Tradice vs. modernita

Říká se mu otec afrického filmu, jeho krátkometrážní film Borom Sarret je považován za první africký film, který vznikl na černém kontinentu. Natočil i první film v původním africkém jazyce. To je Ousmane Sembene, legenda africké kinematografie.

Když počátkem 60. let započaly africké kolonie získávat nezávislost, filmový průmysl zde v podstatě neexistoval. Země zbídačené neustálými válkami a revolucemi nedisponovaly k vybudování filmového odvětví potřebnými finančními prostředky a technologiemi. I přes tento tragický fakt exitují menší výjimky. Z jednoho z rozvinutých států této oblasti, Senegalu¹, vzešel režisér, jehož filmy svou tematikou přesahují nejen hranice rodné země, ale i celé Afriky.

Ousmane Sembene, mnohými považován za největšího afrického filmaře, se narodil roku 1923 v centrálním městě Ziguinchor senegalského jihozápadního regionu Casamance. Pocházel z chudých poměrů, jeho otec pracoval jako rybář. Docházel do francouzsko-islamské školy, odkud ho roku 1936 po školním incidentu vyloučili. Mladý Sembene vypomáhal otci při rybaření, nicméně přetrvávající mořská nemoc zapříčinila roku 1938 Ousmaneův odchod za příbuznými do Dakaru, z něhož okolo roku 1900 Sembeneův otec odešel. Zde strávil Sembene přibližně 6 let, vystřídal velké množství zaměstnání, volný čas vyplnil především četbou knih a sledováním filmů. Roku 1944 byl jako mnoho jiných Afričanů povolán do bojů v rámci 2. světové války. V roce 1947 se Sembene přesunul ze Senegalu do Francie. Nejdříve pracoval v pařížské továrně, aby se pak až do roku 1960, kdy byla vyhlášena senegalská nezávislost, přesunul do přístavního Marseille. Právě období mezi léty 1947 – 1960 představuje pro Sembeneho zásadní životní obrat. Vstoupil do komunistické strany, stal se významným aktivistou, začal také psát. Jeho rané práce mu příliš velké ohlasy nepřinesly, nicméně po finanční stránce se pro další tvůrčí činnost jevily jako dostačující. Největšího úspěchu dosáhl knihou Boží dřívka (Les Bouts de Bois de Dieu, 1960), věhlasem je možné srovnat snad jen s novelou Xala (1973).

Roku 1961 odjíždí studovat filmovou školu do Moskvy, aby se o dva roky později ve svých čtyřiceti letech konečně představil a prosadil jako filmový režisér. Debutoval krátkometrážním počinem Borom Sarret² (1963).

Již v krátkometrážní prvotině Sembene důsledně uplatňuje postupy, které jsou příznačné pro jeho další tvorbu. Většina afrických států pomalu vyhlašuje nezávislost, nově zavedené „pořádky“ jsou v Borom Sarret zobrazeny s jistotou hodnou Semebeneho talentu, rozdíl mezi chudými a bohatými jasně patrný. Film vypráví smutný příběh majitele povozu, odehrávající se během jednoho dne, jenž se nechá napálit zákazníkem. Zdánlivě dokumentární forma spolu s vnitřním monologem vozky patří k hlavním devizám celého počinu. Ve svém prvním celovečerním snímku Černá z… (La Noire de…, 1966) Sembene deklaruje, jak je možné opětovně získat ztracenou důstojnost, i když drastickým způsobem s dosti tragickým koncem. Mladou Senegalku si v Dakaru vyhlédne francouzská moderní žena a pod nepravdivou záminkou s ní odjede do Paříže pracovat jako chůva. Pomalu zjišťuje, že se stává lehkým terčem rasismu ze strany své paní, je spíše služkou nežli chůvou, tento fakt je zručně zobrazen užitím vnitřních monologů mladé černošky. Sembene ještě více zdůrazňuje rozdíl mezi bohatou buržoazní smetánkou a chudou africkou spodinou. Ve svém v pořadí druhém celovečerním filmu Poštovní poukázka (Mandabi, 1968), poprvé v barvě, se Sembene již plně distancuje od evropského kontinentu, i když částečně do děje snímku zasahuje. Lehce komickou, lehce satirickou formou Sembene nastiňuje nové nešvary nezávislé Afriky, rúzných forem nařízení apod. Doslova si bere na paškál africkou byrokracii, přičemž současný divák považuje to, co se ve filmu odehrává, z dnešního pohledu za naprosto normální a korektní. Příběh poctivého muslima žijícího klidný a šťastný život se svými dvěma manželkami³. Obdrží od svého synovce, jenž odjel hledat práci do Francie, poštovní poukázku na dvacet pět tisíc starých franků. Než se k nim ale dokáže dopracovat přes nejrůznějí ustanovení jednotlivých úřadů, ujde dlouhou a bolestnou cestu, až je nakonec vykořistěn a okraden senegalským obchodníkem; opět motiv diference africké chudiny a elity. Film v Sembeneho filmografii drží ještě jedno prvenství, byl natočen v jazyce wolof, úředním a po francouzštině zároveň nejpoužívanějším v Senegalu.

V letech 1972-1977 natočil Sembene tři celovečerní snímky a dle mého názoru se jedná o režisérovy nejzásadnější; Bůh hromu (Emitai, 1972), Xala (1974) a Ceddo (1977). V prvním jmenovaném Sembene tvrdě kritizuje postkolonialistické poměry v Africe za druhé světové války. Je to snad vůbec nejostřejší obžaloba koloniálního režimu, která byla v africkém filmu kdy zobrazena. Konflikt francouzských vojáků s africkými domorodci končí nemilosrdným zmasakrováním kmene. Ve filmu Xala Sembene pohřbívá mýtus o africké nezávislosti. Vyobrazuje kolaboraci a následnou kapitulaci africké smetánky a vyšší společnosti s evropskými obchodníky, zároveň do filmu umně komponuje kritiku mnohoženství. V posledním jmenovaném, filmu Ceddo, se Sembene zaobírá problematikou a postupným procesem expanze islámu a křesťanství na půdu afrického kontinentu. Jeden z nejslavnějších a nejuznávanějších afrických filmů 70. let využívá těch nejjednodušších postupů, typologie postav apod., přitom se jedná o velice úderný počin.

Sembene se na celých deset odmlčel, aby se roku 1987 vrátil s celovečerním filmem Tábor v Thiaroye (Camp De Thiaroye, 1987). Poněkud kontroverzní a neméně problematický snímek zpracovává příběh několika západoafrických vojenských jednotek, které byly roku 1944 doslova zmasakrovány francouzskou armádou. Průkopník afrického filmu, vědom si silného námětu, se snaží až příliš křečovitě předat divákovi naléhavost sdělení, až zbytečně jednoduše vykresluje postavy jako jasně vyprofilované, částečně tak připomíná československé filmy budovatelského realismu. V pořadí sedmém celovečerním počinu Guelwaar (1992) se Sembene částečně vrací ke kořenům své tvorby. Guelwaar je jakousi částečnou syntézou filmů Xala a Poštovní poukázka. Sembene opět kritizuje západní svět, na němz je Afrika stále závislá. Film Faat-Kiné (1999) zobrazuje humornou formou příběh ženy, která sama vychovává dvě děti. Sembeneho obžaloba patriarchální společnosti je přitom až příliš okatá, africké ženy jsou zde téměř až glorifikovány. Přesto je to dílo symbolizující naději a sílu života. Posledním opusem afrického nestora se stal snímek Moolaadé (2004). Sembene se zde zabývá tematem ženské obřízky. Opět je hlavní hrdinkou bojovná žena, která je zobrazena jako vůdkyně. Film se odehrává v rámci africké vesnice, komunity. Na malém prostoru se Sembene dokáže velmi obratně pohybovat a nastiňuje několik závažných problémů současné africké společnosti.

Ousmane Sembene ve svých filmech představuje africkou společnost s neduhy někdy až příliš samoúčelně, považuje proces změny za revoluční, nikoli evoluční. V mnohém se zasadil o rozvoj kinematografie nejen v rodném Senegalu, ale i na celém černém kontinentu. A i když byl otevřeným komunistou a některé jeho filmové postupy jsou přinejmenším problematické, za otce afrického filmu ho můžeme s klidným svědomím považovat.

ODKAZY:

http://cineblog.cinepur.cz/blog.php?article_id=68

http://www.fipresci.org/world_cinema/south/south_english_african_cinema_sembene_ousmane.htm

http://www.newsreel.org/articles/OusmaneSembene.htm

http://www.cinema-scope.com/cs21/int_pride_sembene.htm

http://www.ejumpcut.org/archive/onlinessays/JC36folder/Emitai-Ceddo.html

 

1 Původně francouzská kolonie svou nezávislost vyhlásila v roce 1960.

2 Obecně považovaný za první africký film natočený na černém kontinentu. Nicméně úplně první africký film vznikl v Paříži: Afrika na Seině (Afrique sur Seine; Paulin Vieyra, 1955).