává nedopovězen ale otevřené konce neslibují změny k lepšímu. Vyplývá z toho citelná skepse. A podtrhuje ji i poslední promluva: „Mám hrůzu z toho být sympatická, je strašné být sympatická. Jak si žil ty?“ Neznámý odvětí: „Sympaticky“. Pokud tedy existuje určitá tendence mezi zmiňovanými snímky, je to zhoršující se pesimismus. Za kterým je možná strach z podbízivosti.

Bylo by asi zajímavé, kdyby se podobnými náladami kupříkladu nechali ovlivnit tvůrci posledního díla studia Disney/Pixar Wall-I.

Peur(s) du noir

Režie: Blutch, Charles Burns, Marie Caillou, Pierre di Sciullo, Lorenzo Mattotti, Richard McGuire

Scénář: Blutch, Charles Burns, Romain Slocombe, Pierre di Sciullo, Jerry Kramsky, Richard McGuire, Michel Pirus

Hudba: René Aubry, Boris Gronemberger, Laurent Perez del Mar, George Van Dam

Hlasy: Aure Atika, Guillaume Depardieu,Nicole Garcia,Louisa Pili, François Creton, Christian Hecq, Arthur H

Francie, 2007, 85 minut

Česká premiéra: 4. 9. 2008 (AČFK)

1 Renesanci i Persepolis na Slovensku distribuovala tamní asociace filmových klubů. U nás tomu tak bylo až v případě Strach(ů) ze tmy. Renesanci si vzal na starost Bontonfilm a Persepolis společnost Artcam.

2 Motiv ženy proměněné v hmyzí mutaci známe již například z Cormanovy Wasp Woman z roku 1960 či z románu Richarda Marshe a následné filmové podoby The Beetle z roku 1919 (nemluvě o Kafkově Proměně).

3 Složil ji Eric Satie – mimo jiné „neviditelný hrdina“ poměrně známého animovaného filmu Satiemanie (1978) režiséra Zdenka Gasparoviče, který na jeho hudbu animoval své kresby.

4 To můžeme chápat také jako jakousi metaforu kinematografie, které je na přísunu světla přímo závislá. Stejně jako hrdinové a diváci.

Print Friendly, PDF & Email

Autor

Počet článků : 6

Zanechte komentář

© 2012 25 fps, z.s.

Zpět nahoru